Vzbudila se s hrozným křikem: "Nee! Nech mě!!" Začala kolem sebe kopat a snažila se ze sebe sundat všechny ty hadičky, které byly do ní zapojené. Někdo jí v tom začal bránit a snažil se jí držet v klidu s tím, že není její věznitel, ale zdravotní sestra. Lea nevnímala. Nedocházelo jí, že už je dávno v bezpečí. Stále se bránila, snažila se vymanit a utéct. Po několika minutovém boji se přestala bránit. Cítila příšernou bolest na břiše a přitom si všimla, že je u ní nějaká žena.

"To bolí..." Zasténala bolestí a na místě, kde jí to bolelo, se pomalu začala objevovat rudá skvrna. Sestřička jí pohladila po tváři a milým hlasem začala Leau uklidňovat: "To nic,princezno, praskly ti stehy! Buď v klidu, všechno dobře dopadne. Dýchej."

Lea začala zhluboka dýchat a pomalu se uklidňovat. Sestřička nechala mezitím přivolat lékaře a pomocí léku uspala Leau. Když doktor přišel, pacientka už spala. Postaral se tedy o její ránu na břiše. Sestřička zůstala celou noc u dívky, aby měla jistotu,že už se to nebude opakovat.

Pomalu otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Při tom zjistila, že je úplně sama. Dívala se na hadičky, které byly do ní zavedené z přístrojů. Přišla na ni úzkost. Chtělo se jí brečet. Nechápala, jak je možné, že žije. Cítila úlevu, ale zároveň strach. Přemýšlela o tom, co se bude dít teď. Bude obviněná z vraždy? Co s ní bude? Jaký život po tomhle povede?

Z myšlenek jí vyrušilo zaklepání na dveře. Podívala se tím směrem a všechny myšlenky odešly. Stála tam Ariana s úsměvem na rtech a se slzami v očích: "Ahoj, hrdinko." Řekla: "Můžu za tebou?" Zeptala se trošku nesměle a udělala malý krok do pokoje. Lea jí sledovala s nadšením a začal se usmívat: "Ne! Ty sem prostě musíš." Pomalu a opatrně se posadila a stále nespustila oči z Ariany. Tak k ní došla a opatrně se objali. Byli v objetí několik minut. Ani jedna nechtěla zkazit tuhle chvíli, protože oběma docházelo, že se už spolu nikdy nemuseli znovu vidět.

"Bála jsem se o tebe. Nespala jsem ani nejedla. Je toho tolik, co jsem ti neřekla a chci říct!" Ariana prolomila ticho těmito slovy.

Lea stále mlčela a vychutnávala si tu chvíli v objetí, ale věděla,že musí něco říct.

Pomalu se oddálila od své kamarádky: "Neexistuje žádná síla,která by mě mohla zastavit. Vždy si najdu cestu k tobě." Po těchto slovech opřela svoje čelo o její a zadívala se jí do očí: "Miluji tě, opravdu tě miluji, Ariano." Bylo to těžké vyslovit, protože nevěděla, jak na to zareaguje. Proto byla překvapená, když ji Ariana políbila dlouze na rty: "Také Tě miluji." Dodala potichu. Poté si sedla na židli a vyprávěla jí, co se všechno stalo za dobu jejího zmizení, i s jejími pocity.

Arianě začal zvonit telefon: "Omluvíš mě? Tohle musím vzít. Mamka." Usmála se a šla si vzít hovor mimo místnost.

Leau jen přikývla a dívala se z okna. Začala přemýšlet o svých rodičích. Kde jsou? Padla na ni úzkost a začala brečet. Uslyšela dveře, tak si rychle utřela oči a podívala se, kdo přišel. Byla tam její máma, úzkost okamžitě zmizela: "Už jsem tady,zlatíčko." Rychlým krokem obešla postel a objala svoji malou dcerku: "Už nikdy tě nenechám nikam jít samotnou!" Brečela a přitiskla ji pevně k sobě. Lea byla šťastná, že jetu její máma. Tak moc ji mačkala, až ji to bolelo: "Au,mami. Jsem tak ráda, že tu jsi, ale tohle už bolí." Řekla s úsměvem a se slzami na tváři.

