„Dobrý večer, nepřivezli sem ženu, která měla autonehodu?" zeptala jsem se a nedočkavě čekala na odpověď.

„Ano, přivezli. Ale informace o jejím stavu můžou vědět jenom příslušníci rodiny, které jim sdělí doktor," odpověděla mi sestřička.

„To je v pořádku jsem totiž její dcera. Mohla by  jste mi říct, kde najdu pana doktora, který mi podá informace o jejím stavu?"

„Ale jistě, zrovna támhle jde. Je to ten vysoký pán s brýlemi a hrnkem kávy."

Poděkovala jsem jí a vyrazila k doktorovi. V tom jsem ucítila, že mě někdo drží za ruku. Will už stihl doběhnout ke mně a jakoby věděl, že potřebuji podporu, abych se nezhroutila. Ruky se mi klepaly strachem, co se můžu dozvědět a taky jsem čekala, kdy se mi podlomí kolena.

„Dobrý večer, jsem dcera paní Harrisové, přivezli ji jsem sanitkou od autonehody," vyvalila jsem na něj všechno, co podle mě potřeboval vědět. Podle toho jak se tvářil, jsem měla zlé tušení.

„Ano, vím o kom mluvíte. Vaše matka měla velmi těžká zranění a i přesto, že jsme dělali vše, co jsme mohli, zraněním podlehla. Je mi to líto, ale je mrtvá." Při tom slově jsem málem omdlela. Ujal se mě smutek. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají studené potoky slz.

 „Máma je mrtvá?" řekla jsem úplně tichým hlasem. Nevěděla jsem, co mám dělat, co řeknu Emily, kde budeme bydlet, co se s námi bude dít. Tyto otázky mi běhaly hlavou. Will si mě k sobě přitiskl, ale vůbec mi to nepomohlo.

„Wille, zavezli by jste mě prosím domů?" zeptala jsem se. Povedlo se mi aspoň trochu uklidnit, a tak jsem si to v hlavě trochu uspořádala. Bylo mi jasné, že se to Emily musí dozvědět, a proto jí to musím říct dnes.

„Slečno Harrisová," uslyšela jsem doktorův hlas. „Ano?" zeptala jsem se nechápavě.

„Je někdo, koho bych měl informovat o úmrtí vaší matky?"

„Ano. Můj otec už s námi nežije, odjel do Evropy. Nemám ho moc v lásce, tak pokud by jste mohl. Byla bych vám moc vděčná."

„Dobře a upřímnou soustrast."

„Děkuji a nashledanou." Zničená žalem a strachem z budoucnosti jsem se vydala z nemocnice k autu.

                Cestou jsem měla hlavu plnou starostí. Jednou z nich byla, jak řeknu Emily, že je máma mrtvá. Z očí mi stále tekly slzy a nepřestali téct ani poté, co jsem vystoupila z auta.

"Ahoj,"řekla jsem Willovi, když jsem vystupovala.

"Nechceš doprovodit?"zeptal se mě a už chtěl taky vysednout.

„Ne. Není třeba,"odpověděla jsem mu a panu Rayovi jsem řekla:"Nashledanou a děkuji za odvoz."

„Není za co a hodně štěstí,"řekl mi mile. Vešla jsem do paneláku a jejich auto odjelo. Když jsem vyšla schody a  odemkla dveře, paní Mongomiriová vstala ze židle a šla mě obejmout.

"Už to víme. Volali nám z nemocnice,"zašeptala mi vlídným hlasem do ucha.

„Jak Emily reagovala?"optala jsem se jí.

„Brečela jak malá a potom vysílením usnula a teď dál spí v posteli,"odpověděla mi.

„Měla bych si jít taky lehnout, zítra je poslední den školy a my nesmíme chybět."

„Mám tady zůstat s vámi?"zeptala se mile a mi bylo jasné, že nám nabízí podporu.

„Ne, děkuji dnes večer  nemusíte, "řekla jsem jí.

„Dobře. Běž si lehnout a ráno se uvidíme, ano?"

„Jo. Dobrou a děkuju. Za všechno,"poděkovala jsem jí za její pomoc. Paní Mongomeriová mě pustila ze sevření a odešla do svého bytu. Sundala jsem si kabát i boty a zamířila do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou teplé vody. Svlekla si šaty a vlezla do ní. Na chvíli jsem se uvolnila a na nic nemyslela. Když voda začala být studená, vylezla jsem ven a zamířila do pokoje. Samozřejmě už v pyžamě. Vypínačem u zdi jsem zhasla světlo a lehla si do postele. Dlouho jsem nemohla usnout, ale nakonec se mi to povedlo.