Na dalších hrobkách se nenašlo nic převratného. Všechny měly stejný vzorec. Jedno balzamované tělo a kolem toho spousta kostí. Byly čtyři. Každá v trochu jiné části Prahy.

Nic z toho nedávalo smysl. Bea si nad tím lámala hlavu, čím dál tím více. Chodila domů později než většina ústavu. Její kolegové tam s ní zůstávali a navzájem si pomáhali. David i přes vše zůstal, protože stále pracoval na profilu vraha.

Nebylo to tak jednoduché jako u ostatních mladších vražd. Nebylo totiž vůbec nic známé a žádné databáze a takové vymoženosti vůbec neexistovali. Navíc měli dočinění s člověkem mrtvým celé čtyři století. Jediné, co mohli udělat navíc je pátrat ve všech dostupných informacích a publikacích, což byla mravenčí práce.

David měl tedy plné ruce práce. Procházel všechny důkazy, které dostal od týmu. Šlo mu to pomalu, protože většina poznámek byla napsána v odborném jazyku pro archeology, a tak měl velmi často otázky.

Bea musela znovu do pitevny, protože se vrátila Lola a konečně se mohli dodělat čtyři nové mrtvoly. Jedna pro ni byla lehčí práce než v takovém množství.

V každé hrobce byl podobný nápis jako v té první. Vypadalo to, že též pocházeli z 18. století. Dívku cestou výtahem napadlo, že ty nápisy celkově mohou něco říkat, jenže nevěděla, jak jdou za sebou. Udělala si poznámku, aby na to nezapomněla a vykročila směrem k nepříjemnému zápachu a opět hlučné hudbě.

„Lolo, vítej zpět," ještě ve dveřích pozdravila svou kamarádku, která jí vždy dokázala poradit. Jenže najednou se zastavila. Žena nevypadala vůbec jako obvykle. Byla pohublá a pořád se rozhlížela kolem sebe jako kdyby něco hledala.
„Co se stalo s mými věcmi? Měla jsem je uklizené, když jsem odcházela," ani jediným pohledem na přicházející dívku nepohlédla. Bee to přišlo velmi zvláštní.

Korunoval to fakt, když Lola tlesknutím vypnula hudbu a dodala: „To je nesnesitelný řev." V té chvíli už věděla, že je něco špatně. Pokusila se k ní přiblížit a pořádně si ji prohlédnout, ale tím, jak se pořád pohybovala, tak to moc nebylo možné.

„Jsi v pořádku?" chytla ji na pár sekund za rameno a žena se otřásla. Otočila se k Bee a ta mohla vidět, jak se změnila. Pod očima měla kruhy velké jako pytle s moukou a její obličej byl celý propadlý. Zvedla ruku a dotkla se její tváře.
„Kdo ti, co provedl? Lolo, mluv se mnou prosím," nutila ji, aby s ní promluvila jediné slovo. Po chvíli se Lola zhluboka nadechla a pitevnou se ozval zlomený hlas: „On to byl."

Bea slyšela o tom, že její manžel pije, ale netušila, že by jí dokázal takto ublížit. Žena se rozplakala a dívka neviděla jinou možnost než ji nabídnout objetí, které přijala. Mezitím přemýšlela, jak by jí mohla pomoci, jenže z její pozice ji toho moc nenapadalo. Domácí násilí byl bohužel stejný problém jako dříve.

Opět se z něho stalo tabu. Nikdo ani nevěděl proč, jen se to tak stalo. Po nějaké době se začala uklidňovat, a tak se dívka pokusila o další otázku.
„Jak ti můžu pomoct?" spíše to zašeptala ženě do ucha, než že by to vyřkla do vzduchu. Lola zvedla hlavu a v jejích očích byl vidět malý záblesk radosti.
„Už mi pomáháš dost, Beo, ale kdybych u tebe mohla na chvíli přespat, tak by mi to moc pomohlo. Spát v mé kanceláři je trochu nepohodlné...a navíc je tu zima," ozval se tichý skřek z jejích úst, což nejspíše měl být smích.

Byl to dobrý začátek. Lola se zvedla z dívčiného objetí a Bea jí setřela poslední slzy, které jí hyzdili obličej.
„Děkuju. Tak vrhneme se na to?" nemusela se ptát dvakrát. Rozuměli si i beze slov.

