Byla jsem už po pás ve vodě. Strach narůstal, ale nechtěla jsem ustoupit a ukázat tak Pablovi, že se bojím. Držel se za mnou, kdybych se nejspíš rozhodla utíkat nebo hodila tlamu. Jakmile mi voda sahala až skoro k ramenům, zastavila jsem se na místě a Pablo se tiše zasmál.

,,Budeš mi teď muset věřit,'' ozval se s náznakem pobavení a já pomalu nejistě přikývla. ,,Polož se opatrně na hladinu. Neboj se toho, jsem tady,'' ujišťoval mě polohlasem a já po chvíli váhání pustila volně nohy a široce roztáhla ruce. Čekala jsem, že se okamžitě potopím, ale Pablo mě zespoda podepřel. Byli jsme si teď tak blízko.

,,Tak a uvolni se. Nejsi v nebezpečí, na to mysli,'' uklidňoval mě dál, zatímco já se nepřestávala chvět. Přišlo mi neskutečně těžké polevit svaly a vložit veškerou svou důvěru do Pabla, když jsem za celý svůj život v nikom takovou jistotu neměla.

Po chvíli jsem se konečně přestala vrtět a nalehla na Pablovy ruce celou vahou. Zrychleně jsem dýchala a lapala po dechu, jako bych se snad už dávno topila.

,,Uklidni se, Trinity. Všechno je v pořádku,'' tišil mě Pablo a já proto zanedlouho uvolnila i hlavu. Drží mě. Nemůžu spadnout, opakovala jsem si v duchu.

,,Nejdřív zkus zabrat rukama. Spoj dlaně pod bradou a pomalu s nimi proboř hladinu,'' navigoval mě soustředěně a já měla pocit, jako bychom se náhle ocitli na plaveckém stadionu a on se stal mým osobním trenérem.

Věděla jsem, co tím myslí. Viděla jsem to přeci spoustu krát ve filmech. Jen jsem nechápala, jak se daly stejným způsobem synchronizovat i nohy. Ruce byly přeci jen snazší, takže už jsem za chvíli jimi zvládala rozhrnovat vodu a neutopit se při tom. Faktem ale bylo, že kdyby mě Pablo po celou dobu nedržel, už dobrých deset minut bych dělala společnost všem živočichům pod vodou.

,,Teď to samý udělej s nohama. Ruce nech chvíli odpočinout,'' instruoval mě neúnavně dál a já pomalu rozpohybovala i dolní končetiny.

,,No vidíš, učíš se docela rychle,'' pochválil mě Pablo, spokojenější nejspíš víc sám se sebou a svými učitelskými schopnostmi než se mnou, a já se na moment necítila jako ten největší tragéd široko daleko.

,,Teď to zkus dohromady,'' pokynul mi netušíc, čeho se dopouští. ,,Neboj, pořád tě držím,'' dodal chlácholivě a já se tedy pokusila synchronizovat nohy a ruce. Vůbec mi to ale nešlo. Plácala jsem sebou jak rypouš sloní na suchu a Pablo se mi bez špetky soudnosti smál.

,,Nech toho! Nemůžu za to!'' zakňučela jsem poníženě a on se vzápětí začal omlouvat přes neutišitelný smích. Musel se náramně bavit.

,,Zkus to ještě jednou a pomaleji. Nikam nespěcháme, takž-'' zasekl se a podíval se kamsi za mě. Ležela jsem na břiše, takže jsem ze své pozice nic neviděla a hýbat sebou bylo příliš riskantní. ,,Někdo sem jde, pořádně se nadechni a zadrž dech jak nejdýl to půjde. Držím tě!'' zašeptal, načež se bez zaváhání ponořil a stáhl mě tak s sebou. Věděla jsem, že dlouho pod vodou nevydržím. Měla jsem příliš malou kapacitu plic a nestačila jsem se v té rychlosti pořádně ani nadechnout.

