Destiny:

Otevřela jsem oči a pocítila jsem silnou bolest celého těla. Když jsem se snažila pohnout se se svou rukou, draly se mi do očí slzy. Nakonec jsem však snahu vzdala, protože mě to stálo příliš velké úsilí. Na hlavě jsem měla ledový obklad a byla jsem přikrytá hřejivou dekou. Rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela jsem nad tím, kde jsem. Nebyl to můj pokoj, ani nábytek, a nejspíš jsem se vůbec neocitala ve svém takzvaném domě. Pokoj měl dvě opačné stěny bílé a další stěny byly černé. Strop byl černý. Celý pokoj byl černobílý. Usoudila jsem, že jsem v klučičím pokoji, podle trenýrek, čouhajíc z velké skříně.

Bylo po všem? Ptala jsem se sama sebe. Je mrtvý? Zabili ho? Kde to vlastně jsem? Postarali se o mě oni? Nejzásadnější otázka, která mi vrtala hlavou. Chtěla jsem nutně vědět odpovědi na všechny mé otázky, ale nikdo za mnou ještě nehodlal přijít, tak jsem pevně tiskla víčka k sobě a zakázala jsem si na to myslet. A v podvědomí jsem žila s tím, že je po všem a po celém těle se mi rozšířil pocit svobody a radosti. Událo se to dokonce tak rychle, že jsem u toho nestačila být. Předpověděla jsem si, že si budu dlouho zvykat na to volno, ale stále jsem se nemohla zbavit veselého úsměvu na své tváři.

A pak — když jsem se vrátila zpět do obvyklého vědomí, kde jsem byla nejistá a hrozilo mi, že není po všem — jsem mohla naprosto zešílet. Ponořila jsem se co nejhlouběji do polštáře, jako bych doufala, že se propadnu do země a nic mě už neohrozí. Pravděpodobně mi dali prášky, protože jsem se cítila opravdu zvláštně. Jako kdybych byla na drogách. Připadala jsem si jako malá holčička v Africe, stejně slabá, stejně malinká, stejně v nebezpečí. Pouze jsem vyčkávala na to, až mi někdo přijde oznámit, co se to právě dělo.

Také mě zajímalo, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, protože takhle mimo jsem se cítila už několikrát a pokaždé mi bylo blbě. Zvedal se mi žaludek i v té chvíli. Okouněla jsem po pokoji, jako ryba a bála jsem se zakřičet, aby někdo přišel. Bála jsem se promluvit, pouze a stále ze strachu z toho, že by na mě odněkud vybafnul můj otec. Obávala jsem se nejvíc toho, že není po všem, že může v každou chvíli z každého rohu vyskočit a hodit po mě láhev vína.

Sakra, jak já jsem byla netrpělivá.

Zdálo se jako věčnost, než do pokoje konečně někdo přišel. Byl to Hunter a mě spadl obrovský kámen ze srdce. Hlasitě jsem si oddechla a svůj ulevený výraz jsem změnila v neutrální.

„Jak dlouho už tady jsem?" Začala jsem se svými připravenými otázkami, kterým musel čelit.

„V domácí péči jsi jeden den, včera jsme tě přivezli z nemocnice, kde jsi byla pět dnů. Jak ti je?"

„Bylo i líp. Kde je?" Vyslovila jsem svou nejdůležitější otázku a upírala jsem zvědavý pohled na Huntera.

„Je ve vazbě. Soud bude za týden, spoléhej na to, že skončí ve vězení na dost dlouho. Nemá ani na právníka a důkazů je dost. A je i spousty očitých svědků." Zazubil se na mě.

Nemohla jsem uvěřit svým vlastním uším, znělo to doslova jako rajská hudba. Takové zprávy bych si přála slyšet častěji. V očích mi jiskřila radost, jako dlouho ne.

„Kde to jsem?"

„U nás. Konkrétněji v mém pokoji, kde budeš zatím bydlet."