Přepnula se, jako kdyby se nic z toho nestalo. Byla ve své práce profesionál bez ohledu na své problémy.
„Takže viděla jsem tvou pitvu a musím říct, že to byla precizně provedená práce. U první mrtvoly leží její protokol. Přesouváme se tedy k čerstvým přírůstkům. Provedla jsem u každého předběžné ohledání. Žádné předsmrtné poškození jsme u nich nenašla. Pouze postmortem." Přešly k druhému tělu a Lola ukazovala přesně to co popisovala.
„Někdo do nich řezal po smrti? Proč?"
„Aby něco třeba zakryl, nebo schoval. Mohlo se to stát i během balzamování, ale to je velmi nepravděpodobné. Nejspíš mi to bude nějakou dobu trvat, než udělám pitvu u všech čtyř těl. Vážně tu chceš čekat?"

„Chci vědět, že jsi v pohodě, proto ano." Zvedla oči a doufala v jednoduchou odpověď, že bude v pořádku. Jenže její tvář zkameněla a ona odpověděla velmi stroze: „Emoce do práce netahám, to víš moc dobře."
„No právě, že vím. A proto mi to dělám tu největší starost."
„Tak dobře, ale vezmi si z mé kanceláře židli, deku a sedni si. To je příkaz, Beo."
Dívka se na ni podívala propichujícím pohledem, ale poslechla. Když vstoupila do její kanceláře, tak se ocitla v úplně jiném světě. Byl tu oproti pitevně hrozný nepořádek a všude leželo nějaké oblečení. Z pod hromady vyhrabala něco na sezení a vrátila se zpět za ní.

Naskytl se jí pohled na ženu, která právě měla ruce v jedné z mrtvol. Ani si nevšimla toho, že se kolem rozezněla tišeji hudba. Najednou celé místo nepřipomínalo místo posledního odpočinku.

Bea si mezitím užívala hudby, občas něco prohodila se ženou a zpracovávala první pitevní zprávu do nových poznámek, které následně poslala celému týmu i Davidovi. Jemu přidala i poznámku, aby se za dvě až tři hodiny stavil v pitevně.

Přesně takovou dobu trvalo Lole udělat dvě těla. Zapnula si na hodinkách něco jako diktafon a nechávala si to zapisovat. Bea ji samozřejmě poslouchala také, protože mohla pochytit něco nového. Zjistila, že obě těla byla ženského pohlaví a zemřeli v důsledku epidemie. Také se na jejich těle nacházela stejná zranění jako na první mrtvole mužského pohlaví.

Najednou se zastavila před dívčinou židlí a podala ji kovovou misku s nějakými úlomky. Vypadalo to jako kámen, ale ještě to bylo obalené slizem a masem. Nasadila si rukavici, zvedla jeden kousek do vzduchu a přiškrceně se zeptala: „Na co se to právě koukám?"
„To ti nedokážu říct, ale nejdříve to musíme očistit. A myslím, že by to lidi v laborce mohlo zajímat." Mrkla na ni jako kdyby říkala, že to tam má Bea zanést. Jenže ještě zbývala pitva dvou těl, tak proč by mě tam posílala teď, pomyslela si Bea.

Než stihla odejít, tak se ve dveřích zjevil David. Přesný jako hodinky, které nosí na ruce. I když dívka znala pár lidí, kteří chodili pozdě i přes přesný čas na jejich ruce. Avšak dívka najednou pocítila potřebu si odskočit do koupelny.

„Tak co pro mě máš, Beo? Víš, že se mi tady dole nedělá zrovna dobře od..." zmlknul, když si všiml, že ta žena, co k němu byla zády byl někdo jiný.
„Zdravím, já jsem Lola. Podala bych vám ruku, ale sliz nebo kousky masa asi nechcete," posměšně se ušklíbla.
„Já jsem David, nová posila týmu. Psycholog přes vrahy." byl nervózní, i když neslyšel plnou sílu basů jako minule.

„Slyšela jsem o tobě od Bey, prý ses tady málem složil z mých basů. Pro některé napoprvé mohou být trochu silné, to přiznávám. Jinak pokud chvilku počkáš, tak se za chvilku vrátí." Klidně řekla a vrátila se k práci, přičemž ji David sledoval.