Když už jsem myslela, že mi plíce skoro prasknou, pokusila jsem se co nejpomaleji vynořit, abych nezpůsobila moc velký hluk a neprozradila nás. Pablo mě celou dobu držel kolem pasu. Vykoukla jsem nad hladinu a první, co mě udeřilo do ušních bubínků byl Pablův smích. S údivem jsem na něj pohlédla, protože dělal strašný rámus, který by mohl přilákat pozornost, když mi to došlo. Zase si ze mě vystřelil.

,,Měla by ses vidět,'' škádlil mě a já ho silou bouchla do ramene. Udělala jsem tak až moc rychlý pohyb, vyklouzla Pablovi z náruče a potopila se znovu pod vodu. Máchala jsem kolem sebe rukama, ale za boha jsem nemohla nahmatat Pablovy končetiny. Následkem prudkých pohybů jsem se musela o něco zachytit, protože mi nohou projela nepříjemná štiplavá bolest. Zavyla jsem bolestí, načež mě Pablovy ruce vytáhly z vody.

,,Řekl bych, že dnešní lekce plavání už raději končí,'' sdělil mi zadýchaně, když už jsme oba byli zase nad hladinou. ,,Seš v pořádku?'' ptal se starostlivě a odhrnul mi mokré prameny z obličeje.

,,Jo, jo, jsem,'' vykuckala jsem. ,,Asi jsem si o něco rozřízla nohu. Docela to bolí,'' zakňučela jsem znovu a Pablo nade mnou zavrtěl hlavou. Hodil si mě na záda a vytáhl mě raději z vody sám, abych cestou třeba nebyla díky svojí šikovnosti sežraná žralokem. Opatrně mě položil na trávník a já se podívala na místo, kde jsem se tak ošklivě zranila. Zamračila jsem se. Chodidlo mě sice bolelo, ale po ráně nebyly žádné stopy.

,,Ukaž mi tu nohu,'' požádal mě jemně, zatímco já stočila pohled na jeho nárt. Byl od krve. Stejně tak i jeho pata a vsadila bych se, že i zbytek chodidla měl posetý krví.

Pablo popadl bez vyzvání můj kotník a začal si jej zmateně prohlížet. Vytrhla jsem se mu a pokusila se o bezstarostný úsměv.

,,Nic to není, neteče mi ani krev. Jen jsem hledala záminku pro to, abys mě vytáhl z vody,'' zalhala jsem s širokým falešným úsměvem a byla vděčná za to, že voda a tma skryly slzy, které se mi nezadržitelně hrnuly do očí.

Byla jsem v pasti. Pablo se pod má ochranná křídla dostal dříve, než jsem očekávala. A i takovéhle škrábnutí bolelo jako čert. Jakoby mi někdo opakovaně řezal do nohy nožem, jehož čepel byla před tím ponořena do solné vody.

,,Ty jsi potvora,'' zašklebil se na mě pohoršeně a promnul si holé paže. Byla opravdu kosa, ale já se nedokázala soustředit na nic jiného, než na jeho zakrvácenou nohu. Nebylo to žádné velké zranění. To jen na mě se přenášelo v tak hrozivé míře.

,,Měli bychom jít, jinak k tý zemi přimrzneš,'' dobíral si mě a hodil po mně automaticky svou obří mikinu. ,,Vezmi si na sebe i tohle, ať mi neprochladneš.'' Letmo jsem se usmála a jeho slova mě zahřála u srdce. Obětovala jsem se přeci pro někoho jako je on. Cítila jsem, že je to tak správně.

Když jsme se oba nasoukali do teplejšího oblečení, bosky jsme vyrazili směrem k chatkám. Už jsme se ani nesnažili přehnaně maskovat. Celý camp už dávno spal, a pokud ne, počítali jsme s odpykáním si našeho prohřešku na ráno.

Nahlas jsem sykla, když mi vystřelila ostrá bolest do nohy. Pablo musel nejspíš šlápnout na něco tvrdého. Automaticky jsem se svezla k zemi a chytla se za pulzující kotník.

