Balení ubíhalo rychle a já si ani nevšimla, že už je pět hodin. Na židli jsem si nechala vytažené oblečení, které si zítra obléknu. Do mé hnědé školní tašky jsem si dala věci na cestu. Rozhodla jsem se vrhnout na mámin pokoj, ale až po večeři.

                Otevřela jsem dveře od pokoje a zamířila do kuchyně. Ze skříně jsem vytáhla pánev, chleba, talířek a olej. Z ledničky zase vajíčka. Ty jsem rozbila do talíře, posolila a rozmíchala vidličkou. Chleba jsem na dřevěné desce rozřezala na plátky. Pánvičku položila na sporák a nalila na ni olej. Zapnula kolečko, na kterém ležela pánvička a čekala, kdy se rozehřeje. Mezitím jsem vytáhla dva plýtké talířky. Jen co se olej na pánvičce rozehřál, obalila jsem chleba ve vajíčku a dala na pánev. Počkala jsem až bude z obou stran do zlatova opečený a pak ho vytáhla z pánve na talíř. Takhle jsem to udělala i se zbytkem. Jakmile jsem všechny kousky osmažila, umyla jsem si co jsem našpinila. Poté jsem zařvala přes celý byt:"Večeře je nachystaná tak pojďte jest. Je chleba ve vajíčku."Z pokoje mé mladší sestry vyšel otec s Emily. Sedli si na židle u stolu. Z linky jsem do ruk vzala talíře s topinkami a položila na stůl.Každý z nás se pořádně najedl.Většinu volných krabic jsme přenesli do kuchyně s obývákem.

                Já vešla do mámina pokoje. Od její smrti tam nikdo z nás nebyl. Zavřela jsem za sebou dveře, aby sem Emily neviděla. Její věci i pokoj zůstaly tak, jak je nechala v den, kdy nás vezla na ples. Cítila jsem, jak moc mi chybí. Jakoby jedna část mě zmizela. Lehla jsem si na její ustlanou postel. Polštář na ní byl cítit její vůní. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem brečet. Mé slzy se vsakovaly do měkkého polštáře pod mou hlavou. Když jsem se zvedla z postele, otevřela jsem šatník a rozdělila její oblečení do dvou menších kufrů. Jeden jsem si chtěla nechat a ten druhý dat na charitu. Sbalit všechny její věci, být v jejím pokoji, vědět jak mi chybí je to nejhorší, co jsem doteď zažila. Pamatuji si, jak jsem pár dní před její smrtí plánovala, co budeme dělat o prázdninách a najednou je to všechno pryč. Jediné, co mi po ní zůstalo, jsou věci a vzpomínky. Věděla jsem, že bych kvůli Emily měla být silná, ale bylo to hodně těžké. Strávila jsem tam asi tři hodiny. Z mámina pokoje jsem si šla dat sprchu a rovnou do postele. Všechny věci byly sbalené, a tak jsme se mohli další den vyrazit na cestu do našeho nového domova.

                Zdálo se mi, že jsme spolu s mámou a Emily u moře. Každá z nás na sobě měla plavky. Máma se koupala v moři, Emily stavěla hrad z písku a já se opalovala na proužkovém lehátku. Najednou vidím v mámině blízkosti žraloka. Křičím na ni ať uteče, ale ona tam stále stála jako by mě neslyšela. Žralok ji kousl do její nohy a stáhl mámu pod vodu. Začala jsem křičet, aby jí pomohli, ale nikdo se ani nehnul. Vyběhla jsem směrem k ní, ale ať jsem běžela, jak nejrychleji jsem mohla, stále jsem k ní nemohla doběhnout. Najednou žralok odplul pryč. Mámu jsem nikde neviděla ani její tělo.

Vzbudila jsem se a posadila na postel. Lapala jsem po dechu. „Byla to jen noční můra"opakovala jsem si stále dokola v hlavě. Vtom vtrhl do pokoje táta s ustrašeným výrazem ve tváři.

„Jsi v pořádku?"zeptal se mě.

„Jo. Zdál se mi jenom zlý sen."

„To jsem rád. Křičela jsi totiž mami."

„To je asi tím, že se mi o ní zdálo, ale teď je to už dobré."

