sledujte mě na instagramu: @hahmattie

Nemůžu uvěřit, že jsem s člověkem, jako je Donathan, právě uzavřela dohodu. Slíbil mi, že mě zaveze za Pablem, pokud mu budu dělat doprovod. Očividně se konala jakási party, na níž nebyl Donathan zvaný a já byla jeho jediné možné východisko, jak se tam protlačit. Děsil mě a neměla jsem ho ráda, ale potřebovala jsem mluvit s Pablem, získat odpovědi a hlavně mu říci, co mám na srdci. A v tom mi mohl pomoct jedině tenhle praštěný gotik.

,,Řekni mi, Trinity, co je to mezi tebou a Pablem, hm? Chodíte spolu? Šukáte spolu? Provozujete jakýsi umělecký woodoo či co?'' zeptal se mě, když už jsme oba seděli u něj v autě a do pozadí nám hrála muzika stejně děsivá, jako byl on sám. Zavrtěla jsem se při volbě jeho slov pohoršeně hlavou a on se ušklíbl tím svým typickým Donathanovským způsobem.

,,Jsme... blízcí přátelé,'' odpověděla jsem, ale nezněla jsem o tom moc přesvědčeně. Pravdou bylo, že jsem sama nevěděla, co jsme já a Pablo vlastně byli.

,,Tak to zní jako pěkná nuda,'' řekl stroze a já se na něj zamračila. Nebyla jsem zrovna v náladě ho poslouchat.

,,Máš příšerný hudební vkus. Vždyť to nemá ani rytmus!'' zhodnotila jsem výběr další písničky, ve které se převážně jen řvalo, až mi to trhalo bubínky. Donathan zatnul čelist, ale kupodivu po mně nevyjel.

,,A co posloucháš ty? Hannu Montanu?'' rejpnul si i on a já měla nutkání ho za to plácnout do ramene. Bála jsem se ale, že by to nevzal zrovna sportovně.

,,Ne?'' protáhla jsem obličej a založila si protestně ruce na prsou. ,,Vsadím se, že jméno Lana Del Rey ti nic neříká,'' ušklíbla jsem se protentokrát já a Donathan vedle mě sebou prudce trhnul. Nechápavě jsem nakrčila obočí a on hned na to rádio vypnul.

,,Možná bude lepší držet radši hubu,'' procedil skrz zuby a s nízce staženým obočím skenoval silnici před sebou. Překvapeně jsem zamrkala, ale ani nepípla, aby se třeba nevytočil ještě víc. Už jsem ani nevěděla, co od něj vlastně čekat.

Zajel do další vilové čtvrti a já nad tím protočila očima. Jistěže i Lena musela bydlet v přepychu. Všichni bydleli v přepychu. Jenom já používala šampón ještě tehdy, kdy z něj byla jen mýdlová voda.

Vystoupili jsme a já si prohrábla své rozcuchané vlasy. Rozhodně jsem nebyla na nějakou party vystrojená. Donathan byl jako obvykle celý v černém a okolo krku mu visely řetězy. Vedle sebe jsme vypadali, jak kdybychom se chystali jít na haloweenský večírek za kontrast.

,,Na co tak zíráš?'' zeptal se mě, zatímco si zapaloval cigaretu, z čehož jsem usoudila, že venku ještě chvíli pobudeme.

,,Jen si říkám, jak spolu musíme působit směšně,'' řekla jsem upřímně a on s úšklebkem vyfoukl hustý oblak kouře.

,,Každej v porovnání se mnou působí směšně,'' odvětil arogantně a já zakoulela očima. Sebestřednějšího člověka svět neviděl. Nic jsem na to raději neřekla a on ke mně v prstech natáhl cigaretu. Vytřeštila jsem oči, ale Donathan ani tak neuhýbal.

