Pár dní bylo stejných jako dnešní. Dokonce i s Williamem jsem si víc povídala, hlavně o tanci a trávila víc času, navzájem se poznávali, a zamilovávali. Nakonec přišel den plesu, na který jsem úplně  zapomněla. Nestihla jsem si koupit žádné plesové šaty. Rychle jsem vzala telefon, abych Lauře zavolala a domluvila se s ní, jestli je spolu nepůjdeme koupit, jelikož jak jsem ji znala tak žádné taky nemá. Vytočila jsem její číslo a dala telefon k uchu. Po chvíli zvonění se v něm konečně ozvalo Lauřino ahoj.

"Nazdar,"odpověděla jsem jí a pokračovala:"Nechce se ti dneska náhodou jít se mnou nakupovat šaty na závěrečný ples?"

„Noo. A víš, že náhodou chtělo. Kdy a kde se sejdeme.

"Podívala jsem se na hodiny ležící na nočním stolku v pokoji, kolik je hodin. Bylo třičtvrtě na tři.

"Tak co takhle za hodinu?"zeptala jsem se jí.

„Jop, můžeme a sejdeme se u naší kavárny?"

„Jasně. Tak zatím."

„Zatím,"rozloučili jsme se. Jen co jsme dotelefonovali otevřela jsem skříň s oblečením a přemýšlela o tom, co si obléknu. Po chvíli rozmýšlení jsem si vybrala riflovou minisukni a k tomu tyrkysové tričko bez ramínek. Před zrcadlem si učesala vlasy do drdolu a namalovala se. U psacího stolu jsem měla pohozenou černou kabelku. Vložila jsem do ní peněženku, klíče, mobil a pár dalších drobností."Mami zapomněla jsem si koupit šaty na ples tak si jdu nějaké sehnat s Laurou! Do šesti jsem doma,"řekla jsem mamce rychle, před tím než jsem odešla z bytu.

Sešla jsem se s ní před naší kavárnou, jak jsme se s Laurou domluvili. Vzpomněla jsem si, že o kousek dál otevřeli nový obchod s oblečením.

"Vzala jsem i tobě neva?"zeptala se mě Laura a podávala mi plastový kelímek s horkou čokoládou. Moc dobře věděla, že se po horké čokoládě dokážu utlouct a hrozně moc uvolnit.

"Jasně, že nevadí,"řekla jsem jí.

„Tak kam půjdeme na šaty?"zeptala se mě, když jsem si upila z kelímku a rozplývala se nad její chutí.

„No napadlo mě,že by jsme se mohli jít podívat do toho nového butiku,"navrhla jsem jí.

„Beru," řekla s nedočkavostí. Oči jí zářily napětím a radostí, stejně jako mě. Nad vchodem do obchodu byl název obchodu. Jmenoval se La robecéleste, což ve francouzštině znamená U nebeských šatů. Jakmile jsme tam vešli nestačili jsme se divit. Název přesně vystihoval co se v něm prodává. Bylo zde tolik různých, krásných plesových šatů, až z té krásy bolely oči.

"S kým jdeš na ten ples?"zeptala jsem se Laury, když jsem vybírala šaty.                                                                                       

„S Jackem Smallem."                                                                     

„S Jackem?Ten je hezký a..."zarazila jsem se.                     

„A Williamův dobrý kamarád, já vím, ale je taky pěkně boží. Co myslíš? Tyhle,"zeptala se mě Laura, když vyšla z kabinky. Na sobě měla nádherné zelené šaty. Byli krásné svou jednoduchostí a stylem. 

„Ty jsou překrásné."                                   

„Fajn tak to mi zbývá je jen zaplatit a učesat si hezky vlasy."                                                                                    

„Máma má dnes volno chceš vzít na ples a něco učesat?"                                                                                    

„Tak jo. Uvidíme se?"

 „V sedm."Konečně jsem si vybrala šaty i já. Byli nebesky modré s korzetem. Šla jsem si je do kabinky vyzkoušet, zda mi budou. Sedly mi nádherně.

"Wow."řekla Laura, když jsem vyšla z kabinky, abych se podívala do většího zrcadla, jak v nich vypadám.      

„Co je?"udivila jsem se, když se na mě překvapeně podívala a bála se její odpovědi.