„Jak zní moje blízká budoucnost?"

„Myslím, že tě potěší to, že až bude ve vězení, tak se o něj postará náš kamarád, který v tom vězení přebývá. Na férovku. Jaký byl k tobě, takový k němu bude ten náš kamarád. Až se budeš cítit v pohodě, tak půjdeš do školy. Nemusíš se bát, že se ti něco stane. Teď už si jako člen rodiny." Řekl.

„Co se bude dít? Řekneš mi, kdo vlastně jsi? A co tady děláte? Co jste zač? Kromě toho, že zabíjíte lidi... Nedokážu si pomoct, nikdy jsem se s takovým gangem nesetkala."

„To ti řekne Staroušek." Odpověděl mi zdvořile. „Ale otázek co se týče mě. Jmenuju se Hunter Paxton a je mi dvacet jedna. Nastoupil jsem na West High jako osmnáctiletý kvůli novému případu."

„Aha." Hlesla jsem. „Víš, že to, že jste mě zachránili, neznamená, že na tebe bude milejší?" řekla jsem nepříjemně, ale usmívala jsem se. Myslela jsem to vážně. Neplánovala jsem k němu být hodná a líbat mu nohy, za to, že mě zachránil. Mohl mi už dřív říct, co je zač. Mohla jsem být v suchu dřív. Nemusela jsem si o něm myslet, že je to nějaký neznámý týpek, který přišel do třídy, aby dostal do postele polovinu West High a zároveň byl oblíbený. Vděčná jsem jim ale byla. Neskutečně moc. Moje nejhorší období díky nim skončilo.

Hunter se zasmál. „To je mi jasné." Ušklíbnul se. „Parťačko."

Na to jsem skoro zapomněla. Měla jsem být po boku Huntera a krýt mu záda. Stejně tak on mně. Takže jsem s ním v podstatě musela trávit většinu času. Být nonstop v nebezpečí, střílet zločince, stát na straně spravedlnosti, mít, kde bydlet (a s kým)...Neznělo to špatně.

***

„Mám v tobě důvěru. Popravdě řečeno, jsem tě chtěl v tom domu nechat, ale nakonec jsem řekl Jonesovi, aby to řekl Hunterovi. Bylo mi jasné, že tam skočí. Takže vítej v týmu. My máme kontakty na všelijaké policie po celém světě a jak už od Jasona víš, tak jsme ti dobří. Hunter je na West High, protože tam je jeden parchant, bezpochyby víš o tom sériovém vrahovi. Máme za úkol ho chytit, klidně ho zabít. Až ho dopadneme, a ten den už se blíží, tak se přestěhujeme, a ty budeš mít vlastní pokoj. Jo a abych nezapomněl — dopadneš ho s Hunterem." Vysvětlil mi Staroušek a já jsem chápavě přikyvovala. Při poslední informaci jsem se trochu zarazila, ale nedala jsem to na sobě znát. Pochopila jsem to a k mému překvapení jsem neměla nic proti.

Po jedné výtečné večeři jsem nabrala na síle a už jsem dokázala chodit a mírně pohybovat rukama. Krkem jsem pohybovat nemohla, ani zápěstím, ale dalo se to, čekala jsem horší dopad. Do té doby, než dopadneme toho parchanta, jsme byli s Hunterem v jednom pokoji. Celkově bylo spoustu věcí, na které jsem si musela začít zvykat, ale brala jsem to jako součást něčeho nového a lepšího.

Celý dlouhý den jsem se smiřovala s tím, že svého otce už nadobro nikdy neuvidím, že se mě nikdy nedotkne a nikdy mi neublíží. Cítila jsem zvláštní prázdno ve svém těle, ale byla jsem za to ráda. Nadobro mi zmizel ze života. Někteří lidé tam ve světě brečí, protože nemají rodiče, já jsem ječela v duchu štěstím, že mi zmizeli ze života.