„Promiň mi to," šeptá Zils, přes všechen ten kouř ho téměř nebylo slyšet. Chitaku nebezpečně žhnou oči, drží Ol'sï pevně. Palec jí přiložila na čelo. Ani nevím, jak se to stalo - najednou se změním v jaguára a zabořím své tesáky do její ruky. Vnímám silnou železitou pachuť krve na jazyku, ale aspoň je Ol'sï opět volná. Ta se ihned zneviditelní a očekává od Chitaku další krok. V kouři se mezi námi ocitne Zils. Drží se za hlavu, kouř z něj už rozhodně nevychází pravidelně. Oči mu červeně zaplanou a jako na povel Chitaku odhodí stranou. „To ona ti tu sílu dodávala?" ptám se, když se mi opět napřímí páteř a lebka se transformuje v lidskou.

Zils zoufale pokýve hlavou na znamení souhlasu. Poté mi dojde jedna děsivá skutečnost: to ona zabila I'uler a Uywu a určitě stovky dalších. Tělem mi projede blesk zloby, hněvu a surové agrese. Opět mám čtyři nohy a mé zuby, ostré jako zuby pily, právě pronikají masem, svaly a tkáněmi. Chitaku vypadá, jako by se chystala vrátit úder, avšak silný proud vzduchu mne odhodí do bezpečí. Zdá se, že proud nenávisti udeřil i do mojí sestry, protože Chitaku se brání úderům neviditelné osoby.

„Jak ji můžeme zničit?" zeptám se Zilse, který prochází knihu stínů a hledá odpověď. Ještě před tím, než mi stihl odpovědět, Ol'sï s heknutím dopadá vedle mě. Změním se v netopýra a začnu Chitaku poletovat kolem hlavy a okusovat ji ostrými zoubky. Poté, co mě odhodí na skříň a Ol'sï vedle skříně, se pomalým krokem začala blížit k Zilsovi. Nemám sílu se zvednout a Ol'sï vyfoukne tornádo, které spíš než Chitaku zničilo náš pokoj. Spadnu ze skříně, protože už nevydržím dál být zvířetem. Vnímám černý oheň a uhlíky létající po pokoji a cítím prst, se zahnutým nehtem, sahající mi na čelo. Tvář mi zachvátí nesmírná bolest, krev se mi hromadí v tvářích a na čele. Chci pozvednout ruku, ale na konečcích prstů necítím ani onen černý oheň.

|•∆•|

Zilsovy ruce se třásly. V sobě hromadil sílu, na tu jedinou věc, co může Chitaku zničit. V rukou mu proudila nepříjemně známá energie, u prstů se mu tvořil dým. Svou mysl soustředil na jedinou věc, zlomení zámků v těle démonky.

Prásk, prásk, prásk.

Osvobozoval duše, jež Chitaku věznila v sobě. Lámal ta pouta, jež je věznila. Znaky, pokrývající Citačinu tvář se rozzářily. Síla se uvolňovala a s posledním zlámaným zámkem záře slábla. Duše rozlomily tělo, v němž byly vězněné a uvolnily se z jejího sevření. A ten poslední zámek se zlomil ve chvíli, kdy Chitačina duše opustila tělo, které se rozpadlo na prach. Zilsovo srdce pohltilo teplo, jaké už dlouho nezažil. Ten pocit, kdy konečně udělal něco správně.

|•∆•|

Probouzím se. Pokoj je čistý, vyvětraný a nenese známky po boji. Na koberci sedí Zils, objímá si kolena a vůbec poprvé co ho vidím se... usmívá. Po tváři se mi taky rozlije úsměv. Dojdu k němu a zakoukám se do jeho modrých očí. „Jsou volní." řekne s hlasem plným úlevy. Nevím, o čem to mluví, ale taky se usměju.
V ten moment mu úsměv ztuhne na rtech. „Co je?" nadzvednu jedno obočí. Prsty se dotkne mojí tváře. Zopakuju ten pohyb po něm. A ani na okamžik mě nenapadne pochybovat, že mi tvář pokrývají červené znaky, tolik typické pro Chitaku.

„Měl jsem tě ochránit," prohlásí Zils. Do očí mi se hrnou slzy, když uvidím svou sestru, spící jako neviňátko, nesoucí kletbu Chitaky se mnou.

|•∆•|

566 slov

Toto je konec příběhu. Děkuji vám, že jste tuhle povídku dočetli až sem. Omlouvám se za všechny nelogické a gramatické chyby a snad se zase u nějakého příběhu opět setkáme :-)