Zmijí zavětřil. Ucítil Strakáče s Laní hvězdou. Dal Veveřímu znamení ocasem a běžel se schovat. Veveří skočil do divoké řeky a přeplaval ji.
Za chvíly už Hvězda se Strakáčem byly vidět.
Strakáč se zastavil a zavětřil.
Mračný klan! Vyprskl Strakáč a ohlížel se. Veveří vklouzl do keře. Laní hvězda přišla blíž k řece a přivřela oči. V tu chvíly Veveří vykoukl z keře. Laní hvězda s Veveřím byli na délku tří liščích ocasů od sebe. Stačilo překonat řeku. Laní hvězda udělala krok do předu.
Její tlapka se zabořila do čvachtavého bláta a podklouzla jí. Hvězda se sklouzla přímo do vody. Měla tlapky celé od bláta a tlamičku a břicho taky. Zběsile tlapkami hrabala ve vodě. Byla celá promočená a tíha mokrého kožíšku ji stahovala ke dnu.
Strakáči! Zavolala velitelka vyděšeným hlasem.
Hvězda se ponořila pod vodu a plavila se po proudu dál.
Díky. Zavolal Strakáč na Veveřího přes řeku, tak aby to Laní hvězda neslyšela. Veveří kývl a běžel zpět do hlouby svého území.
Pojď. Pobídl Strakáč Zmijího a rozběhl se po proudu.
Zmijí ho následoval. Až byla Hvězda na dosah, Zmijí se odrazil od břehu a skočil vedle Laní hvězdy do vody.
Chytil ji za zátýlek a snažil se ji udržet nad vodou.
Hvězda se stále zmítala a zadní nohou kopla Zmijího do slabin. Zmijí ji pustil.
Strakáč mocnými tepmi doplaval k velitelce a chytil ji. Odtáhl ji na břeh. Zmijí se vzpamatoval a jistil velitelku. Strakáč ji vytáhl na břeh a poté pomohl Zmijímu.
Hvězda bez hnutí ležela. Po chvíly plné napětí se rozkašlala a otevřela oči.
Namáhavě se postavila.
Díky. Vydechla.
Jsi v pořádku? Zeptal se Zmijí plný napětí.
Přišla jsem o další život. Přiznala se a pomalu se šourala zpět k táboru.
Strakáč ji cestou podpíral. Zmijí běžel na před, aby se Jalovčinka připravila.
Laní hvězda ulehla do svého doupěte vystlaného mechem a kapradím. Jalovčinka za ní přišla a položila jemně čumáček na její tvář.
Budeš v pořádku. Ujistila ji.
Ale teď si musíš odpočinout. Nařídila velitelce. Jalovčinka se otočila a svůj dlouhý šedivý ocas táhla po zemi.
Zmijí šel hledat Havranku. Nikde nebyla.
Asi je na lovu. Pomyslel Zmijí.
Zmijí vyděl Temnotu jak vchází do školky.
Temnoto! Zavolal Zmijí a rozběhl se k mladé černé kočce.
Ahoj Zmijí. Pozdravila ho a posadila se s ocáskem omotaným kolem tlapek.
Co jdeš dělat do školky? Zeptal se Zmijí.
Aha, ty to ještě nevíš. Čekám koťata. Oznámila mu a v jejích tmavě modrých očích se zablísklo.
Gratuliju ti! Kdo je otcem? Zeptal se.
Myšovous. Odpověděla nejistě.
Už to ví?
Ne. Bojím se jeho reakce...on koťata nikdy nechtěl. Škubla koncem ocásku.
To je mi líto...snad to dobře dopadne. Popřál jí Zmijí.
Nevíš kde je Myšovous?
V doupěti válečníků. Zavolal přes rameno a běžel pryč z tábora.

Zmijí se vrátil až byla tma.
Cestou nachytal nějakou kožist. Odhodil ji na hromadu a sedl si na mýtinu.
Laní hvězda svolávala kočky na klanové shromáždění.
Dnešní nocí se stane jeden učedník válečníkem. Oznámila, ale z jejího hlasu znělo vyčerpání.
Jantaříku, jsi připraven stát se válečníkem?
Ano. Souhlasil klidně Jantařík.
Tak tedy, od dnešní noci budeš zván jako Jantar!
Všechny kočky začali vykřikovat jeho nové jméno.
Dnes v noci, budeš bezeslova bdít a střezit náš spánek. Dodala Hvězda a dotkla se čumáčkem nově jmenovaného válečníka.

Nevím co napsat...
👏