„V tomhle trumfneš Eriku na sto pro,"řekla a já si zhluboka oddechla. Vrátila jsem se do kabinky se opět převléct tentokrát do mého normálního oblečení.

„Ne tu jsem už trumfla, jdu tam přece s Willem, pamatuješ? Zajímalo by mě s kým jde ona."

 „Lena mi říkala, že tam jde s Charlesem Thomsnem."

„No tak to má v rukávu taky  trumf."Charles Thomson je totiž kapitán našeho lakrosového týmu. Došli jsme k pokladně, kde jsme šaty zaplatili.

Začala jsem se chystat a byla jsem nervózní, jak to dnes večer dopadne. Skočila jsem si umýt hlavu. Zrovna, když jsem vyšla z koupelny, zazvonil zvonek."Emily běž prosím otevřít,"zařvala jsem na svou mladší sestru směrem do obýváku. Emily se líně zvedla z křesla a šla ke dveřím. Když otevřela uviděla tam Lauru. Přišla přesně v pět. Laura byla často známá svou dochvilností.

"Ahoj, Emily, nevíš kde je Katharine?"zeptala se jí Laura zdvořile, jakmile vešla dovnitř. Emily jí jen mávla na pozdrav a ukázala směrem ke mně do pokoje.

"Co jí je?"zeptala se mě, když přišla do pokoje. Máma mi zrovna vysušila vlasy a začala je  česat.

"Drží bobříka mlčení. Nejdéle vydržela minutu a teď se snaží překonat mého,"odpověděla jsem jí. V jejich letech jsem dokázala nemluvit hodinu.

"Polož si ty šaty na postel,"řekla jsem jí a všimla si, že se musí užjenom převléct a učesat. Její líčení  vůbec nesedělo k tomu, co měla na sobě, ale k šatům se hodilo dokonale. Máma můj účes dokončila a já na své místo pustila Lauru. Vzala jsem si své plesové šaty a zamířila se převléct do koupelny. Když jsem z ní vyšla Laura byla taky nádherně učesaná. Potřebovala jsem pomoct s korzetem a máma se hned přihrnula, aby mi pomohla. Když jsme byli dochystané dali jsme na sebe kabáty a zamířili jsme po schodech dolů k autu. Emily se na nás podívala a zamávala z okna a tak jsme jí na rozloučenou zamávali taky, pak jsme sedli do auta a jeli na školní ples.            

Celou cestu jsem byla nervózní jestli se budu Williamovi líbit. Laura byla dost pravděpodobně taky, protože pořád podupávala nohou i rukama. Jak jsme dojeli, máma zastavila auto u chodníku. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uvolnila a otevřela jsem dveře. Vysedla jsem a přešla z cesty na chodník. S Willem jsem byla domluvená tak, že až přijedu napíši mu a on na mě bude čekat u vchodu do tělocvičny, kde se ples konal. Všem bylo jasné, že to nemůžou přehnat s pitím, protože další den se šlo do školy pro vysvědčení. Rozloučila jsem se s mámou a zamířili jsme s Laurou k tělocvičně. Sotva jsme dýchali. Srdce nám bylo jako o závod. Cesta byla krátká a venku bylo velmi příjemně.

Když jsme došli ke vchodu, Will už na mě čekal a s ním i Jack na Lauru. Oba nám zároveň podaly ruky a my se jich za ně chytili. Když mě Will držel za ruku cítila jsem se klidněji než předtím a srdce mi už tak rychle nebylo.

"Vypadáš úchvatně,"řekl mi a já cítila, že se začínám červenat a pousmívat. Šli jsme chodbou k tělocvičně, kde hrála hudba. U stěny, kde byli okna stály stoly s jídlem, punčem a dalším pitím. Odložili jsme si kabáty na věšáky.

" Smím prosit?"řekl Will, jakmile jsme vešli do tělocvičny. Jeho nabídku jsem opět přijala a my se zařadili mezi ostatní tančící spolužáky. Připadala jsem si jako v nebi. Můj nádherný pocit vyrušilo až otravné zvonění mého telefonu. Vytáhla jsem ho z psaníčka a na displeji byla fotka Emily.

