Po naší rozlučce jsem si pamatovala jen to, že jsem se bavila s ostatními, tančila a žila tak než umřela máma. Will mě zavezl domů. Během cesty jsem pochopila, že se z nás stali víc než pouzí kamarádi. Nebyl už jen známí, ten kluk, který se mi líbil. Byl to můj přítel. Člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout, že mě podrží, když budu v úzkých. Přála jsem si, aby to tak zůstalo. Bylo milé, když mě opět vysadil těsně před vchodem. Rozloučili jsme se  a já šla domů.

                Otevřela jsem dveře, sundala si bundu, dala ji na věšák a vyzula si boty. Jakmile jsem se otočila k pohovce, vytřeštila jsem oči. Seděl tam táta. Otočil se směrem ke mně."Ahoj Katharine. Jak se máš? Asi dobře, když vám zemřela máma a ty si někde po nocích lítáš a sestru tu necháš samotnou,"řekl, jakmile mě uviděl. Byla asi půlnoc.

„Zdar. Měla jsem se blbě, pak líp a teď je mi nejhůř. A jenom tak pro tvoji informaci jsme měli rozlučku s ostatními. A Emily tu nebyla sama. Byla tu s ní paní Mongomeriová, sousedka od vedle."

„No, abych to zkrátil, protože si chci jít lehnout. Teď tu s vámi budu chvíli bydlet dokud vše nepodřizuji, pak se přestěhujeme ke mně domů."Při těch slovech jsem byla překvapená a nemohla jsem přestat na něj třeštit oči, ale co bylo horší on pokračoval ve svém projevu.

"Takže do deseti budeš bývat doma, v jedenáct večerka a pokud to půjde budeš pomáhat s domácími pracemi a věnovat se Emily,"to už jsem nevydržela a vybouchla na něj:"Když mi bylo osm a Emily rok, tak jsi od nás odešel, celou dobu ses neozval a nám bylo dobře, jenomže teď si přijedeš jakoby nic a hned mě začneš komandovat místo toho, abys mi vyjádřil upřímnou soustrast a soucítil se mnou,"z toho jak jsem na něj byla naštvaná a viděla jeho výraz jakoby nic jsem se ještě víc naštvala a odešla do pokoje. Za sebou jsem zabouchla dveře s hlasitým křápnutím. Vlezla jsem do postele, a ani nevím jak jsem usnula, ale spala jsem až do deseti do rána.

                Na mobilu se mi objevila fotka Laury a začala hrát písnička od Taylor Swith"Love story".Zlehka jsem byla naštvaná,že mi volá ona a ne táta."Ahoj,"ozvalo se z telefonu poté, co jsem to vzala.

"Čau, copak se děje?"

„Řekněme, že tě musíme každý den rozveselovat, a proto bych se k tobě chtěla stavit se super filmy."

„Jo to by bylo fajn, stejně s tebou potřebuji mluvit ohledně táty."

„Ohledně táty? On se vrátil?"zeptala se mě nechápavě.

„Jo, je tady a buzeruje. Tak přijď a já ti to řeknu."

 „Tak dobře. Do půl hoďky jsem tam."

„Fajn. Tak zatím."

„Zatím."Náš rozhovor skončil. Vstala jsem z postele a šla si udělat snídani. Emily stále ještě spala. Měla jsem děsnou chuť na čokoládové lupínky s mlékem. Místo čaje nebo kakaa jsem si k tomu udělala horkou čokoládu, která mi pomáhá na nervy. Vzal jsem si to z linky do ruky a šla si s tím sednout na pohovku v obýváku. Místo televize jsem si pustila písničky. Snažila jsem se, co nejmíň myslet na mámu.

                Dojedla jsem a chtěla uklidit nádobí, když v tom zazvonil zvonek u dveří. Hrnek s talířem jsem položila na linku a šla otevřít. Když jsem otevřela dveře nikdo tam nestál. Uvědomila jsem si, že to tak Laura dělává, když se bojí, že jí někdo jiný otevře."Lauro, pojď dál nikdo tu není kromě mě a Emily, která je v posteli."

