Na Zmijího dopadla sprška vody. Otevřel oči a podíval se nad sebe. V propletených větvičkách nad ním byla díra.
Kožíšek měl celý promočený. Foukal silný vítr a pršelo.
Zmijí slyšel zběsilé pokřikovaní. Vyběhl z doupěte. Tábor byl celý mokrý.
Podíval se na školku. Školka neměla střechu. Ze školky vyběhla Temnota a popoháněla Poštoláčka s Jiskřínkem mimo školku. Foukal strašně silný vítr.
Temnoto! Zaveď je do doupěte učedníků! Zakřičel na ni Strakáč.
Zmijí upaloval ke školce.
Havranka tam nebyla, ale Rosotlapka ano. Krčila se v rohu.
Zmijí zabušil tlakami do země. Rosotlapka vstala a podle otřesů došla k Zmijímu. Vlezla si pod jeho břicho. Zmijí se otočil a pomalu s Rosotlapkou pod sebou šel k doupěti učedníků.
Rosotlapka rychle zašla dovnitř.
Zmijí! Zakřičela Jizvoouška z doupěte válečníků.
Mám tu jen jedno kotě! Musela křičet přes hlušící déšť a vítr.
Strakáči! Koťata se ztratila! Zavolal Zmijí na Strakáče.
Ten hned vyběhl z tábora a Zmijí za ní.
Když probíhal trnitým tunelem roztrhl si ucho o jeden z trnů.
Snažil se najít koťata. Odněkud uslyšel hlasité mňoukání.
Zmijí! Pomoc! Volaly ty hlasy.
Zmijí spatřil dvě koťata jak se krčí mezi kořeny stromů.
Rychle za nimi přiběhl.
Byla to Javořinka a Křídlínek.
Chňapl Javořinku za kůži krku.
Křídlínku vlez si pode mě. Zamumlal mezi Javořinčinu srst.
Křídlínek poslušně poslechl.
Svižně šly zpátky do tábora.
Křídlínek zakopl a upadl do bláta. Hned ale vstal a šel dál.
Už jsme skoro tam! Zakřičel Zmijí.
Najednou se zastavil. Křídlínek šel skoro dál, ale Zmijí ho rychle zastavil packou.
Stáli na okraji prudkého srázu z kterého tekly proudy vody.
To ne... Vydechl Zmijí.
Musíme hned pryč. Musíme se někam schovat. Řekl Zmijí a položil Javořinku. Teď si vzal Křídlínka.
Běžely do lesa.
Byla tam nějaká opuštěná liščí nora. Zmijí o ní dlouho věděl, žádná liška v ní už nežije.
Vlezte tam. Řekl koťatům. Sám by se tam nevlezl. Koťata vešla do vnitř. Zmijí se tam pokusil taky schovat, ale vlezl tam jen způlky.
Vysoukal se ven a lehl si před noru. Cítil jak se k němu koťata přitiskla a vystrašeně dýchají.
Zkuste spát. Nebojte se, já se o vás postarám. Slíbil jim Zmijí a položil si hlavu na tlapky. Stále byl ale ve střehu.
Až bude ráno vyrazíme. Řekl si sám pro sebe Zmijí.

Zmijí? Probudil ho jemný hlásek.
Ano? Zmijí se ihned probudil.
Unaveně vstal. Byl celý mokrý a bolely ho klouby.
My máme strašný hlad. Přiznal Křídlínek.
Zkusím něco ulovit. Řekl Zmijí.
Skusil se protáhnout, ale klouby ho strašlivě bolely.
Nesmíme ztrácet čas, musíme se vrátit. Řekl jim.
Vítr už nefoukal a už nepršelo. Kolem teklo hodně vody a některé stromy byly vyvrácené.
Zmijí větřil ale nic necítil.
Loudali se zmoklým a poničeným lesem.
Cítím slabý závan našeho klanu. Snažil se koťata povzbudit.
Koťata se očividně rozveselela a předehnali Zmijího.
Tady! Vidím tábor. Vykřikla Javořinka.
Zmijí se podíval na tábor.
Tábor tam opravdu byl, ale nevypadal tak jako předtím. Byl úplně zničený.
Jdeme. Zmijí se unaveně ploužil za koťaty.
Zmijí! Zavolala Havranka. Byla celá promočená.
Jsi celá mokrá. Měla by jsi být v suchu. Pokáral ji s úsměvem.
Co teprve ty? Havranka ho dostrkala do léčitelského doupěte.
Uhlík tam stál u jedné kočky. Byl to Strakáč.
Uhlíku, Zmijí se vrátil. Řekla mu Havranka a odešla pryč.
Zmijí si lehl na suchý mech. Uhlík mu dal nějaké byliny. Udělalo se mu líp. Klouby ho přestali tak bolet.
Našel jsi ty koťata? Zeptal se Strakáč.
Ano. Křídlínka a Javořinku.
Já našel Modřínka, ale on...zemřel... Povzdechl si Strakáč.
Zmijí se schoulil do klubíčka a usnul.

Tahle kapitola mě napadla asi uprostřed noci! Jen tak jsem se probudila asi ve dvě hodiny ráno a začala jsem zase psát😹
Každopádně vám tímto přeji krásný den nebo večer nebo i ráno! Nevím kdy tohle vydám
💛😂👏