Pustila se naplno zpět do práce. Díky tomu mohla odejít od svých všetečných myšlenek a nápadů. Myslela si, že to pro ni bude nejlepší, zvlášť po emocionálním setkání u Stefana doma. Zahnala to do kouta a pokračovala dále chodbou za kolegy. Již před několika hodinami jim poslala zpracovaná data o Erin, čímž se mohli alespoň částečně posunout. V ruce měla několik složek vlastních poznámek, které si udělala z tajně nahraného rozhovoru se svým instruktorem.

Zaklepala a po chvíli vešla. Oba seděli ve velmi podobné kanceláři jako ona, akorát atmosféra zde byla jiná. Neseděli zde v tichu, ale z malého přístroje podobného typu jako byl kdysi gramofon se linul příjemně uklidňující zvuk houslí a kláves.

„Ahoj Beo, tak co jsi nám to přinesla?" zvedl hlavu a pousmál se Lucas. Už si na jeho nálady zvykla a v této době se jí velmi hodily. Bylo to velmi osvěžující. Nora byla zahloubaná do papíru a skoro by si dívky ani nevšimla, kdyby si muž neodkašlal. Když dala hlavu do vzpřímené pozice, tak si musela promnout krk, protože byla skloněná moc dlouho.

„Vlastně jsem přinesla další poznámky od Stefana na co si vzpomněl o těch hrobech. Jinak jsem měla otázku. Dělá se na nich něco, nebo je to pozastavené?" zajímala se dívka upřímně, protože toho o stavbě na první zastávce nevěděla.
„Pod první stanicí se vůbec nic nenašlo, a tak se posouvali dále. Byla tam jen vzduchová kapsa. Zaznamenali jsme ti to do mapy jako přídavný komentář," Zmínil jediné místo, kam se zapomněla podívat při zaznamenávání věcí.

Nora promluvila: „Nechala jsem udělat expertízu šatů, které jsi přinesla. Nic neobvyklého se na nich nenašlo, ale to možná bude tím, že vše, co na nich bylo mohlo vyprchat," byla to nejdelší věta či souvětí co od ní slyšela. Pohlédla na muže, kterému to nepřišlo vůbec divné, že konečně promluvila tolik.
„Děkuju za info, ještě něco bych měla vědět a z čeho jsem vypadla? Krom otázek na to, jak se mám díky."
„Asi nic tak podstatné, co myslíš Noro? Vše jsme se ti snažily zprostředkovat domů v té době, co jsi byla zra... v indispozici. Jen jsme dostali oznámení od strojů, že se našla další nejspíše vzduchová bublina," snažil se o jejím zranění mluvit jinak, ale někdy mu to uteklo samo od sebe.

Zrovna když se odhodlávala k odchodu ze ztichlé kanceláře se všem na hodinkách ukázal červený vykřičník s oznámením. Dívka to ihned rozklikla a četla nahlas.
„Povoláváme vás v důsledku nalezení nezvyklé vzduchové kapsy v místech třetí zastávky. Neprodleně po tomto oznámení před ústav dorazí auto, protože Vaše přítomnost je nezbytná," zůstala s úžasem ve tváří stát jako přikovaná. Jestli chtěla rozptýlení, tak se jí tady přímo nabízelo.

Jako první se oklepala nemluvná Nora.
„Asi bychom měli jít, nejspíš na nás už to auto čeká," popadla svoje věci a stoupla si ke dveřím. Koukala na své kolegy a čekala, kdy se také proberou, nakonec přešla mezi Beu a Lucase a oba je štípla do ruky. Měla to vyzkoušené od jejích bratrů, že to funguje na sto procent.

„Jdeme lidi," připravovala další dávku štípanců, ale nakonec jich nebylo třeba, protože se oba oklepali a mnuli si již rudé místo na ruce. Všichni se mlčky přesunuli před budovu, kde již čekalo auto, ale překvapilo je, že na místě řidiče sedí muž. Nebylo to obvyklé. Když se přiblížili k autu, tak se jim dostalo vysvětlení.
„Jsem povinen vás dopravit, co nejrychleji, a proto se pro jednou nebudeme spoléhat na bezpilotní auta. Všichni víme, že nějaké vady to pořád má. Tak nastupovat omladino archeologů," nebyl zlý nebo něco takového, jen byl svérázný. Všichni se ani nestačili pořádně opřít a rychlost speciálního auta je zarazila do sedaček.