,,Nekouřím,'' sdělila jsem mu, jako by to snad nebylo od začátku jasné a on pokrčil rameny. Paži nechával stále nataženou, jako by předem věděl, že si od něj tabákovou tyčku převezmu.

,,Nedělej, že si to nikdy nechtěla zkusit,'' pronesl vševědoucně a vytáčel mě tím. Už jen proto jsem si od něj cigaretu nechtěla převzít. Než jsem se však nadála, má ruka se samovolně natáhla a v prstech sevřela podlouhlý spouštěč rakoviny.

Dlouze jsem potáhla, jako jsem to viděla ve filmech a stejně jako Don vyfoukla smradlavý oblak. Nebylo to nejhorší. Upřímně jsem čekala, že to bude chutnat stejně špatně, jako to bylo cítit, ale potáhla jsem si ještě jednou a zabijáka mu vrátila zpátky.

,,To není prvně, cos kouřila, že ne?'' zeptal se podezíravě a já se jen tajemně usmála. Ať si myslí, co chce. Nešla jsem s ním, abychom si o sobě popovídali, ale abych se setkala s Pablem.

Vykročila jsem směrem, odkud jsem zaslechla muziku, a Donathan mě zadržel. Nechápavě jsem se na něj zahleděla, on zadupl nedopalek a chytil mě za paži. Projel mnou mrazivý pocit, přestože jeho dlaně byly teplé. Ucukla jsem, ale on mě nepouštěl.

,,Jdeme spolu,'' připomněl mi tvrdě a já nezapomněla protočit očima. Nechápala jsem, proč tolik trval na tom, abychom tam šli společně. Chytil mě dokonce za ruku a já ho následovala s rudými tvářemi. Cítila jsem pulzování mezi našimi spojenými dlaněmi a měla jsem sevřený žaludek nervozitou.

,,Jen tak pro informaci jdeme do společnosti plný magorů,'' na moment se zastavil v chůzi, aby si mě nejméně po sté za den prohlédl. ,,ale hádám, že v pohodě zapadneš,'' ušklíbl se a znovu rychle vykročil a já dopáleně přimhouřila oči nad jeho laciným vtipem.

,,Velice vtipné, Donathane. Stejně jako tvůj make-up,'' neodpustila jsem si kousavě ani já a on se opět prudce zastavil na místě, až jsem do něj zezadu tvrdě narazila.

,,Cos to řekla?'' vyjel prudce a já nadskočila leknutím. Řekla jsem si, že se ale nedám, protože co horšího by se mi přeci jen mohlo stát, než se v podvečer plahočit Torontem za ruku s agresivním satanistou.

,,Jen podotýkám, že na první pohled bych si tě snadno spletla s barbínou z Monster High,'' vyplivla jsem agresivně, načež mě Don pustil a čapnul pod krkem. Vzhlížela jsem k němu s opovržením, ale znervózňovaly mě jeho prsty poseté prsteny, které teď byly obmotané okolo mojí čelisti. Nedržel mě silně. Pomalu mnul tenkou kůži na mé bradě a s nenávistnou grimasou si mě prohlížel. Řekla bych, že jsme se moc v lásce neměli a nepočítala jsem ani s tím, že by nás cokoli v budoucnu mohlo sblížit. Donathan nenáviděl všechno okolo sebe a já zkrátka nedokázala vystát někoho, kdo tolik opovrhoval životem a lidmi.

,,Dej si kurva pozor na pusu. Já nejsem tak tolerantní jako Pablo,'' ucedil a bříškem palce mi přejel po spodním rtu. Zachvěla jsem se a s úlevou vydechla, když mou čelist konečně pustil. Naše ruce však zůstávaly spojené a Don nevypadal, že by je chtěl ani po tomhle extempore rozdělovat. Když mě tolik nesnášel, proč mě krucinál držel za ruku?

Došli jsme ke dveřím s vitrážemi a ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že jsou to ty dveře, které jsem spatřila z okýnka auta a které ve mně vyvolaly prazvláštní pocity. Byly krásné. Ale cosi mě drželo zpátky a varovalo mě, že za nimi už to tak krásné není.

