Ráno bylo stejné jako každé jiné. Posnídali jsme, oblekli se a Helen nás odvezla do školy. U skříněk jsem tentokrát od Richarda měla klid. Některé učebnice se mi nevešly do tašky, tak jsem si je vzala do ruky. Zavřela jsem skříňku a zamířila po schodech do třídy. Jakmile jsem vyšla schody a chtěla odbočit za roh, s někým jsem se srazila. Učebnice mi spadly na zem. Okamžitě jsem se pro ně zohnula. Když jsem k jedné z nich natahovala ruku, někdo byl rychlejší. Zvedla jsem se, abych viděla, s kým jsem se srazila.

„Ahoj. Ehm. Promiň, že jsem do tebe narazil. Jmenuji se Petr,"řekl a podával mi učebnice. Měl nádherné hnědé vlasy a oči. A když se na mě trochu usmál, cítila jsem, jak se začínám červenat. Vzala jsem si od něj knížky.

„Já jsem Katharine. A asi jsem spíš narazila já do tebe než ty do mě."

Zazvonilo se na hodinu a já se bez rozloučení rozběhla do třídy i s knížkami. Sedla jsem si do lavice a čekala, kdy přijde učitelka. Jakmile přišla, stoupli jsme si na pozdrav. Zrovna, když chtěla do třídní knihy zapisovat, kdo chybí, někdo zaklepal na dveře. Ty se otevřely a dovnitř vešel Petr.

„Promiňte, že jsem přišel později, ale paní sekretářka chtěla pomoct,"řekl, aby vysvětlil svůj pozdní příchod. Šel si sednout do předposlední lavice u dveří. Nemohla jsem se přestat na něj dívat. Jakmile se posadil, podíval se ke mně a já ihned ucukla s hlavou. Učitelka vstala a rozdala nám papíry, na které jsme měli psát slohovou práci. Měli jsme psát charakteristiku o rodině.

„Paní učitelko, nemohla bych psát o něčem jiném?"zeptala jsem se jí, protože na babičky a dědy si nepamatuji, jelikož s nimi máma neudržovala kontakt. Tátu, Helenu, Adama a Tomáše jsem zatím pořádně neznala. A kdybych psala o Emily, tak bych psala i o mámě a na tu sice nechci zapomenout, ale rána, co mám v srdci je stále otevřená.

„A proč by jsi nemohla psát o rodině, stačí jedna osoba,"optala se mě učitelka.

„Protože nemám o kom psat."

„Jak nemáš? Každý má o kom psát, třeba o tátovi."

„Jeho a jeho rodinu znám teprve dva měsíce a nic o nich nevím."

„Tak o prarodičích."

„Neznám."

„Tak o mámě,"hádala se se mnou učitelka.

„Zemřela,"řekla jsem jí sklesle. Učitelka se na mě otočila a zdálo se, že je překvapená.

„A kdy?"

„Před dvěma měsíci,"cítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Nechtěla jsem, aby mě ostatní viděli brečet, a tak jsem se zvedla ze židle a vyběhla ze třídy na chodbu. Nevěděla jsem, kam mám běžet, a proto jsem zamířila na toaletu a tam se rozbrečela jako malá. Za chvíli se dveře otevřely. Myslela jsem si, že mě Linda přišla uklidnit, ale místo Lindina milého hlasu se ozval hlas Petra.

„Katharine, jsi tady?"Nechtěla jsem, aby mě tak viděl i on. Pokusila jsem se ze sebe nevydat ani hlásku. Už jsem slyšela, jak se dveře začínají zavírat, když v tom jsem vzlykla. Místo toho, aby se dveře zavřely, se znovu rozevřely a dovnitř vešel Petr.

„Jsi v pohodě?"zeptal se mě, když mě uviděl sedět na zemi, zádami opřenou o zeď a červenýma očima od pláče.

„Jo. V nejlepším,"zalhala jsem mu. Bylo očividné, že nejsem v pořádku, protože jsem se ještě pořádně nevypořádala s máminou smrtí.

„Vím, jak se cítíš,"řekl mi.

„Ne to nevíš. To neví nikdo, dokud si to neprožije,"odpověděl jsem mu naštvaně. Přijít o někoho z rodiny je jako přijít o část sebe.

„Ale jo vím,"řekl neodbytně a pokračoval: „Přišel jsem o tátu."Posadil se vedle mě na zem a já se na něj konečně podívala.