Díky tomu byly na místě v řádech několika minut, i když jeli přes velkou část Prahy. Na místě byl velký hluk díky tomu, že nikdo nevěděl, zda se bude pokračovat, nebo co vlastně mají dělat. Hned jak vedoucí stavby uviděl své auto, tak se jim vydal naproti, čímž celý šramot utichl. Během cesty k výkopu jim vysvětlovat situaci, ale moc tomu nerozuměl, proto si je nechal přivolat.

Čekala na ně opravdu velká vzduchová kapsa asi dvacet metrů hluboko. Bylo to nezvykle nízko, a tak se k ní museli dostávat přes pevně ukotvený žebřík. Rozsvítila si baterku, čímž rozdmýchala dlouho usedlý prach. Nasadili si proto masky a vydali se na průzkum. Celému týmu bylo po chvíli jasné, že toto důvěrně znají. Jako kdyby to byla přesná kopie hrobky, kterou našli Stefan s Erin. Jenže byla v jiné části města. Uprostřed byl podstavec s menší kamennou hrobkou a kolem byly hromady kostí.

Dívce slzeli oči z hromady prachu, na což byla zvyklá, ale druhý důvod byl, že nemohla najít ochranné brýle, které měla v povinné výbavě.
„Slečno, tady máte," Jeden z dělníků, který se objevil u vstupu jí podával své. Usmál se a vylezl na povrch. Bea si je s radostí nasadila a díky tomu viděla o mnoho procent více, i když v oblaku prachu toho moc vidět nebylo.

„Noro, tvoje jsou kosti kolem podstavce. Bea a já se vrhneme na odkryt poslední části. Beo, můžeš?" odhodlaně šla spíše za zvukem Lucasova hlasu, než že by ho viděla, ale naštěstí trochu viděla, kam šlape, i když občas šlápla na menší kůstku, což se dalo v takto rozlehlém hrobě čekat.

„Tak na tři to odsuneme ano? Pamatuj, nevíme, co tam máme hledat, takže než to uděláme, tak se ujisti, že máš dobře zakryté oči a pusu," na takováto kázaní byla zvyklá od svého instruktora, a tak poslechla a nejdříve vše zkontrolovala a pak se opřela o víko, aby dala najevo, že mohla.

„Jedna...Dva...Tři...Tlaaaač," ke konci spíše křičel, ale to bylo i z důvodu, že se víko nechtělo pohnout. Chtělo to jen trpělivost a nějakou tu menší sílu, což dohromady rozhodně měli. Po nějaké době se ozvalo vítězné lup a oba si mohli oddechnout a jen víko sundat.

Otevřel hrob a z něj se vyvalil oblak šedivého smradlavého dýmu. Byla ráda, že na sobě má masku a alespoň základní ochranný oblek. Něco se jí na tom nezdálo. Uvnitř byla mumie obalená mase. Takto dlouho přeci maso nemá šanci přežít, pomyslela si. A rozhodně takto silně smrdět nemělo. Přivolala k sobě Lukase a zeptala se ho.
„Co myslíš? Tento hrob by měl být podle dokumentace ještě z 18. století, ale tady na té kostře je něco špatně." přičemž stále pozorovala obsah kamenných útrob na jejichž stěnách byl nějaký sliz, kterého si zatím nevšimli díky dýmu.

„O něčem podobném jsme se učili, ale prý by to nemělo být tak dlouho," zamyšleně odpověděl.
„Co by to mohlo být?" vzhlédla a podívala se na něj se strachem v očích. Nemyslela, že to zažije, ale přesto zde stála a přemýšlela o všelijakých možnostech.
„Černá smrt," rozeznělo se po místnosti s ozvěnou, která mohla být i předzvěstí.
„Ty si myslíš, že by mor přežil tak dlouho?" zaraženě jsem pátrala po informacích, které jsem si pamatovala ze školy. Jenže nic moc se mi nevybavovalo.
„Tak dobře zakonzervovaný jako byl tady, tak je to možné. Sice normálně přežije jen pár dní, ale může být např. uvnitř ampule nebo chemické bomby. Něco podobného již lidstvo zažilo."
„Jenže Lucasi, je to z dob, kdy pro ně byl i záchod přelomový. Vážně myslíš, že by byli schopni sestrojit smrtící bombu plnou chemie? Musíme odebrat vzorky a zatím to zapečetíme, přeci nechceme, aby se nám to zvrhlo ve stávku," přiškrceně prohlásila Bea a rukou se dotkla stěny, čímž se dotkla slizu.