„Díky bohu,"ozvalo se na chodbě. Pak vykoukla její hlava. Rukou jsem jí naznačila, že má jít dál. Ona vešla a zamířila k pohovce, kde si sedla.

"Dáš si něco k pití,"zeptala jsem se jí slušně.

„Teď ne to počká. Teď mi musíš říct vše o tátovi, a co budeš tančit na talentových zkouškách,"vyhrkla na mě až jsem se málem lekla a upustila skleničky, které jsem díky bohu stále držela v rukách. Nalila jsem do nich džus a šla si s nimi sednout za Laurou na pohovku. Jednu ze skleniček jsem ji dala do ruky a začala jsem jí povídat, co se tu včera večer stalo, že se asi přestěhujeme pryč z města a nejspíš skončím s tancem. Když jsem jí to dořekla vrhla na mě nechápavý pohled, který na jejím obličeji vidím málokdy.

"Počkej, počkej, počkej.Ty mi chceš říct, že jen, co tvůj otec to tady povyřizuje, tak se přestěhujete  pryč z města a skončíš s tancem?"

„Jop. Přeně tak."

„A kdy tě to stihlo napadnout?"

„To napadlo tátu, být to na mě tak by se nic z toho nestalo."Laura se zarazila.

„Počkej mluvíme stále o tom samém?"zeptala se mě opět s nechápavým výrazem.

„Já mluvím o tátovi a o tom, že se máme stěhovat."

„Aha. Já jsem myslela, kdy tě stihlo napadnout, že skončíš s tancem."

„Hned jak řekl slovo stěhovat."

„Tak na to zase hezky rychle zapomeň, pro tebe je tvůj život tanec a tanec je tvým smyslem života. S tím nic neuděláš."

„Možná, ale nezapomeň na to, že se stěhujeme a já nevím, co se bude dít."

„To je fakt, ale ty nikdy nezapomeň na to, že ty jsi srdcem tanečnice,"řekla mi a já si uvědomila, že má pravdu. Hlavní dveře se otevřely a otec vstoupil dovnitř. Jen co ho Laura uviděla rozloučila se se mnou i tátou a rychle odešla. Táta se udiveně za ní podíval a pak zavřel dveře.

"Co to mělo znamenat?"zeptal se mě stále s udiveným výrazem.

„Nezná tě a bojí se tě.Tak co by jsi čekal."

„Kde je Emily?"

„Stále ještě v posteli,"odpovídala jsem mu s otrávenou náladou. Překvapilo mě, že po včerejšku spolu dokážeme aspoň takhle mluvit.

„Dobrá tak tedy začněte si balit věci a to co nebudete potřebovat se nachystá k převezení do vašeho nového domova."

„Aha .A nechtěl by jsi mi kromě příkazů říct, co bude s máminým pohřbem, kam se budem stěhovat nebo něco o sobě."

„Na to bude ještě dost času a vaše máma si přála být spálena. Povedlo se mi to zajistit na zítřek, takže zítra bude pohřbena a potom se, co nejdřív přestěhujeme."

„Aha. Takže já půjdu balit, když dovolíš, ať se můžeme brzo přestěhovat,"řekla jsem mu a snažila se nebýt na něj naštvaná.

„Dobře. Tak já bych mohl začít balit ložnici, ať vám pomůžu aspoň s něčím,"navrhl mi.

„Ne. To sbalím sama,"odvětila jsem mu. Chtěla jsem to udělat sama.

"Ty můžeš pomoct Emily  a taky můžeš koupit ještě pár kufrů nebo cestovních tašek,"řekla jsem mu aby se tu potom nezačal cítit jak páté kolo u vozu.

„Dobře. Tak já to skočím koupit a potom pomůžu Emily."Přišlo mi, že se naše konverzace pohybovala na rozhraní hádky.

Táta znovu odešel a já zamířila do pokoje začít balit. Zapnula jsem si rádio, vytáhla ze skříně tři krabice, ze stolu izolepu a nůžky. Na jednu jsem napsala „plyšáci K". Začala jsem do ní házet své plyšové kamarády. Jakmile byla plná zalepila jsem ji izolepou. Naštěstí se mi tam všichni vlezly, i když jen tak tak. Ve dveřích se objevila Emily.