Otevřela nám růžovovláska s rozjařeným úsměvem a jakmile si všimla Dona, úsměv jí z tváře zmizel. Hádala jsem, že ho nemělo v oblibě více lidí. Dokonce i jeho přátelé z něj měli nejspíš strach.

,,Co tu děláš? Říkali jsme, že to teď nejde, Done. Je tu Pablo,'' snažila se mluvit tiše a ohlížela se, zda ji nikdo nepozoruje. Měla jsem z toho celého špatný pocit. Vůbec jsem sem nepatřila a děsilo mě, že mým spojencem pro dnešní večer byl právě Donathan.

,,Jsem tu s někým, nevšimla sis?'' Zvedl naše spojené dlaně a Lena si mě překvapeně prohlédla. Znala mě? Říkal jí o mně Pablo? ,,A teď mi jdi z cesty, dobrá přítelkyně,'' zavrčel s dávkou ironie a Lena se kupodivu klidila. Nechala jsem se zatáhnout dovnitř a neopovažovala se Donathanovi vysmeknout. Bála jsem se, že tentokrát by mi už byl fakt schopný ublížit.

Vevnitř to bylo moderně zařízené. Zkrátka učiněný luxus. Nebylo tu moc lidí, takže jsem hádala, že žádná velká party se nekonala. Spíš posezení s přáteli. Nechápala jsem, proč bylo pro Donathana tak důležité tu být a proč by se mi vůbec rozhodl pomáhat. Zkrátka a dobře, nechápala jsem absolutně nic.

Vstoupili jsme společně do obýváku a mně se vyskytl pohled na kroužek lidí sedících na zemi, mezi nimiž se nacházel i Pablo. Zamlžilo se mi před očima a musela jsem se o Donathana zapřít. Viděla jsem ty lidi v kruhu jinak. Dosedající Lena měla fialové vlasy, Pablo měl Beanie čepici a Grover se nesmál, ale mračil. Zavrtěla jsem hlavou a zahnala ten divný pocit pryč.

Kroužek na zemi se na nás dva zadíval. Byla mezi nimi i ta krásná zrzka, vedle ní pesimistická hnědovláska a roztomilá Asiatka. Výraz všech byl obezřetný a já couvla o krok dozadu. Pablo s šokem sledoval naše propletené prsty a nevěřícně vrtěl hlavou. Jediný Don se usmíval spokojeně od ucha k uchu.

,,Rád bych vám někoho představil,'' pronesl skoro slavnostně, jako by se jednalo o podstatnou osobou a ne mně, prakticky unesenou cizí holku, které od první chvíle způsobil svým nepřátelským postojem trauma. ,,Tohle je Trinity. Moje budoucí postelová hračka,'' řekl bez rozmýšlení a já mu věnovala ohromený pohled. Doufala jsem, že jsem se přeslechla, ale on se jen triumfálně usmíval a sledoval Pabla, který hned nato prudce vstal a dvěma dlouhými kroky byl u nás.

,,Co si to dovoluješ, ty hajzle?'' vyjel po něm. Byl sice o kus vyšší, ale stejně jsem se o Pabla neskutečně bála. Donathan vypadal jako by měl se zabíjením lidí pomalu zkušenosti.

,,Neposlouchej ho, Pablo. Znáš ho. Akorát tě chce vytočit,'' vložila jsem se do toho já, načež na mně spočinuly všechny pohledy v místnosti.

,,Já ho právě na rozdíl od tebe znám!'' křikl Pablo, až jsem leknutím nadskočila. ,,Co tady vůbec děláš?'' hulákal a já litovala svého rozhodnutí za ním jezdit. Nevypadal moc nadšeně z toho, že mě vidí, a rozhodně nebyl v náladě, abychom si promluvili.