„Panebože, co to zas je?" Zvedla ruku před obličej a sledoval nažloutlý sliz na její rukavici.
„To netuším, ale při nejmenším jsem rád, že to nemám na ruce já," snažil se situaci odlehčit Lucas, na což navazoval dívčin spalující pohled.

Odkašlal si a pronesl s naprostou vážností: „Teď, když jsme to odkryli, už hrajeme o čas, pokud to mor opravdu je," zamyšleně pronesl Lukas.
„Hlavně se nedotýkejte takových věcí jako zbytků zubů, nebo zlomených částí kostí tam se to udržuje nejvíce," doplnila jeho slova Nora a poté se otočila a začala svítit na zeď přímo před ní. Pomocí štětce oprašovala kousek v úrovni jejích očí. Myslela si, že se jí to zdá, ale nakonec zjistila, že opravdu viděla písmena.

„Lucasi? Beo? Myslím, že jsem něco našla," oba se naráz otočili za jejím hlasem. Nora se k nim ani neotočila, protože byla hypnotizována podivnou řečí na stěně.

Si quis intrat hoc monumentum, ut ipse pollicitus est a dolore mortis.
Memento mori.

„Co to sakra znamená?" zeptal se Lucas také s pohledem přilepeným k destičce na zdi.
„To bude nejspíš nějaký odkaz po budovateli této hrobky," snažila se osvětit Nora.
„Každý, kdo jenž vstoupí do této hrobky, budiž mu přislíbena bolestivá smrt. Pamatujte na smrt," vypadlo z Bey po chvilce mlčení trojice. Oba její kolegové se na ni podívali s úžasem v očích.
„A to jsi sakra zvládla jak?" řekli zároveň.

„Nudila jsem se mezi přednáškami ve škole, tak jsem se učila, abych rozuměla nápisům u soch," Lucas otevřel pusu dokořán a nevěřil vlastním uším. Ona se fakt učila řeč, která se už používala jen v lékařství a vědě? No to potěš pánbůh.
„Ještě nějaké zvláštní schopnosti, o kterých bychom měli vědět?" zasmál se po chvíli Lucas.
„Ne myslím, že ne," s přivřenýma očima nevěřila, že se jí na to opravdu ptá. Chtěla být totiž brzo venku. Necítila se tu v bezpečí. Možná to bylo tím vzduchem anebo možností, že jim to každou chvílí může spadnout na hlavu.

Odjeli. Nebylo je tam už dále potřeba. Tělo i samotnou kobku měli vyfocené. Teď museli předat nálezy k analýze, která taky pár dní potrvá.

Již cestou Bea musela procházet již nalezený materiál. Založila složku s výstižným názvem On. Měl označovat člověka, který měl na svědomí nápis a hrobku samotnou. Mohl to být prakticky kdokoliv.

...

Bea nemohla uvěřit vlastním uším. Ti ignoranti se i přes jejich zákaz pustili do dalších prací a tím hrobku zničili. Rozbourali to jako nějaké obyčejné sutiny. Zničili tím vše, co jsme nestihli prozkoumat.

Najednou byla ráda, že alespoň něco stihli zachytit, protože teď už by to nešlo. Bea si všimla, jak ji nohy nesou k ulici. Mozek si nejspíše usmyslil, že tam pojede. Což také nakonec udělala. Po cestě nad vším přemýšlela a při tom psala i Lucasovi s Norou. Když dojela na místo a uslyšela zvuk strojů, tak se v ní začala vařit krev. Musela se několikrát nadechnout, aby rovnou nešla zamordovat vedoucího stavby.

Někde v dáli ho zaslechla, a tak se vydala tím směrem. Věděla, že to nebude příjemný rozhovor, ale udělat to musela. Ještě k němu ani pořádně nedošla a už na něj začala křičet: „Proč to udělali? Měli jsme přece dohodu, že to zůstane ve stavu ještě další den nebo dva," nevnímala ani to, že na ni okolní dělníci koukají jako na blázna.

„Slečno, bylo nám nakázáno, že máme pokračovat ve stavbě, tak si běžte křičet někam jinam." Snažil se mírně vysvětlit svízelnou situaci. Vedoucí vůbec nechápal, jak na něj může řvát čerstvě plnoletá žena, která by měla držet pusu a krok, což se z nějakého důvodu nedělo.

...

