Začínalo svítat. Cítil jsem jak na mě dopadli hřejivé sluneční paprsky.
Otevřel jsem oči, ale neudržel je mít otevřené dlouho.
Bezhnutí jsem ležel. Bylo mi špatně. Všechno mě bolelo.
Byla mi hrozná zima. Ani ocasem jsem pohnout nedokázal.
Někdo ke mě přišel. Lehl si za mě a omotal kolem mě ocas. Zachrčel jsem.
To je jenom Listňák - starší, šel tě zahřívat. Řekl kdosi přede mnou.
Horečku už nemá, ale je hodně slabý. Dodal ten hlas a něco ke mě postrčil. Slabě jsem se nadechl. Cítil jsem pach kořisti. Měl jsem hlad, ale málo síly. Nemohl jsem zvednout hlavu. Jen jsem ležel.
Stáhlo se mi břicho a začal jsem zvracet.
Zase jsem přestal všechno kolem vnímat.

Otevřel jsem oči. Byl jsem někde kde nebylo moc světla.
Kde to jsem? Zeptal jsem se sám sebe.
Jsi mrtvý... Odpověděl mi na mojí otázku hluboký hlas.
Otočil jsem se. Za mnou seděl Krvavý měsíc a s úsměvem mě sledoval.
Mrtvý? Zopakoval jsem po něm.
Najednou jsem se s Krvavým objevil v léčitelském doupěti. V rohu doupěte leželo moje tělo. Bylo úplně vychrtlé a srst mělo pocuchanou. Jen jsem tam bezhnutě ležel. Za mím tělem ležel Listňák. Chvíly jsem sledoval svoje tělo a pak Krvavý promluvil.
Jsi mrtví a půjdeš do Temného lesa. Ale, já ti ještě šanci dám. Tvého ducha pošlu zpátky do tvého těla, aby jsi dokončil to, s čím si začal. Pověděl a Zmijí pak viděl zase jen tmu.

Další kapitola. Snad se vám alespoň trochu líbila😉

Zmijí už byl na pokraji smrti, ale Krvavý se nad ním slitoval... Jinak Zmijí je v nějakém kolapsu. Nevím jak vysvětlit co se mu právě děje.