„A jak?"Asi nebylo nejlepší to teď rozebírat, ale v tu chvíli mě to děsně zajímalo.

„Když mi bylo čtrnáct bydleli jsme ještě s rodiči v Americe v Los Angels."

„Tam jsem taky žila,"skočila jsem mu do řeči.

„To je náhoda. Chceš to doříct?"

„Jasně,"hrozně mě zajímalo, jak zemřel jeho otec.

„No, jak jsem říkal, žili jsme společně a pak jednoho dne šel táta něco koupit do obchodu, ale nevrátil se. Když tam nakupoval, přišel zloděj a zastřelil ho. A kvůli mámě jsme se přestěhovali."Tak jsem se znovu jako obvykle spletla.

„Aha. Tak to víš přesně, jak se cítím."Sklonila jsem hlavu k zemi. Najednou mi držel ruku.

„Jen chci říct, že kdyby sis o tom, nebo o něčem jiném chtěla s někým promluvit, tak se na mě můžeš spolehnout,"řekl a věnoval mi malý povzbuzující úsměv. Trošku jsem se pousmála a přitulila se k němu. On mě jenom objal a já se hned cítila o něco líp.

Podívala jsem se na mobil kolik je hodin. Za dvě minuty mělo zvonit.

„Měl by jsi už jít,"řekla jsem mu, aby si neudělal před holkama trapas.

„Proč? To je ti se mnou tak špatně?"zeptal se mě ironicky a pousmál se.

„No to ne, ale nechceš si přece udělat trapas,"odpověděla jsem mu a musela se začít smát.

„Jo tak já už jdu."S lehkým úsměvem odešel. Hned mi bylo líp, když jsem zjistila, že nejsem sama, která to má v životě těžké. Zvedla jsem se ze země a v tom si uvědomila, že jsem si tašku nechala ve třídě. Rychle jsem vyšla z toalety, ale když jsem se vydala po chodbě do třídy, zazvonil zvonek. Byla jsem tak zamyšlená, co se stane, až budu mít další hodinu s tou zvědavou učitelkou, takže jsem se zvonku lekla. Ze tříd se najednou vynořili mí spolužáci. V tom mě někdo chytil za ruku a vedl po schodech dolů ke skříňkám. Byla jsem celá zmatená. Když jsem si konečně uvědomila, co se děje, uviděla jsem vedle sebe stát Lindu s mojí taškou. Jakmile jsem si ji od ní vzala, zamířili jsme do hudebny.

Lavice byly po třech, a tak jsme si spolu sedli a k nám si přisedl David. Bylo mi zvláštní, že spolu tráví většinu času. Z mého přemýšlení mě opět přivedl zvonek, který zvonil na začátek hodiny. Do třídy vešla opět učitelka. Ta měla dlouhé obarvené blond vlasy v culíku. Na sobě měla modrý nátělník a krátkou modrou sukni.

„Dobrý den. Jmenuji se Leona Lukašíková a budu vás učit hudební výchovu. Bohužel umím hrát pouze na klavír a flétnu, proto můžeme zpívat bez hudby nebo s písničkami na CD a nebo poslední možnost. Pokud někdo ze třídy hraje na hudební nástroj, může nás doprovázet,"řekla a ve třídě se přihlásili jenom dva lidi. Byla jsem to já a Linda.

„A na co hrajete?"zeptala se nás učitelka.

„Na kytaru,"odpověděli jsme zároveň a přitom se na sebe podívali.

„Tak já vám je přinesu a vy se mezitím domluvte, co za písničku budete hrát,"řekla učitelka a pak odešla ze třídy.

„Tak co chceš, abychom hráli?"zeptala se mě Linda.

„No nejlíp umím písničku A Thousand Years."

„Tak jo."Když to Linda dořekla, učitelka se vrátila s kytarami.

„Pojďte si sednout dopředu,"řekla učitelka, jakmile kolem nás prošla. Zvedli jsme se ze židlí a zamířili před tabuli, kde jsme si sedli na připravené židle. Vzali jsme do ruky kytary a začali se chystat.

„Pokud jsem vás dobře slyšela, tak jste se rozhodli zahrát písničku A Thousand Years,"řekla nám učitelka. Přikývla jsem, a pak jsem stejně jako Linda začala ladit kytaru. Bohužel nemůžu říct, že byla trochu rozladěná, protože ona byla hodně rozladěná.