„Dobře. Tak já si jdu ještě lehnout. Dobrou,"řekl mi a odešel z pokoje. Podívala jsem se na hodinky a bylo půl šesté. Bylo mi jasné, že už neusnu, a tak jsem si šla do kuchyně uvařit kafé. K němu jsem si vytáhla ze skříně čokoládový rohlík. Neměla jsem tušení, co tady budu dělat do doby než se ostatní vzbudí, a tak jsem se vrátila do pokoje, oblekla se do oblečení, v kterém tančím. V kuchyni jsem si do lahve udělala pití a nechala tátovi vzkaz na stole, že jdu do tanečního studia přes ulici.

                Seběhla jsem po schodech dolů, pak jsem vyšla ze dveří, přešla přes cestu, na které teprve začínaly jezdit auta a pak rovnou do tanečního sálu. Do rádia na stole jsem vložila CD a pustila ho. Začala jsem s rozcvičkou od hlavy až po nohy. Potom jsem CD vyměnila a pustila taneční hudbu. Taneční kroky se mi pletly, při otočkách jsem padala. Bylo to jako bych začínala od začátku, od nuly. Nebyla jsem schopná tančit na jakoukoliv píseň bez chyby. Nedokázala jsem vnímat, kdy se nadechuji, a kdy vydechuji. Byla jsem úplně mimo. Dveřmi vešla skupina tanečníků. Uklidila jsem cédéčka, napila se pití a sedla si na lavičku u jedné ze stěn.

Taneční sál byl veliký. Jedna stěna byla plná malých zrcadel, které tvořili jedno veliké. U další stěny byla skříň plná CD s různými druhy písní. Uprostřed skříně byla díra, ve které stálo velké rádio. Tanečníci si pustili vlastní muziku. Byla to taneční grep. Už jsem pár takových skupin viděla. Přála jsem si být v jedné z nich. Doteď jsem v žádné nebyla, ale zato jsem každý rok chodila do jiných tanečních kroužků a tam se učila různé druhy tance. Chtěla jsem se se všemi mými kamarády rozloučit, a tak jsem jim poslala SMS."Se všemi se loučím. Stěhujeme se dnes večer. Do šesti budeme doma a potom na letišti. Budete mi chybět."Odeslala jsem SMS a dala si mobil do kapsy. Ještě chvíli jsem pozorovala tanečníky. Potom jsem se rozhodla jít domů. Podívala jsem se na hodinky na mobilu. Bylo pravé poledne. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem tu skoro šest hodin.

Když jsem přišla domů, táta vařil oběd a Emily se dívala na televizi. Nachystala jsem talíře a příbory na stůl. Jídlo bylo hotové a my si sedli ke stolu. Tiše jsme seděli a polykali kousky. Táta uvařil těstoviny s masem."Bylo to výborné,"pronesla jsem, když jsem snědla poslední kousek.

„Opravdu?"řekl táta překvapeně a pokračoval:"Naše služebná to vaří líp. Vlastně to ona mi poradila, co mám uvařit."

„Vy máte služebnou?"zeptala se Emily.

„Ano. Máme totiž velký dům a já i moje žena trávíme většinu času prací."

„Zase něco nového o tobě víme,"řekla jsem trochu provokativně.

„No vlastně je to jenom půlka. Ona totiž má dva syny."Obě jsme se na něj udiveně podívali. Měli jsme dva bratry, o kterých jsme nevěděli.

„Jeden je o rok starší než Katharine a jmenuje se Adam a druhý je z vás nejmladší je mu devět a jmenuje se Tomáš."

„Ví oni o nás?"zeptala jsem se jestli vědí o tom, že mají dvě nevlastní sestry nebo jestli ani netuší o naší existenci.

„Ano. Vědí o vás a moc se těší."Zazvonil zvonek od dveří. Táta se zvedl a šel otevřít. V zrcadle pověšeného na stěně jsem viděla postavu muže oblečeného v montérkách. Muž vešel dovnitř popadl jednu z krabic u pohovky a vyšel ven. Nechápavě jsem se na tátu podívala."Nanosí krabice do náklaďáku, který je přiveze na letiště."

„Půjdu se projít,"řekla jsem. Vzala jsem si z věšáku černou koženou bundu a vyrazila do ulic. Chtěla jsem se rozloučit s většinou z mích oblíbených míst. Začala jsem je obcházet a na každém z nich se mi vybavila alespoň jedna vzpomínka. Když jsem asi po třech hodinách dorazila zpátky domů. Náklaďák už byl pryč. Jeho místo před vchodem do budovy nahradil černý Mercedes. Táta s Emily stáli u něj."Je čas jet,"řekl táta, když jsem přešla přechod a ocitla se u něj.