Do pokoje vešla Ariana: "Dobrý den." Podívala se na paní Rejmanovou a pak na Leau: "Budu muset už jít domu, ale brzy tě zase navštívím, jo?" Usmála se a měla v očích jiskru štěstí, že znovu viděla Leau. Lea se jen usmála a zase jen kývla hlavou, že tomu rozumí. Po té Ariana odešla pryč. Lea se podívala do očí své mámě a viděla, že se něco děje. Proto se opatrně zeptala, co se děje. Ta ji chvíli sledovala, a i když jí to nechtěla říct, stejně musela: "Zlatíčko, venku je pan detektiv a bude si chtít s tebou promluvit o tom..." Nestačila to doříct, protože jí Lea skočila do řeči: "Můžu si s ním promluvit, ale vůbec nic si z toho nepamatuji, takže mu toho moc nepovím." Řekla potichu, ale lhala. Pamatovala si úplně každý okamžik toho, co se jí stalo. Začala brečet a obejmula svoji Mámu.

Objala jí taky a políbila ji na čelo: "Tak to necháme na jindy,zlatíčko. Neplakej, nemusíš s nimi dnes mluvit." Podívala se na svoji dceru, která se schovávala v její náruči: "Dnes můžeš domu, pokud si to přeješ. Doktoři říkali, že jen budeš muset několik týdnů jezdit na kontroly." Jen kývla, že chce domů a pomalu pustila mámu a zase si lehla. Paní Rejmanová vstala a šla ke dveřím. "Pošlu detektiva domů a půjdu zařídit tvoje propuštění, princezno." Odešla z pokoje.

Máma jí vezla na kolečkovém křesle a přes rameno měla hozenou tašku s jejími věcmi. Když dojeli k východu z nemocnice, pomalu pomohla své dceři vstát a šli k autu. Lea se těšila domů, ale zároveň měla strach, protože doma na ni čekal otec, který se k ní poslední roky choval opravdu hrozně. Neznala důvod proč to tak je, ale všechno to začalo po té, co jeho bratra odsoudili za nelegální operace a testování nových operačních metod, ale nikdy ho nechytili. Poté co jeho bratr zmizel, začal pít. Začal být zlý a věčně opilý, což vedlo ke ztrátě jeho práce a to jeho nenávist ještě více prohloubilo. Začal se chovat hnusně ke své ženě, a hlavně k dceři, jako by to všechno byla její chyba.
Dorazila domů, ale nikdo doma nebyl: "Je dobře, že není doma. Nemusíš ho hned vidět." Řekla tiše její máma. Ona se smutně pousmála a šla pomalu na gauč. Matka jí pomohla dojít ke gauči a pak šla do kuchyně: "Udělám ti večeři a koukneme se na něco v televizi."

Lea si zapnula televizi a usmála se. Konečně doma v klidu se svojí mámou.  Ale věděla, že tahle pohoda zmizí hned, jak se on vrátí.Nechtěla si kazit tuhle chvíli: "To zní dobře, mami." Sledovala to, co bylo v televizi.

Přinesla své dceři jídlo, které dala před ní na stůl a sedla si vedle. Usmála se a cítila se spokojeně: "Dobrou chuť.""Děkuji!" Odpověděla Lea a pustila se do jídla.

Když dojedla, postavila se a chtěla odnést talíř, ale nemohla. Vrátila ho na stůl a podívala se na matku se slovy: "Proč mami?!"

Ta jen zvedla nechápavě oči ke své dceři. Prázdné ticho naplňovala jen televize, která běžela v pozadí. Viktorii chvíli trvalo, než byla schopná se zeptat, co tím Lea myslí: "O čem to mluvíš, beruško?"

Leau znovu vzala talíř, že ho odnese do kuchyně mezi špinavé nádobí, ale zastavila se v půlce cesty: "Proč tu stále zůstáváme? Nebo proč ho prostě nevykopneš?!" Matka nebyla schopná slova a jen se rozplakala, protože cítila vinu za všechno, s čím si kvůli němu prošli.

"Protože se milujeme ty mala svině!" Ozval se hrubý mužský hlas za Leaou. Což obě polekalo.

Otočila se na svého otce s posměšným výrazem: " Prosím tě, ty ani nevíš co je to láska!" Chtěla projít kolem něho, aby mohla odnést talíř. Ne pustil jí a pokusil se jí za tohle dát facku,ale Lea s tím počítala, takže stačila uhnout a udělal několik kroků od něho. "Co to děláš?" Dívala se na něho zlostně a zároveň šlo poznat, že má strach z toho, co jim udělá tentokrát. Stále se přibližoval k ní: "Kam jako jdeš?!" Lea už neměla kam couvat: "Nepřibližuj se!"Neposlouchal jí a byl blíž a blíž. "Slyšíš?!" Zařvala na něho. Byla slyšet rána. Ne facky, ale pěsti. Poté rána rozbitého talíře, který upustila, když spadla na zem. Tohle bylo už moc i na křehkou Viktorii. "Tohle bylo naposledy! Už se k ní nikdy nepřiblížíš!" Řvala na svého muže.

