Polapen v pavoučích sítích,
polapen v pavučině lží.
Stát na okraji nebo se na lžičce vody utopit? 

Plavit se na voru ze skořápky ořechu,
s plachtou z mýdlových bublin.
Přes vanu vody - tak nekonečnou -
jenž nedokážu popsat slovy. 

Vykřiknout do dálky z okraje sklenice
hlasitěji než kdy dřív,
stejně mě nikdo neuslyší,
jak nicotně můj výkřik zní. 

V záři reflektorů oslepen být a nevidět nic,
a být jen myš, kterou pozoruje banda krys.
Jak na zlatém podnose ležet čekajíc,
všichni však kolem mě vidí víc. 

Dýchat zhluboka doufajíc
a přesto nedostává se vzduch do mých plic.
Jak smítko prachu tak nicotně poletujíc
v té sklenici zmatku, ticha a krys.

Tato patří mezi ty starší, které jsem napsala již pár let zpět. Od té původní se liší jen pramálo. Dříve jsem však holdovala volným veršům.
Uvítám komentáře s kritikou, zlepšení je stále třeba.