"Dej mi chvilku, hned jsem zpátky,"řekla jsem Willovi. Zvedla jsem telefon a honem spěchala na chodbu, abych jí líp slyšela.

„Ano Emily. Copak se děje?"řekla jsem jí s nechápáním.

„Mamka ještě nepřijela zpět,"vyhrkla na mě a já poznala, že se bojí.                                                              

„Emily uklidni se máma možná trčí někde v zácpě."

„A proč mi nebere telefon?"Nevěděla jsem jak ji mám uklidnit a začala jsem očima létat po chodbě, abych přišla na to jak ji uklidnit. Kousek ode mě byl kabinet učitelů. Měli otevřené dveře a puštěnou televizi. Dávali v ní televizní noviny. Mé oči se upřely na pořad. Před kamerou se zrovna objevila redaktorka."Před chvílí se zde na páté ulici stala autonehoda.Řidič černého BMW nedodržel dopravní předpisy a jel na červenou přes křižovatku, kde narazil do stříbrné škodovky, kterou řídila žena.Muž utrpěl malá zranění a bude  muset zaplatit veškeré škody,které způsobil.Žena má vážná poranění  a byla ihned  převezena do nemocnice na okraji města."Hlas ženy dozněl a kamera zaostřila na nabouraná auta. Poznala jsem, že je to auto naší mámy. V ten moment jsem ztuhla. Z ruky mi vypadl telefon  a spadl na zem. Sevřel se mi žaludek a stěží se mi dýchalo. Nevěděla jsem co mám dělat.                                 

 Po chvíli jsem se zlehka sebrala. Vzala jsem ze země mobil a mířila k věšáku, kde visel můj kabát.

"Katharine, co se děje,"zeptal se mě Will, když mě uviděl oblíkat kabát.

„Máma je asi v nemocnici, která stojí na kraji města,"řekla jsem mu ve spěchu. Dopnula jsem poslední knoflík od kabátu, vzala psaníčko, a když jsem chtěla vyrazit na autobus, Will mě chytil za ruku. Otočila jsem se a uviděla, že má na sobě bundu.

"Počkej, můj táta tady ještě je. Řeknu mu, ať nás tam hodí,"vyslovil a zamával na muže o kousek dál. Pustil mou ruku a běžel k němu. Byla jsem nesvá. Cítila jsem, že se potím a zlehka se třesu. V tom jsem si vzpomněla na Emily. Vzala jsem do ruky mobil a zavolala naší sousedce.

"Ano, kdo volá,"ozvalo se v mobilu. Snažila jsem se uklidnit.    

"Dobrý den, paní Mongomeriová. Tady je Katharine Vaše sousedka. Mohla bych Vás poprosit jestli by jste nezašla k nám domů a nepohlídala Emily. Já jsem na plese a máma se někde zdržela."

„Ale samozřejmě, že ji pohlídám. Užij si  ples a neboj se o ni."

"Děkuji, paní Mongomeriová ,"řekla jsem na rozloučenou a zavěsila hovor. Ucítila jsem jak mě někdo drží za ruku. Podívala jsem se a byl to Will.

"Pojď táta nás tam hodí,"řekl a vedl mě ven z budovy  k jejich autu. Nasedli jsme na zadní sedadla a pan Ray k volantu. Celou cestu jsem byla nervózní. Trochu mě uklidňovalo jak mě Will drží za ruku.

"Promiň za ten ples, určitě si se mnou chtěl tančit a trávit čas jinak než..."můj hlas přerušilo Willovo :"Pššt. Uklidni se. Dnešní noc jsem chtěl být s tebou a ať se děje cokoliv stále jsem s tebou."Na jeho obličeji se objevil povzbuzující výraz, který mě zlehka uklidnil.

                Celou cestu jsem se dívala z okna. Žaludek se mi svíral nervozitou. Jakmile jsme dojeli před nemocnici, odepnula jsem si pás, vysedla z auta a rozeběhla jsem se ke vchodu. Když jsem dobíhala přede mnou se otevírali velké skleněné dveře. Až před nimi jsem zpomalila. Za dveřmi jsem se otočila, abych se podívala, kde je Will a jeho otec. Pan Ray parkoval auto a Will utíkal ke mně. Nečekala jsem na něj a zamířila na nemocniční příjem.