,,Copak? Říkala si, že s tou nohou nic nemáš,'' ozval se Pablo zmateně a přiskočil ke mně s očima plnými obav. Netušila jsem, co mu na to říct. Ve lhaní jsem byla opravdu marná.

,,Nemám, jen jsem šlápla na nějaký kámen asi. Nejsem zvyklá chodit bosa,'' pokusila jsem se znovu o ledabylý úsměv a Pablo přikývl. Nepřestával se však mračit.

,,Jo, po tmě člověk ani neví, na co šlape. Pojď, vezmu tě.'' Než jsem se nadála, už mě nesl v náručí. Vypískla jsem, načež jsem si zacpala pusu, abych nepřilákala něčí pozornost. Bolest neustávala, ale v Pablově náručí jsem ji dokázala lépe maskovat než při chůzi.

Doprovodil mě až k chatce a opatrně položil na zem. Dneska jsme se oba museli pořádně vyspat, proto jsem byla ráda, že se dnes nerozhodl mě zvát k sobě. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a stoupla si na špičky, abych ho mohla na rozloučenou políbit. Silně mě k sobě přimáčkl a všechno by mohlo být dokonalé, kdyby se vedle nás znenadání nezjevil Stuart. Ten chlap si dokázal vždycky najít tu nejmíň vhodnou příležitost.

,,Zase vy dva. Můžete mi říct, co děláte po večerce úplně promočení venku? To si ta vaše randíčka nemůžete nechat na víkend?'' spustil na nás přísným tónem a já provinile sklopila hlavu. Byla jsem úplně rudá a vadilo mi, že se prezentuji přes Stuartem opět ve špatném světle.

,,Proboha, nešil, Stuarte. Donedávna touhle dobou byli všichni ještě venku. A přes den je tolik práce, že na sebe nemáme čas,'' pronesl drze Pablo a obmotal mi paži okolo ramen. Tím tomu tedy nasadil korunu. Stuart si naštvaně založil ruce na prsou a napřímil se, aby vzbudil před Pablem alespoň nějaký respekt, i když k němu vzhlížel se zakloněnou hlavou.

,,Ateliér. Oba dva. Hned teď!'' ucedil a prstem nám naznačil, ať se opět oba otočíme a zamíříme do hlavní budovy. Se stále sklopenou hlavou jsem následovala Pabla, který si bezstarostně vykračoval, jako bychom vůbec právě nebyli sprdnuti našim instruktorem.

Došli jsme do ateliéru, který na mě v noci působil naprosto jiným dojmem. Měla jsem náladu sednout si teď okamžitě za stojan, uvařit si čaj a do rozednění malovat i přesto, že jsem toho naspala z minulé noci opravdu málo.

,,Sedněte si!'' nakázal nám Stuart, ale nezněl už tolik odměřeně jako venku. Posadili jsme se tedy do přední lavice a já stále vnímala to intenzivní pulzování teď už v celé noze. Doufala jsem, že to co nejdříve přestane.

,,Nevím, co s Vámi dvěma dělat. Chtěl jsem v nejbližší době svá nová pravidla upravit ve Váš prospěch, i když naposledy jste se zachovali opravdu nezodpovědně,'' odkázal na noc, při které si Dina rozsekla hlavu a já se znovu setkala s Donathanem. ,,Nevím, jestli se zrovna tohle týká i tebe, Trinity, ale to je teď vedlejší. Jsem na jednu stranu rád, že jste si k sobě našli cestu. Ať už je jakákoliv,'' zvedl ruce v obraném gestu a já znovu zrudla, když jsem si uvědomila, že nás musel vidět, jak se líbáme. ,,ale nemůžete využívat svého talentu k tomu, abyste nedodržovali pravidla stejně tak jako ostatní. Takhle to tady nefunguje!'' Oba dva si nás zřetelně prohlédl a očekával nejspíš nějakou reakci. Já už jsem byla předem smířená s nějakým jeho trestem a neodvažovala se tedy ani pípnout.