„Jen si skočím pro tašku."Vyběhla jsem po schodech nahoru do bytu, vešla do pokoje a rukou jsem vzala hnědou tašku, která ležela na posteli. Pořádně jsem se nadechla a rozhlédla po pokoji. Podvědomě jsem se s ním loučila. Vyšla jsem z něj a to samé jsem udělala i v kuchyni s obývákem. Přehodila jsem si tašku přes rameno s zavřela za sebou dveře. Pomalu jsem scházela ze schodů. Jakmile jsem vyšla na chodník vytřeštila jsem oči. U auta stáli nejen Emily s tátou, ale také mí kamarádi."Snad sis nemyslela, že nám napíšeš SMS a odjedeš bez rozloučení,"řekla Laura. S otevřenou náručí šla ke mně, aby mě objala. Po našem objetí jsem se objala asi ještě s deseti lidmi. Všimla jsem si, že s nimi není Will. „Proč s vámi není i William?"zeptala jsem se Laury. Z jejího výrazu mi bylo jasné, že neví, jak mi to říct, ale potom se jí na obličeji objevil úsměv. Otočila jsem se směrem, kam se dívala. V tu chvíli jsem se i já rozzářila. Uviděla jsem totiž Willa, jak běží ke mně. Když doběhl, hned jsem ho objala a dala mu pusu."Páni to jsem nečekal,"řekl udiveně.

„To ani já ne."

„Něco pro tebe mám."Vytáhl z kapsy malou krabičku. Dal mi ji do ruky a já ji otevřela.Byla jsem zvědavá, co v ní je.Byl tam nádherný náhrdelník se zlatým srdcem.

„Připneš mi ho?"Jeho oči se rozzářily. Popadl náhrdelník. Vlasy jsme měla sice v culíku, ale i přes to jsem si je přidržela a on mi ho připnul.

„Sluší ti,"řekl. Přitulila jsem se k němu a cítila jsem, jak mně jeho ruce drží kolem pasu. Za chvíli jsem ucítila, jak mě ostatní taky objímají. Byla to krásná a nezapomenutelná chvíle.

„Už by jsme měli jet,"vyrušil nás tátův hlas. Všichni jsme se od sebe s těží odtrhli.

„Musíte mi psát, slibujete?"

„Slibujeme,"řekli všichni zároveň.

                Táta si sedl na místo řidiče, Emily za něj a já na místo spolujezdce. Stáhla jsem okýnko od auta, prostrčila otvorem ruku a začala mávat. Táta nastartoval motor a vyjel na silnici. Stále jsem mávala. Dívala jsem se do zpátečního zrdcádka a viděla, jak mi všichni mávají na rozloučenou. Za chvíli jsme zajeli za roh ulice a v zrdcádku jsem už neviděla nic kromě aut. Na letišti jsme byli asi během dvaceti minut, zato v letadle byla cesta delší. Ani jsem ji nestihla vnímat, protože jsem většinu letu prospala. Když jsem se probrala, zrovna jsme přistávali. Předtím než jsem vystoupila z letadla, musela jsem se učesat, protože moje vlasy se rozutekly na všechny světové strany, jako bych na hlavě měla vrabčí hnízdo. Zašli jsme do bufetu koupit si něco k jídlu. Měli jsme dva důvody tam jít. Jeden z nich byl, že jsme měli hrozný hlad(teda asi jenom já) a ten druhý, že jsme museli čekat než nám věci dají do dalšího náklaďáku. Dala jsem si výborný hamburger s colou. Konečně bylo všechno naloženo a my mohli pokračovat v cestě.

                Netušila jsem kam jedeme. Dlouhou dobu jsme jeli po dálnici. Na chvíli jsem opět usnula. Probudila jsem se ve chvíli,kdy jsme vjížděli do města, které se jmenovalo Zlín. Myslela jsem, že pojedeme dál, ale my projeli centrem a pak jsme jeli k okraji města. Dojeli jsme k velké bráně na automatické otevírání. Táta vytáhnul z kapsy od kabátu kartu, na které zmáčknul tlačítko a dveře se pomalu začaly otevírat. Táta nastartoval auto a vjel dovnitř. Před námi se objevil velký dům. Byl krásně bílý jako čerstvě padlý sníh. Táta zastavil před vchodem do domu. Nemohla jsem se přestat divit. Typuji, že náš byt by se tam vlezl nejmíň třikrát."Tak jsme doma,"řekl táta a na jeho tváři se objevil úsměv.