Dle jeho úsudku její pohyby spíše připomínali nějaký rituál nebo tanec, i když se střevy v rukách. Střídavě řezala a odsávala sliz do sběrných nádob, které se následně odešlou do laboratoře. Během chvilky do misky přibyl další kousek kamene s masem.

David to nějak nezvládl a zhroutil se. Nejspíše z toho odéru mrtvoly a alkoholu, který Lola používala. Trvalo mu ovšem jen chvilku, než se vyškrábal zpět na nohy. Mezitím se ale vrátila Bea. Překvapilo ji, že tu už byl.

„Takže přišel jsi na něco nového?" spustila hned jak viděla, že stojí v klidu a nevypadal, že by sebou zase hodil.
„Nic, co bych ti neřekl už předtím. Možná nám pomohou tyto mrtvoly, ale je taky dost pravděpodobné, že ne." Mezitím se oklepal a doufal, že to byla jen chvilková slabost.
„Pomohlo by, kdybych vedení požádala o přístup do věcí muzea z toho století? Tam by se dalo něco najít ne?" zeptala se a přemýšlela, kde všude by se něco dalo najít. Některá místa vyškrtala, protože už třeba neexistovala nebo byla ukončena jejich činnost.

Po chvilce ticha se muž zeptal na důležitou otázku, kterou si pokládali všichni, co ji viděli v tomto případě: „Ano, to by mohlo pomoct, ale to musí udělat Lucas ne?"
„Samozřejmě, že musí, ale já ho o to požádám. Počkej chvilku." otevřela týmovou konverzaci a napsala Lucasovi, zda by to mohl popostrčit dále. Během pár chvil měla souhlasnou odpověď.

„Tak a už se to vyřizuje," zašklebila se na Davida, protože si ho stále nevěděla zařadit. U některých lidí tušila, že jsou špatní, ale někdy to prostě nebylo jasné. I proto se k němu chovala velmi odtažitě, aby měla čas to zjistit.
„Lolo, vrátím se sem večer, abych tě vyzvedla." Nečekala na odpověď, protože ji nepotřebovala a s mužem v zádech vyšla z místnosti zpět do výtahu směr povrch.

Cesta probíhala celkem v tichu, ale Bea tušila, že má David plnou hlavu otázek, a tak se rozhodla nějaké mu aspoň trochu osvětlit.
„Takže... musíš mít plno otázek. Myslím, že dnes na ně je čas, pokud chceš." Trochu se bála, jak zareaguje, ale doufala, že horší, než brečící Lola už to nebude.

„Pár otázek mám, to je pravda. Třeba by mě zajímalo, jak ses dostala do elitního týmu archeologů. Přeci jen takovéto případy dostávají starší lidé, než jsi ty." nebral si servítky a jako první se zeptal na otázku, kterou si pokládal od prvního příchodu do ústavu a viděl ji.

„Nevím, zda to víš, ale tato práce je prý prokletá. Mělo ji už spousta archeologů od pracovně starších až přes nováčky, jenže někteří skončili pomanutí. Nikdo už tu práci nechce dělat, a proto jsem ji dostala já, Lucas a Nora. Někteří se dostali k odhalení jedné hrobky a náš tým objevil čtyři. Pátou našel můj instruktor Štefan velmi dávno ještě ke konci 21. století." pokusila se mu to vysvětli, jak nejlépe bylo v jejích silách. David se na ni otočil a vypadalo to, že nevěřil vlastním uším. Přeci jen v psychologii něco jako prokleté věci nebyly.

Dívka žádnou odpověď nedostala, ale nedivila se. Muž se nad tím vším přemýšlel. Bylo to pro něj všechno okolo ústavu nové a cítil se jako kdyby ho někdo hodil do vody a řekl mu plav. Začal si vybavovat věci, co se dozvěděl hned první den a už mu nic z toho nepřišlo tak zmatené jako předtím. Věděl, že to bude těžká práce, když to přijímal, ale rozhodně netušil, že tolik.

Psychologický ústav se skoro rozpadl, ale některé instituce se ho rozhodly zachránit, mezi něž patřil i archeologický, proto se předpokládalo, že když potřeboval pomoct, tak že pošlou pomoc. A přesně to se stalo, ale trochu jinak. Na druhé straně města, kde se nacházel bylo vyhlášeno řízení kvůli identifikace psychologického profilu vraha. Jenže přihlásilo se jen velmi málo zájemců a všichni byly velmi špatní. Jenže v rámci jednoho sezení do místnosti vešel zahradník a po položení otázky ji dokázal jako jediný zodpovědět. Nakonec byl David komorou přijat jako právoplatný člen psychologického ústavu, což mu ze dne na den obrátilo život naruby. Zašpiněné kalhoty od hlíny a holínky musel vyměnit za oblek.