,,Nic mi k tomu neřeknete?'' zeptal se a pohledem spočíval konkrétně na mně, jako by ho Pablova přítomnost vůbec nezajímala. Pohled jsem mu nervózně opětovala a složila si třesoucí se ruce do klína.

,,Promiň, Stuarte. Už se to nebude opakovat,'' omluvila jsem se tiše a Pablo vedle mě se ironicky uchechtl. Spražila jsem ho pohledem, protože jsem se tu usilovně snažila o nápravu našeho přestupku.

,,Copak je tak vtipného na přiznání svých chyb, Pablo?'' otázal se ho podrážděný Stuart a Pablo si prohrábl mokré vlasy.

,,Nepřijde mi směšný, že se Trinity omlouvá, ale spíš ten fakt, že se vůbec musí omlouvat. Nic neprovedla. Já nic špatnýho neprovedl a zatím si budu stát. Jsme mladý lidi, kteří si užívají prázdniny. Co je na tom tak strašně nepřípustnýho, Stuarte?'' vypálil Pablo a rozhodně si říkal o další malér. Nejraději bych už ateliér opustila a vyhnula se dalším zbytečným hádkám.

,,Nepřípustné je, Pablo, že jsou tu stanovená určitá pravidla. A ty se musí dodržovat, pokud je nařídím jako trest za vaše zbytečné rebelie! Být tebou, vůbec bych se k ničemu už nevyjadřoval. Nejsi Trinity zrovna vhodným příkladem. Každý rok je tu nějaký problém a ty jsi pokaždé hlavním aktérem! Buď rád, že jsem se raději nezajímal, kdo všechno na tom vašem slavném večírku, při kterém si Dina rozbila hlavu, byl. Vsadil bych se, že si sem jako pokaždé zatáhl tu svou slavnou partičku, která je dokonalým strojem na problémy!'' Stuart zvýšil hlas, až jsem se musela na židli vyděšeně skrčit. Vypadal opravdu naštvaně. Takhle jsem ho nikdy neviděla.

,,Jsou jako moje rodina a taky jediní, koho si sem zvu na výstavy. Omlouvám se, že mýho fotříka umění moc nebere,'' pronesl kousavě vytáhlý blondýn po mém boku, zatímco Stuart se na něj nepřátelsky mračil. Ti dva toho měli společně zažitého možná víc, než jsem očekávala. Zarazilo mě Pablovo náhlé mluvení o rodině. Znamenalo to, že neměl dobrý vztah ani s mámou?

,,Pablo, vím, že to nemáš lehké, ale na tomhle kurzu si to vylívat nebudeš. Nedovolím ti, aby si zkazil i Trinity,'' upozornil ho se vztyčeným prstem a pak svraštil obočí s pohledem přišpendleným na zemi. ,,Přinesu ti desinfekci a obvaz na tu ránu na noze. Zítra si o tom všem promluvíme víc. A utři po sobě ty zakrvácený stopy, Pablo. Ať to tu ráno nevypadá, jak kdybychom tu někoho zavraždili.'' Stuart odkráčel za doprovodu podrážděného mrmlání a já opařeně seděla na místě a neodvažovala se na Pabla ani pohlédnout. Jakoby snad mohl vytušit, co se mi honí hlavou. On mezitím zvedl svou zakrvácenou nohu a táhlou ránu přes půlku chodidla si prohlížel.

,,Ani jsem si toho nevšiml,'' zamumlal zmateně a já strnule seděla na místě a po očku sledovala, co dělá. ,,Koukám, že jsme oba šikovný.'' Zasmál se bezstarostně a mně se ulevilo, že se v tom víc nevrtal. Zanedlouho se vrátil Stuart s lékárničkou, a zatímco si Pablo ránu ošetřoval, já se vrhla na úklid zakrvácených stop, abychom to měli co nejdřív z krku.  Stuart nás nechal osamotě a nejspíš už v hlavě střádal plán, jak nás ráno potrestá.