Ten se podíval na svoji krásnou ženu a vykročil k ní: "Ale,Viky."

Lea viděla, že tohle dopadne špatně, tak se rychle postavila, aby mohla bránit svoji mámu. "Stůj! Slyšíš stůj!" Dostala další ránu a šla znovu na zem, ale tentokrát už jí tekla krev z nosu a od pusy.
Viktorie vstala, aby mohla bránit svoji dceru a sebe: "Sakra! Co to děláš?! Bojíme se tě, ještě jednou na nás stáhni ruku..."

"Tak co, ty krávo?!" Zařval zlostně na manželku a chystal se ji udeřit, ale ona ho předběhla a vlepila mu facku: "Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Odpověděla poníženě a dodala..." Čeho je příliš a čeho je dost. Odcházíme!" Šla zvednout svoji malou dcerku, která si držela zakrvácený obličej. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě: "Kam si jako myslíš, že půjdete?!" Ona se mu vyrvala z ruky a ignorovala ho. To se mu vůbec nelíbilo a ještě více ho to rozzuřilo: "Zastav se!Slyšíš?!" Adrenalin začal stoupat a nahánět krev do hlavy. Zákeřně ji zezadu praštil do hlavy a srazil ji k zemi: "Já ti dám ignorovat mě!" Byl nad ní a chystal se zasadit další rány, ale zaskočila ho Lea. "Nech nás už na pokoji!" Zakrvácené ruce svírala velký střep od talíře a několikrát bodla otce do krku. Z jeho krku se okamžitě začala valit krev a on se začal topit ve vlastní krvi. Krev začala dopadat na Viktorii, která ležela pod ním a byla zmatená, co se to děje. Snažila se pochopit, co se právě stalo. Uvědomila si, že její dcera právě chladnokrevně a bez jediného zaváhání zabila Erika. V jejích očích viděla takovou nenávist, pod kterou se skrýval strach. Potichu ze sebe dostala: "Leo..." Pokoušel se mluvit, ale to celou situaci jen zhoršilo. Krev už se nevalila je z ran, ale i z pusy. Jenom Leau poprskal krví, ale ona už byla celá od jeho krve. Protože se pokusil rukama ucpat rány na krku a to zapříčinilo, že krev stříkala všude možně po pokoji. Vypadal, jako vodotrysk. S tím rozdílem, že místo vody stříkal krev. Ztratil už dost krve a neměl žádný přísun kyslíku a toho poslalo do kolen a poté dopadl celou vahou na zem. Kolem těla se začala tvořit tmavě červená kaluž krve, která se vsakovala do bílého koberce. Nebýt celý pokoj od krve, vypadá to, jako by se vrátil z hospody a vytuhnul zase na zemi. V jeho očích bylo vidět, že jeho život vyhasl na dobro a už nikomu nikdy neublíží.

 Lea měla v sobě tisíc pocitů, ale nejvíce jí ovládal pocit, že jsou v bezpečí. Sledovala to všechno s ledovým klidem a nemohlo jí nic rozhodit. Pak si sedla do kaluže krve před mámu a usmála se: "Už jsme v bezpečí mami. "Viktorie to ještě nedokázala všechno vstřebat. Posadila se a přitom se podívala na svoji dceru, která byla celá od krve a v klidu. Nedokázala pochopit, že je v klidu a dokonce se usmívá: "Broučku, co jsi to udělala?" Zeptala se nevěřícně.

Leau tahle pitomá otázka naštvala: "Něco co se muselo stát už pěkně dávno, mami!" Zahodila střep, kterým zabila to monstrům. Matka ji poté obejme. "Omlouvám se, dcerko." Ona jí objetí oplatí a schová se k ní a poté se rozbrečí. Všechno jí to najednou dojde, že bez jediného zaváhání zabila dalšího člověka. Cítí se zmateně. Je smutná, ale zároveň ráda, že on je pryč a nic jim neudělá. Co to ale znamená pro ni? Je špatný člověk? Dokáže s tímhle žít? Z jejích myšlenek jí vytrhne matka: "Neboj se, tohle se vyřeší. Teď to tu uklidíme a zbavíme se těla. Všechno bude dobrý." Pohladí ji po tváři a začne uklízet.