Mezitím učitelka zašla do kabinetu pro texty písně a rozdala je spolužákům. Konečně jsme se připravili a mohli začít hrát. Nechala jsem své prsty hrát po strunách, z kterých se linula hudba po celé třídě. Všichni jsme začali zpívat. Byl to krásný pocit. Vzpomněla jsem si na mámu, jak nám na kytaru zpívala ukolébavku, když jsme s Emily nemohli usnout. Zazpívali jsme si píseň asi třikrát, a pak zazvonilo. Začala nám dvacetiminutová přestávka a po ní následovala angličtina.

„Katharine,"zařval na mě někdo. Otočila jsem se směrem odkud se hlas ozval a uviděla, jak na mě jedna holka mává. Sice mi to chvíli trvalo, ale na její jméno jsem si vzpomněla. Jmenoval se Lenka. Vedle ní bylo místo, tak jsem si tam sedla.

Zazvonilo na hodinu a učitel nikde. Chvíli to trvalo, ale nakonec přišel. Byl menší postavy. Měl krátké blond vlasy a modré oči. Na sobě měl triko s nápisem Nike a plátěné třičtvrťáky. V ruce držel papíry a další svoje pomůcky, které položil na stůl a anglicky nás pozdravil. Poté se nás všech zeptal, jak se jmenujeme a my mu postupně odpovídali. Je to hodina angličtiny, takže na nás celou dobu mluvil a bude mluvit anglicky. Jeho angličtina byla dobrá. Nemluvil mojí rodnou americkou angličtinou, nýbrž britskou angličtinou. Fajn bylo, že jsem mohla mluvit normálně svojí angličtinou. Do konce dnešního vyučování zbývaly ještě tři vyučovací hodiny. Měli jsme ještě mít chemii, biologii a matematiku.

Všechny hodiny byli v pohodě až na matematiku, kde jsem pořádně nevěděla, co nám učitelka vysvětluje. Probírali jsme funkci sínus. Naštěstí seděla Linda společně s Bárou v lavici přede mnou a David v lavici přes uličku. Takže, když jsem potřebovala něco vysvětlit, přisedl si ke mně a začal mi to vysvětlovat. Když Linda uslyšela za sebou jeho hlas, otočila se a dělala, že to taky nechápe.

Hodina skončila a všichni šli ke skříňkám. Dneska jsem na oběd nešla, protože mi paní Macková řekla, že mi uvaří mé oblíbené jídlo. Měli být palačinky se šlehačkou a jahodami polité čokoládou. Přezula jsem si boty a chtěla jít k autu, v kterém na nás čekala Helena, aby nás odvezla domů, jak bylo zvykem.

„Katharine,"křikla na mě Linda, když viděla, že odcházím.

„No?"

„Víš. Umíš jezdit na koni?"zeptala se mě.

„Jo. Proč?"

„No, táta vlastní stáj, kde chová koně a já bych si potřebovala s někým promluvit, takže mě napadlo jestli by jsi nechtěla jet se mnou na vyjížďku. Asi kolem šesté?"

„Jasné."

„Super. Tak ahoj,"bylo vidět, že je ráda, protože si chce promluvit o něčem důležitém.

„Ahoj,"rozloučila jsem se a šla k autu.

Cesta domů byla pohodová. S Helenou jsme přijeli k domku a já uviděla, jak kousek od něj stojí něco jako garáž nebo nějaká dílna. Hned mě napadlo, že by to bylo dobré místo na tančení.

„Helen?"zeptala jsem se.

„No?"

„Co je to tam za budovu?"zeptala jsem se a ukázala směrem, kde budova stojí.

„To měla být garáž, ale nakonec se to postavilo a teď je tam jenom harampádí. Proč?"

„Jenom tak."V tu chvíli mě napadlo, že kdybych to harampádí uspořádala, mohla bych tam tančit.

Vysedla jsem z auta, vešla do domu, vyběhla schody a rovnou do pokoje. Hodila jsem tašku ke stolu, převlekla jsem se do kraťasů a tílka a zamířila k bývalé garáži. Ještě jsem si sebou vzala rádio a pití.

Přišla jsem tam, rožnula si světlo, abych viděla. Helena měla pravdu. Bylo tu hodně harampádí. Místnost byla velká a bez oken. Většina věcí uvnitř byla všemožně rozházená, a tak jsem je uspořádala a hned tam bylo víc místa. Podívala jsem se kolik je hodin. Bylo za deset pět. Vypnula jsem puštěné písničky, vzala láhev s pitím a šla se převléct do něčeho, v čem bych mohla jezdit na koni.