Myslela si, že takovéto vyšetřování nemá cenu, ale Lucas se ji snažil přesvědčit o opaku. Pomocí jednoduchého profilu by určitě zjistili, proč ta hrobka vypadala takto a proč vůbec vznikla. Bylo tu ještě několik nezodpovězených otázek.

Je jich víc? Jsou nebezpečné? A co znamenají ty nápisy uvnitř hrobky?

Proto potřebovali jeho profil. Jenže ani jeden z nich se v tomto nevyznal, a tak museli přivolat dalšího člena týmu. Když ho poprvé Bea spatřila, tak myslela, že sní. Několikrát ho viděla do půl těla pracovat v zahradách a teď stál před ní v obleku.

Všiml si jejího pohledu a usmál se. Pamatoval si ji. Už od toho okamžiku, kdy jí spadly pohlednice na zem. Jedna se zatoulala opodál, které si dívka nevšimla. Teď hověla v bezpečí jeho bytu. Doufal, že ji spatří znovu a dostane šanci vrátit ji. A najednou stála před ním. Bylo to něco jako zázrak, ve které nevěřil.

Lucas zastínil Bee pohled a mezitím si s ním podal ruku. Dívka se odvrátila, protože se jí zdálo, že jí tváře přímo hoří. Vedli spolu zajisté úsměvný hovor, protože se oba hlasitě smáli. Nora se naklonila k Bee a pošeptala jí do ucha: „Neboj červená nejsi. Pokud se ti líbí, tak mu to řekni."
Bylo to pro ni zvláštní slyšet tato slova zrovna od ní.

Najednou její kolega poodstoupil a odkašlal si.
„Takže toto je náš nový kolega David, který se nám pokusí pomoct se sestavováním psychologického profilu našeho vraha. Beo vezmeš si ho na starost? Většinu věcí máš totiž ty," ušklíbl se nakonec. Bea tušila, co tím sleduje. Určitě viděl jejich pohledy, protože jinak by si o něm musela myslet, že je slepý.

„Ano...Ano, klidně. Jen doufám, že má i něco jiného než ten oblek, protože tato práce není zrovna čistá," popíchla je oba, protože tušila, že to na ni bylo hozeno záměrně. Přivřela oči a snažila se vypadat naštvaně, ale nedařilo se jí to, protože oba zahájili protiútok smíchem.

Otočila se a vydala se do velmi studené místnosti, kam nerada chodívala se Stefanem. Márnice s ostatky. Ne že by tam cítila chlad, ale vždy se jí srdce stáhlo úzkostí se všudypřítomné smrti. Věděla, že i to je stádium lidského života, i když poslední, tak se s tím smiřovala velmi těžko. Jedna věc ji však při jejích návštěvách uklidňovala a tím byla patoložka Lola, která nebyla o moc starší než ona. Vždy si dělala vtípky, ale dnes tomu bylo jinak.

Pitevna byla podivně tichá a měla mrazivější atmosféru více než obvykle. To je zvláštní, pomyslela si Bea, vždy tu zněla hudba a dnes ne. Oklepala se a vstoupila do místnosti se zakrytým stolem.
„Haló, je tu někdo? Lolo?" zvýšila hlas a když se nikdo neozýval, tak přešla ke stolu. Nikdy nebyla s mrtvolou v jedné místnosti sama ani při zkouškách. Vždy tam byl buď profesor nebo nějaký kolega.

S klepající se rukou odkryla balzamované mrtvole hlavu a zadívala se do jejích očí. I přes to, jak dlouho musela být mrtvá nebo mrtvý, tak se v jejích očích dal přečíst obrovský strach. Odkryla jsem celé tělo a viděla jsem, že se na něm ještě nezačalo pracovat. Čekala tam skoro půlhodiny, než se vůbec někdo objevil.

Jenže k překvapení to nebyla očekávaná Lola, ale David, který se mezitím převlékl do bílé košile a hnědých kalhot. Už sem rozhodně zapadal více než předtím v obleku, v kterém tu chodí jen právníci. Jenže ti se jich štítily, jak se jednou dozvěděla Bea od Stefana. A vlastně se jim ani nedivila. Byla to celkem špinavá práce.„Tak co? Něco nového?"„Krom toho, že se oběť před smrtí bála, tak nic. Asi budu muset začít sama, což dělám nerada a Lola mě za to taky nebude mít zrovna ráda," pousmála se a jedním tlesknutím zapnula její basy na okrajích místnosti. Bylo vidět, že jejího nového kolegu to lehce vystrašilo, ale rozhodla se, že si nebude brát servítky.