,,Nebolí to moc?'' zeptala jsem se, když už jsme vycházeli z ateliéru a mířili k chatkám.

,,Ne, vůbec. Však je to jenom škrábnutí,'' ujišťoval mě, načež jsem v duchu trochu ironicky pronesla, že to si jen myslí, protože mě to bolelo jako čert. Navíc po polití desinfekcí to ještě příšerně pálilo a každou chvíli jsem bolestí přivírala oči.

,,Doprovodím tě,'' nabídl se, ale já razantně zavrtěla hlavou. Ještě chvíli přetvařování by mi tak scházelo. Dala jsem mu pusu na tvář a ujistila ho, že budu v pořádku. Pak jsem se svižně vydala k chatce a nechala pár slz volně stéct na mé triko.

///

   Ráno mě v chodidle ještě pořád řezalo, ale bylo to rozhodně lepší než předešlou noc. Dina chtěla okamžitě znát detaily, ale neměla jsem na ně náladu. Zvedal se mi žaludek už jen z představy, co za trest mě od Stuarta dnes čeká. Bylo možné, že by mě poslal za mé chování zpátky do New Orleans? Nebo mi zakázal kompletně se účastnit výstav?

Bylo mi skoro do breku a do ateliéru jsem se loudala. Přišla jsem tak do třídy jako poslední, ale naštěstí včas. Sedla jsem si sklesle na své místo a pohlédla na Pabla, který seděl zamračený vzadu na své židli a nevšímal si okolního světa.

Stuart začal den jako každý jiný a ani na moment se nepozastavil nad včerejší nocí. Možná si to s námi chtěl vyřídit před obědem a nezkracovat tím zbytečně dopolední program.

,,Chci, abyste pracovali na portrétech. Rozdělte se do dvojic a můžete s tím začít. Připomínám, že kreslit nebo malovat se budete navzájem. Ať je to rychlejší. Chci, abyste s tím byli nejlépe ještě dneska do odpoledne hotoví, ale nechám Vám klidně prostor ještě zítra.'' Stuart rozdal pokyny a všichni se začali sbírat ze svých míst, aby si zvolili svou dvojici. ,,Trinity půjde s Dinou a Ritchie s Pablem. Dejte se do práce!'' doplnil se ještě stroze a mně bylo jasné, proč tak rozhodl. Spojení mně a Pabla očividně nepřinášelo dobrotu. Byla jsem ráda, že jsem mohla pro jednou zas na něčem pracovat i s Dinou.

Portréty mi nedělaly problém. Bylo to rozhodně lepší než minulá abstrakce, kterou jsem vůbec nezvládla. Konečně jsem teď měla možnost u Stuarta zase zazářit a získat si jeho respekt zpátky.

S Dinou jsme si během práce povídaly o nadcházející výstavě a ona mi vyprávěla o svých šílených rodičích. Nemohla se dočkat, až je poznám.

,,Doufám, že se jim budu líbit. Nejsem v těhlech seznamování moc dobrá, proto-,'' zasekla jsem se uprostřed věty a automaticky se chytla za nohu. Znenadání mě neskutečně rozbolela a já musela potlačit výkřik svou dlaní.

,,Proboha, co se děje?'' starala se Dina a já se snažila zavrtět hlavou, ale příliš to bolelo. Jako by se Pablova rána na chodidle znovu otevírala. Vyskočila jsem ze židle a rozběhla se pryč, nehledě na to, jak podivně to pro okolí muselo působit.

Složila jsem se na chodbě a přitiskla si nohu k tělu. Opřená o zeď jsem nechala slzy volně stékat a nedokázala pochopit, proč to najednou tolik bolelo. Nebylo to přeci nic tak strašného. Ucítila jsem přítomnost někoho dalšího i přes zavřená víčka, a tak jsem je opatrně rozlepila.

,,Tak taková je pravda. A já se ti rozhodl věřit.''