Zase pršelo.Venku foukal studený vítr,a lidé byli raději zalezlí doma. Mám chuť vyběhnout ven a začít skotačit v tom dešti.Válet se v mokré trávě a skákat do louží a-
,,Vee!!" Polekaně sebou trhnu.Otočím se na svou kolegyni a zároveň šéfku Lylien. ,,Ano?" ,,Holka,přestaň chodit s hlavou v oblacích.Padej obsloužit támhle pana Whita."Praští mě útěrkou po zadku. Je to milá,stará paní,plná energie.
Vezmu z pultu notes,i když vím,že pan White,si vždy dává tureckou kávu a koláček s jahodami.
,,Dobrý den,pane White." Je to už starý muž.Co vím,loni oslavil osmdesáté narozeniny.Ovšem,že by to na něm bylo vidět?To vůbec.....
,,Ahoj,princezno." Jo.Je mi sice osmnáct,skoro devatenáct,ale i přes to mi říká ,,princezna".Beru ho jako dědu. ,,Jako vždy?" ,,Však ty víš." Mile se usměje. Lyli už, nachystaná s jeho objednávkou,mi podá.A já mířím zpět.
,,Prosím." ,,Děkuji,pojď si chvíli sednout." Usadím se na křeslo na proti němu. ,,Už jsem ti vyprávěl o tom,jak tahle kavárna vznikla?" Nejmíň stokrát. ,,Vždyť víte,že to vždycky zapomenu."
Začne mi od začátku vyprávět ten starý příběh.Je vidět,že je rád,když má někomu vyprávět své zážitky.

Zvonek nad dveřmi nám oznámil,že do kavárny zavítal někdo další.
Vzhlédla jsem.Překvapilo mě,že zrovna sem zamíří někdo,jako partička ,,chuligánů" ze zdejší základní a střední školy.
Jsou vychování a jejich rodiče se za ně musí pěkně stydět.Co vím tak nejstarší je tam Tayler Mason.Je mu myslím 17? Propadl na základce a pak i na střední.
,,Omluvte mě." ,,Já už stejně musím.Jdeme si se sousedem zahrát šachy.Měj se primcezno." Vložil mi do dlaně drobné a vydal se ven.
Já zamířila k jejich stolu. ,,Co to bude?" Optám se s falešným úsměvem. ,,Co takhle tebe?" ,,Bohužel,já v našem menu nejsem.Tak?" Jenže on si prostě pokoj nedal. ,,Ale no tak kotě,nehraj to na mě.Já vim že bys chtěla-"Už po mě sahal ,a však ho zastavila ho něčí ruka. I já sama jsem se otočila,a zjistila,že se za mnou tyčí kluk?Nebo možná už muž?
,,Když dovolíte rád bych si objednal,ale ty tady držuješ tuto mladou slečnu,které nemohu svou objednávku říct.Tak si buď objednej,nebo jí řekni ještě jedno nevhodný slovo,a já tě prohodim téma dveřma....Tak?"
,,My si dáme džus.Třikrát!"Zastavil ho jeden z jeho kamarádů.
,,Skvěle.Až skončíte tady slečno,budu sedět támhle." Pustil jeho ruku a v naprostém klidu si šel sednout tam,kam ukázal.
Nevím čím mě tolik fascinovala.Jeho ostře řezaná tvář,jakoby vytesaná z kamene,rukou umělce. Zelenomodré oči,jenž připomínali bouři,a vlasy černé jako havraní peří.

,,Co dáte?" Fascinovaně skenují jeho tělo,jenž bylo schované pod koženou bundou.Naskytl se mi pohled na paže ozdobené tetováním.Stejně tak hruď na která byla vidět,ačkoliv byla schovaná pod bílým,průsvitným tričkem.  ,,Dám si kávu." Stále hledící na jeho tělo se ptám dál. ,,Mohu vás nabídnou klasickou nebo raději rozpustnou?" ,,Klasiku.Dám si tu italskou." ,,Dobrá...Ještě něco?" ,,To bídě vše.A ty něco nepotřebuješ?" Jeho náhlé tykání,mě vrátí do reality. ,,Ne.Já ehm..Půjdu pro...to." Couvala jsem a se svojí šikovností,samozřejmě narazím do židle,kterou tak tak chytím.
Na tváři mu hraje úšklebek.A já vím,že tohohle kluka z hlavy jen tak nedostanu......

Tak co na to říkáte?Bídě vás to bavit?Mám pokračovat?