Z přemýšlení ho vytrhl zvuk výtahu, který dorazil na místo. Bea se odlepila ode zdi kabiny a vyšla ven. Nemohla tušit o čem muž přemýšlel, protože se kolegů moc nevyptávala na jejich životy. Věděla jen to, kdo jí, co řekl sám. A David se o tom zatím nechtěl bavit. Přemístit se z jedné vrstvy do vysněné třídy bylo něco, čemu člověk nechtěl uvěřit.

Bee pípnuli hodinky se zprávou od vedení přeposlanou Lucasem. Dostali povolení, avšak dívka nevěděla, zda se to vztahuje i na Davida, který byl konzultantem.

Povolení se uděluje celému týmu. V depozitáři v nové budově muzea vás bude čekat příslušný pracovník. Pravomoc vyprší v den dokončení projektu hromadných hrobů.

Vedení ústavu archeologů ČR

„Dostali jsme povolení, zajdu tam, abych to připravila a za pár dní se na to můžeme vrhnout," navrhla mu Bea a věřila, že ji poslouchá.
„To zní dobře. Budu mezitím procházet nové poznatky a pokusím se získat pár otázek na které bychom mohli získat odpovědi v muzeu," stroze bez emocí ji odpověděl. Netušil, jestli to neznělo moc odvráceně, ale v tu chvíli nevěřil svým emocím na tolik, aby do toho něco vložil. Jenže dívka nebyla slepá a všimla si toho studeného tónu, který na ni použil.

Odložila to na později a vydala se směr depozitář do nové budovy Národního muzea. Venku bylo zataženo, a tak nálada dívky byla jak na houpačce. Doufala, že pršelo a měla pravdu.

Padaly řetězce vody a ty vytvářely z hlíny nepokořitelné bláto kolem zpevněných cest. Všichni okolo pospíchali, aby se z deště dostali, jenže Bea si to užívala. Milovala takovéto počasí, možná i díky tomu, že už moc často nebývalo.

Zrovna míjela staré již nepoužívané muzeum. Najednou uviděla záblesk jako kdyby od svíčky. Nevěděla, co to bylo, ale možná nějaký bezdomovec. Zastavila se a jen hleděla k velmi staré budově na vrcholu Václavského náměstí. Byla ještě prostřílená od dob 20. století a nikdo to nechtěl zadělat, protože to k tomuto místu patřilo. Ale upřímně bylo to jako pěst na oko, protože to byla jediná stará budova v okruhu několika kilometrů.

Kolem ní proudila hromada lidí, ale nikdo se nestaral o jejich okolí. Zajímal je jen cíl cesty. Většinou se chovali jako roboti, akorát se jim nedali tak lehce vyměnit součástky.

Od té doby, co se školy končili v šestnácti letech a pak se nastupovalo do práce, tak se svět zbláznil. Spousta teenagerů ten tlak nevydrželo a spadlo do nějaké závislosti, nebo byly i případy sebevraždy. Jenže zrychlující se společnost to nezajímalo. Důležitým prvkem byl úspěch a zlepšující se ekonomika.

Snížil se také věkový limit. Dospělým jste se stával při dokončení školy, proto Bea mohla pracovat v ústavu jako ostatní starší kolegové.

Dívka úplně zapomněla, kam měla namířeno, protože ji pohltil přítomný okamžik na velkém náměstí. Bea se rozhlížela kolem sebe. Pokoušela se alespoň na chvíli zpomalit. Najednou kolem ní proběhlo velmi ušmudlané dítě. Rozhodla se ho následovat. V nařízeních totiž bylo, že všechny děti musí být ve společnosti dospělých čistí, jinak by byli potrestáni jejich rodiče. Zaujalo ji a rozhodla se ho následovat.

Vybíhala za ním kamenné schody, přičemž ji už v půlce pálily plíce, ale pokračovala dál. Dítě zastavilo až u velkých dveří muzea. Ohnulo se v pase a tím si ho zadýchaná dívka mohla lépe prohlédnout. Zjistila, že je to chlapec celý od bahna.