"Co to děláš?"zeptala se mě ospale.

„Emily, určitě víš, že se budeme stěhovat, že?"zeptala jsem se jí nejistě.

„Jo."Chtěla jsem jí to říct opatrně, a proto jsem si s ní sedla na postel.

„Emily stěhovat se budeme, co nejdřív to půjde, a proto už musíme balit většinu věcí. Tak až se převlečeš můžeš si jít balit k sobě a jak táta donese tašky tak ti pomůže, jo?"Přikývla. Bylo na ní poznat, že se jí stýská po mámě a stěhovat se jí nechce, stejně jako mě, ale co nám zbývá. Vrhla jsem se do pokračování v balení. Emily měla hodně plyšáků a tak jsem jí na zbývající dvě krabice napsal" plyšáci E" a dala jí je do pokoje.

Táta opět došel, ale tentokrát neměl ruce prázdné, nýbrž přeplněné. Držel asi pět kufrů a šest velkých tašek. Jako každá hodná dcera jsem mu s nimi šla pomoct. Vzala jsem mu kufry z ruky a šla je rozdělit do pokojů. To samé jsem udělala i s taškami.

"Máte hlad nebo mám jít pomoct,"řekl a v ruce držel ještě igelitovou tašku.

„Já bych se tedy raději najedla než balila,"řekla Emily jen, co vyšla z koupelny, kde si balila svoji hygienu. Na sobě už neměla pyžamo, ale normální domácí oblečení.

„Emily stejně budeme muset balit, ale jestli máš hlad tak se můžeme najíst a táta ti potom může pomoct s balením věcí,"vložila jsem se do rozhovoru. Emily vytáhla z kredence tři kulaté talířky a na ně dal táta každému tři kousky pizzy. Sedla jsme si za nimi ke stolu. Otec mi podal jeden z talířů. Mlčky jsme jedli. Snědla jsem svůj talíř a odebrala se zpět do pokoje. Zavřela jsem dveře, abych byla sama a otevřela velký černý kufr, do kterého jsem si chtěla sbalit oblečení. Uslyšela jsem zaklepání. Dveře se otevřely a dovnitř vešel táta.

"Katharine, myslíš si, že  stihneš do zítřejšího večera všechno sbalit?"

„Nevím. Asi jo. Možná to stihnu už do dnešní noci. Proč to chceš vědět?"

„No, my s Emily to budeme mít taky dneska hotové a tak mě napadlo, že bych mohl na večer domluvit letadlo,"řekl mi s klidným hlasem.

„To se jako chceš stěhovat už zítra? A co mámin pohřeb,"zeptala jsem se, protože jsem se chtěla s ní rozloučit.

„Říkal jsem si čím dřív tím líp a v závěti píše, že chce být spálena a pohřbena v jejím rodném městě ve Fryštáku,"odpověděl mi.

„Mamka pochází z Fryštáku? Kde to je? A kdy, že nám to zítra poletí. Ať ji pohřbíme co nejdřív."

„Ano. Odtud pochází a taky tam pojedeme. A ohledně našeho odletu by jsi měla vědět asi jednu věc. Mám hodně peněz a domluvil bych nám soukromé letadlo, které by se nám přizpůsobilo a taky by jsme plně obsadili zavazadlový prostor."

„Počkej. Ty jsi milionář nebo tak něco?"zeptala jsem se překvapeně. Nikdy jsem si nepamatovala, že bych měla otce milionáře. On mi na to jen pokrčil rameny a přikývl hlavou. Byla jsem překvapená. Nikdy jsem o ničem takovém nesnila a teď to bude jako splněný sen, o kterém většina dětí nebo dospělích sní. Já jsem vždy toužila po otci, který by s námi žil. Teď ho mám, ale ztratila jsem mámu.

„Tak fajn. Pokusím se dneska dobalit a zítra se rozloučím s kamarády a můžeme odjet."

„Skvěle. Tak já nám na zítřejší večer domluvím letadlo."Táta sice odešel z pokoje šťastný, ale já jsem byla smutná a zlehka i vyděšená. Bylo to děsivé, že se během dvou dnů musím se vším rozloučit.