Máš jinou?
Nebo ti stačím já?
Co se mnou,
vlak dojel na kolej dva.

A proč slzy,
k čemu jsou?
Proč tak brzy,
rty se třesou?

Nejsem dost dobrá?
Vadím ti snad?
Nejsem ta hodná,
musím se přiznat.

Žárlím,
to je holý fakt.
Myslím,
tichý mysli pakt.

Ruce se třesou,
v záchvatu pláče.
Ony mne nesou,
srdce těžko skáče.

Slova co bodají,
jako nože.
Na samém okraji,
ach Bože!

Přehnané myšlení,
není mi cizí.
Stejně však bolí,
strach jen sklízí.

Tichý hlas,
v nejtemnějším rohu.
Říká zas:
nač myslíš, u bohů?

Nejsi nic,
jen prázdná schránka.
Nejsi víc,
než hloupá poznámka – v sešitu –

Jen kus masa,
pár kostí a šlach.
Žádná krása,
tak tohle je šach.

A v zrcadle co uzříš,
možná, snad.
Mezi lidi nepatříš,
můžeš se jen smát.

Přesně už tušíš,
čeho se máš bát.
Sama už neslyšíš,
myšlenky škrábat.

Čiré zoufalství,
uprostřed prázdna.
Vyhnána, vyhnanství,
zavřená brána.

Sama jen sama,
uprostřed sebe.
Hledáš si pána,
koukáš na nebe.

A to je vše,
pro tento pocit.
Že jsi nic,
jeden by procit.

O den později, ale trošku delší! Upřímně, tato je zatím nejdelší z mého šuplíku.