„Páni,"prohlásila Emily. Vystoupili jsme z auta. Přehodila jsem si tašku přes rameno a vzala jeden ze svých kufrů. Emily si hodila na záda batoh a vzala si svůj kufr. Táta otevřel dveře od domu a my vešli.

                Vchodová hala byla velká a ve zdi byly dva otvory místo dveří. Všimla jsem si, že ten vpravo vede do kuchyně s jídelnou a ten vlevo do obývacího pokoje. Přímo přede mnou bylo schodiště do dalšího patra. Celý pokoj byl býlí stejně jako omítka domu."Heleno, Tomáši, Adame jsme doma,"zakřičel táta snad přes celý byt. Z levého otvoru vyšla žena. Měla asi metr padesát pět, byla štíhlá a krásná. Měla obarvené blond vlasy, které jí sahaly po ramena. Byla oblečená v bílém svetříku, tričku i kalhotách. Dokonce měla i bílé lodičky."Ahoj miláčku. Právě včas. Už musím letět, ale uvidíme se večer. Zatím děcka,"na rozloučenou dala tátovi pusu a odešla ze dveří.

„Tak to bylo rychlé,"řekla jsem naštvaně. Táta se na mě podíval káravým pohledem. Z druhého patra se ozvaly kroky. Podívala jsem se nahoru a uviděla dva kluky."Ahoj tati,"řekl jeden z nich a jen co sešel schody, skočil mu do náruče.

„Ahoj kluci,"oplatil jim táta uvítání.

„Tohle jsou vaše sestry. Ta vyšší je Katharine a ta menší Emily."

„Ahoj,"řekli jsme s Emily zároveň.

„Čau,"řekl Adam. Stál na schodech opřený o zábradlí.

„Adame, ukázal by jsi jim jejich pokoje? Já mezitím přenesu krabice do pokojů."

„Jasně. Pojďte za mnou."Sešel ze schodů, vzal Emily z ruky kufr a vydal se po schodech zpět nahoru. Šli jsme s Emily za ním. Když jsme byli v druhém paře vydali jsme se vpravo. Cestou nám říkal, co je v každé místnosti.

„Tak tady je tvůj pokoj Emily,"otevřel dveře a před námi se objevil krásný velký pokoj. Stěny byly žluté a její postel velká. Na chvíli bych si přišla jako v pohádce, ale ne na dlouho. Vzpomněla jsem si na náš starý byt a na mámu. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Když jsem je znovu otevřela, viděla jsem Emily stát uprostřed pokoje. Úplně zářila štěstím."Nezapomeň si vybalit,"rýpla jsem si do ní. Zavřeli jsme dveře a Adam mě vedl dál po chodbě. Pak tam byly malé schody a další dveře. Zde chodba končila."To je tvůj pokoj,"řekl a ukázal na dveře. Vyšla jsem po schodech, otevřela dveře a vešla dovnitř. Pokoj byl velký s modrými stěnami. U jedné stěny byla velká manželská postel. Na druhé straně zase stůl se zrcadlem. Byly tu také skříně na věci i šatník. Okna byla střední a vyplňovala skoro celou jednu stěnu pokoje. Taky tu byly dveře. Zarazila jsem se a položila si otázku.„Proč mám v pokoji dvoje dveře?"Rozešla jsem se k nim a otevřel je. Byla to koupelna. Byla velká asi jako můj původní pokoj v Americe. Vana byla obrovská. Vzpomněla jsem si, že když mi bylo šest, namalovala jsem obrázek, jaký bych jednou chtěla mít pokoj. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se přestala divit a začala vybalovat z krabic věci, které mi sem otec donesl. Zabralo mi to většinu času. „Večeře,"ozvalo se ze spodu. Otevřela jsem dveře, prošla chodbou, po schodech dolů a pak rovnou do kuchyně.