Otočil se na Beu, usmál se a zmizel uvnitř budovy. Jeho pohled v ní zůstal vypálen. Něco na něm bylo zvláštní, ale ještě bylo brzo na to zjistit co. Chtěla za ním vlézt, ale když vzala za kliku, tak zjistila, že jsou dveře zamknuté a nejspíše i zabarikádované. Jenže jak se tam dostal on, ptala se sama sebe Bea.

Rozhodla se, že tam druhý den po práci musí zajít ve stejný čas. Zajímala ji totiž každá záhada a tohle k tomu přímo vybízelo. Jedním pohledem do hodinek si rozpomenula, kam mířila. Do depozitáře, kvůli vrahovi.

Nemusela od něj chodit nijak daleko. Byl totiž postaven jen kousek vedle. Ihned šlo poznat, že je to postavené v jiné době, protože byla celá černá a hodně na ni dýchala kovem. Jenže byla lépe chráněna oproti staré několikrát rekonstruované hnědé budově.

Jak stálo ve zprávě, tak na ni čekala zaměstnankyně depozitáře. Bea čekala, že to bude velmi přísně vypadající člověk, ale to se spletla. Žena s modrými vlasy a černou uniformou, která byla vystihovala ty správné křivky a pozvedávala barvu na jinou úroveň.

Usmála se a potichu se zeptala prohlížející se Bei: „Hádám, že vy budete ta, kterou sem poslalo vedení archeologů."
„Ano, to jsem já. Dernerová Bea," nervózně ze sebe vymáčkla během chvilky.
„Tak výborně, Beo. Já jsem Keta a patřím mezi ochránce depozitáře. Starám se i o jejich renovaci, ale to tebe jistě nezajímá. Sektor 18. století máme pro vás připravený na podlaží minus dva. Budete tam mít soukromí, jak od návštěvníku, tak od personálu." Během cesty ke schodům ji vysvětlovala žena vše potřebné a chvílemi se zdála přísná a během chvíle z ní byla cítit laskavost.

Jenže dívku trápila i jiná otázka, na kterou se musela zeptat: „Máme v týmu konzultanta, a tak bych se ráda zeptala, zda i on má přístup."
„Jistě, ale před prvním vstupem podstoupí identifikaci a tím se zapíše do našeho systému jako váš konzultant. Je to tak v pořádku?" najednou jako kdyby se Keta přepnula do režimu robot správce, protože dívce zněla jako úplně jiný.
„Ano, tak to je skvělé." žena si ničeho v jejím hlase nevšimla, ale Bea se začala chovat odměřeně, netušila totiž, že všechny takové fráze umí ochránci z výcviku povinně a jinak odpovídat nesměli.

„Avšak dnes jsou v patře připraveny jen některé lehčí spisy. Na zbytek je třeba si počkat pár dní, nebude to problém?" optala se opatrně, protože nevěděla, zda na tom tým nechtěl pracovat ještě ten den.
„Počítala jsem s tím, jen bych potřebovala, abychom dostali echo až to bude přichystané, pokud by to tedy šlo." snažila se ženu uklidnit, že o tomto věděla.
„Náš systém vás o připraveném podlaží informuje. Právě jsem to tam zadala. Chceš se tam jet podívat, nebo až s týmem?" nabídla dívce napůl profesní frází a napůl lidským chováním.
„Přišla jsem to jen domluvit, pokud to nevadí, tak až se zbytkem. Stejně bych se zde ztratila." odpověděla Bea po pravdě a doufala, že to nebude problém.

„Tak tedy příště, Beo." vycouvala Keta ze své funkce.
„Nashle, Keto." podala ji ruku a odešla z budovy vstříc stmívajícímu městu. Hned za prvním rohem napsala kolegům a po několika neprospaných nocích doufala, že tentokrát oči zamhouří. Jenže tentokrát místo práce myslela na malého chlapce osamoceného v muzeu. Rozhodla se, že tam zítra půjde znovu.

