Dnes sama ptám se svého ducha,
co jsem to jen za zloducha.
Dnes slyšela jsem až moc věcí,
a slova bolí, bolí přeci.

Dnes cítila jsem na mou věru,
znovu hledám důvěru – v lidi -.
Dnes zase bolelo mě srdce,
chutnalo to nesladce.

Dnes došla mi zase jedna věc,
že slova jsou jen jako klec.
Dnes myšlenky mé, bláznivé,
i jednou byly pravdivé.

Dnes v tichu pokoje sedím,
sama co chci vlastně nevím.
Dnes sama, uprostřed sebe,
sleduji nebe a tebe.

Jak přesně napovídá název této básně, vznikla dnes a odráží mnohé z hektického dne.