                Byla ta obrovská místnost. Kuchyňská linka tvořila větší L. Byla od terasových dveří až po sochu, která jakoby půlila místnost na kuchyni a jídelnu. Všichni už seděli u stolu s tátou včele. Kluci seděli po jeho pravé ruce a Emily po levé. Posadila jsem se na volnou židli mezi ním a Emily."Á, tak to jsou Vaše dcery, pane Harrisne,"řekla žena, která držela v ruce dva talířky s jídlem. Byla oblečena v normálním oblečení. Měla hnědé vlasy spletené do drdolu. Ofinu měla sepnutou pinetkami, aby jí nepadala do očí. Působila velmi mile.

„Ano, slečno Macková. Tohle je Katharine a Emily."

„Dobrý den,"řekli jsme opět zároveň. Začala nám rozdávat talířky s jídlem. Nádherně to vonělo. Na večeři jsme měli kuřecí řízek s bramborem. Bylo to výborné. Myslela jsem, že to bude tichá večeře, ale mýlila jsem se.

„Adame, mohl bych tě o něco požádat?"začal táta.

„Jasně. O co jde?"

„Holky se budou muset naučit česky, a tak jestli by jsi nemohl se slečnou Mackovou je učit."

„Budu moct i chodit ven?"

„Jestli to budete stíhat a ony budou dělat pokroky, tak proč ne."

„Když už se budeme učit česky, tak bych chtěla vědět, kam budeme chodit do školy?"vložila jsem se do toho. Samozřejmě jsem mu nechtěla říkat, že česky zlehka umím, jak bych se jinak chvílemi nedomluvila, ale to byl pro mě detail.

„No napadlo mě, že ty by jsi mohla chodit do školy s Adamem do městečka kousek odtud a Emily do školy kousek odtud."

„Tak to jo,"řekla jsem zklamaně, protože už činil věci bez našeho vědomí.

                Honem jsem dojedla, abych se dostala dál od táty. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat okolo domu. Vyšla jsem ze dveří v kuchyni na terasu, ze které jsem po schodech sešla níž. Kousek od schodů byl velký bazén a kousek vedle něj vyhřívá. Kolem bazénu bylo šest lehátek se stolečky. Rozhodla jsem se jít projít do zahrady. U travnaté cesty byly střední keře s květinami. Též tu byli i stromy. Nejvíc mě zaujala jedna vrba, jejíž větve se snášely až na zem. Když jsem je odkryla, uviděla jsem tajemství, které skrývaly. Byl tam malý rybníček. Na vodě pluly lekníny a ve vodě plavaly ryby. Bylo to krásné, okouzlující prostředí. Sedla jsem si na vrbu a dívala se do vody na ryby a na nebe. Čas plynul a já si užívala klid.

                Když se začalo stmívat, zamířila jsem zpět domů. Všichni už byli v kuchyni posazeni kolem stolu. Posadila jsem se na svoje místo a čekala na večeři. Paní Macková porozdávala talíř s jídlem. Tak jako předtím u oběda to krásně vonělo. Byli to špagety s omáčkou. Po večeři jsem se osprchovala. Byla jsem děsně ospalá, a tak jsem si šla lehnout. Zbývaly dva měsíce prázdnin než začne školní rok. Vůbec jsem se na to netěšila. Rozhodně to nebude jako v Americe, ale musela jsem se smířit s tím, kde jsem.

                Nebudu Vás zatěžovat tím, jaké byli prázdniny ve velkém obsahu, ale zkrátím to. Dva dny po našem příjezdu byl mámin pohřeb. Párkrát během prázdnin jsem jí šla dát kytku na hrob. Kromě toho jsme se většinu času učili psát a číst česky, někdy jsme si šli do bazénu zaplavat a taky jsem občas pomohla vařit paní Mackové. Během prázdnin jsem zjistila, že paní Macková je skvělá kuchařka. Pocit z nich. Prázdniny stály za pendrek. Když jsem si psala s mými kamarády tak oni je trávili u moře nebo s rodiči na dovolené, zatímco já trčela doma a nudila se. Adam si kamarády do baráku nebral, ale chodil s nimi ven, takže jsem tu vůbec nikoho neznala. Už zbývala jen noc a začínala škola. Děsně jsem se bála. Ale asi napůl jsem se těšila, protože budu mít klid od táty, který si mě přes prázdniny vůbec nevšímal. Skoro celé prázdniny byli s Helen v pracovně a pracovali.