Jenže než mohla jít domů, tak slíbila Lole, že ji vezme k sobě, a to musela splnit. Skoro se jí to vykouřilo z hlavy, ale díky poznámkám si na to vzpomněla. Lola měla pouze málo věcí, takže na to stačila jedna cesta. Její rodiče neměli v bytě pokoj pro hosty, ale Bea ženě nabídla gauč ve svém pokoji. Smáli se dlouhé hodiny u všemožných filmů až Bea usnula Lole hlavou v klíně. Ráno to bylo pro obě zajímavé zjištění, ale jen se na sebe usmáli a ani slovem se o tom dále nezmínili. Jenže Bee to udělalo ještě větší nepořádek v jejích zažitých hodnotách, protože se jí to nezdálo tak nevinné. Cítila se v její blízkosti až moc bezpečně. Odložila si to ve svém mozku na později, jako snad všechny takovéto problémy každodenního světa.

Druhý den ho již na suché zemi našla před budovou jako kdyby věděl, že přijde. Stála od něj dva schody, když se začala pomalu zvedat a chtěl utéct. Tak se rozhodla promluvit a snad ho i uklidnit.
„Nemusíš se mě bát, jsem kamarádka. Ukážeš mi to uvnitř?" chvíli ji jen tak pozoroval, ale nakonec k ní natáhl ruku a pokynul hlavou ať ho následuje.

„Jak se dostaneme dovnitř, vždyť je to zabarikádované," jenže jedinou odpovědí jí byli dva prsty překřížené na jeho ústech. Poté ji vzal za ruku a stáhl ji do dřepu. Usmál se a položil jí dlaně na oči. Když je znovu otevřela, tak byli uvnitř a chlapec stál opodál.

Bea se zatřásla, ne proto že by tam byla zima, ale měla zvláštní pocit. Nedokázala určit proč, ale měla husí kůži na krku. Zem byla pokrytá vrstvou prachu a občas byl slyšet svištící vítr po prázdných chodbách. Díky práci do školy věděla, jak budova vypadala na plánku, jenže nikdy zde nebyla.

Musela si rozsvítit hodinky, jinak by mohla zakopnout i o své vlastní nohy. Víc světla se neodvažovala vydávat. Malý chlapec stál uprostřed haly a čekal, co se bude dít dále. V nepostřehnutelném záblesku se mu oči zaleskly modře, jenže Bea si ničeho nevšimla. Vytáhl z kapsy svíčku a jedním tahem sirky ji zapálil. Nejspíš je někde tady našel, pomyslela si Bea smutně.

Vedl ji někam do spodních pater, kde nebylo tolik oken, a tak mohla rozsvítit baterku. Věci, které nešli odvézt, tak byly přikryté plachtami. To tu nikde nejsou alarmy? Vždyť to je chráněná budova, ptala se sama sebe dívka a rozhlížela se kolem sebe.

Chlapec ji odvedl do svého přístřešku ve sklepení. Měl tam pouze starou deku a malý stojan na svíčky. Avšak nikde kolem neviděla žádné jídlo.
„Kdys naposledy jedl?" vypadlo z ní nečekaně. Malý hoch poskočil, ale nakonec se jí podíval do očí a usmál se. Nevěděla, zda to znamená ano nebo ne, ale hodlala mu něco sehnat.

Sedli si na zaprášenou zem a dívali se beze slov na sebe. Dívka si ho alespoň mohla prohlédnout. Neměl na sobě hodinky, což by znamenalo, že patří k vyvrhelům anebo není dostatečně vyspělí k jejich používání, což jí nesedělo. Chtěla mu nějak pomoci, ale netušila, jak by mohla.

Když chlapec usnul, tak se dívka rozhodla, že ho vezme domů a nechá ho alespoň prohlédnout od své matky. Myslela si, že dělá dobrou věc pro jeho blaho, jenže vytrhla ho z prostředí, kde v podstatě strávil poslední čtyři roky.

Cesta domů chvíli trvala, zvlášť pro dívku, která nikdy nic těžkého nenosila krom artefaktů ve skladu. Na půli cesty k nejbližší stanici to vzdala, protože byl opravdu těžký a vyklouzával jí, a tak si díky hodinkám přivolala vozku, která je odvezla až domů.

Jenže ani tam se jejího činu nedostalo uznání. Matka si myslela, že to je špatný fór a že jde o nějaké zaběhnuté dítě ze sirotčince na okraji města, který byl poslední svého druhu. Avšak když ho uviděla, tak z něj nemohla spustit zrak. Vypadalo to jako kdyby jí někoho připomínal, koho Bea neznala.