,,Je tu se mnou, Pablo. Zvykej si,'' řekl Don provokativně a obejmul mě okolo ramen. Na těsno si mě k sobě přimáčkl a já se ani nehnula, protože jsem si vzpomněla na jeho slova v Pablově pokoji.

,,Já tě zabiju!'' zavrčel Pablo a vrhnul se na něj. Odskočila jsem zděšeně pryč a Grover se k nim v panice rozběhl.

,,Nezabiješ, protože to nedokážeš,'' provokoval ho dál Donathan, ale nevypadal, že by se na Pabla chtěl vrhat. S ledovým klidem stál na místě a posměšně sledoval, jak Grover Pablovu zuřivost mírní.

,,Za to ty seš v zabíjení odborník!'' vyplivl jedovatě Pablo a Grovera prudce odstrčil. Ten chudák klopýtl dozadu a tvrdě narazil do skříně. Se zděšením jsem sledovala, jak se situace vymyká z rukou, když Donathanovi zamrzl výraz ve tváří a zuřivě se na Pabla vrhl. Docházelo mi, že tohle celé byla moje chyba a že si to teď od všech šeredně odskáču.

,,Nechte toho, do prdele!'' řval Grover a vstaly i všechny holky, aby brutální rvačku zastavily. Já vyběhla z místnosti pryč a schovala se v prázdné kuchyni. S pláčem jsem se svezla po kuchyňském pultu a skryla si hlavu do dlaní. Cítila jsem první přicházející rány. Rvala jsem si vlasy a mnula si obličej, který to schytával ze všeho nejvíc.

Tohle byl můj trest.

Z pohledu Pabla

Rval jsem se s tím podlým budižkničemu hlava nehlava. Věděl jsem, že posledními slovy jsem ho vyprovokoval a o rvačku jsem si sám říkal, ale nedokázal jsem vztek udržet na uzdě. Měl tu drzost sem přijít s Trinity ruku v ruce. Měl tu drzost o ní mluvit a přivlastňovat si ji. Měl tu drzost se jí dotýkat. Trinity byla moje. Kvůli němu jsem ji nechtěl zatáhnout do mýho světa, protože i on byl stále jeho součástí. Zničil by ji, stejně jako zničil Biancu. My všichni jsme zničili Biancu. A Trinity, která měla stejné schopnosti jako ona, mohla být dalším snadným terčem.

Trinity.

,,Už stačí, pusť mě, čůráku,'' zařval jsem a přestal se prát, když jsem si uvědomil tu jednu zapeklitou věc, o kterou jsem se poslední dva roky nemusel starat. Donathan opravdu ustal a všichni ztichli. Vyškrábal jsem se na nohy a otřel si zakrvácený nos a pusu. Pěsti měl pořádně tvrdé, ale i já se za tu dobu něčemu naučil a tvrdě na sobě makal, takže ani on neodešel bez rány.

,,Copak? Došly ti snad síly?'' ozval se Donathan pobaveně, zatímco já se rozhlížel po místnosti. Celá parta rozčileně oddechovala. Byli na naše rvačky s Donathanem už zvyklí, ale každá další je vytočila ještě víc.

,,Kde je?'' zeptal jsem se s vyděšením a otáčel se na místě jako idiot. Přeci se nemohla jen tak vypařit. Jak jsem mohl bejt takovej idiot a nemyslet při tomhle všem na ni? Ať už se ocitla v mým životě bůh ví proč, i když jsem na ni byl momentálně neskutečně nasranej, záleželo mi na ní tak strašně moc. Přece jsem nemohl dopustit, aby se jí něco stalo.

,,Já-Já nevím. Před chvílí tu byla,'' koktala Lena a i zbytek party se začal rozhlížet. Zpanikařil jsem a ještě jednou se ohlédl na Donathana.

,,Tohle mi zaplatíš, parchante!'' namířil jsem na něj prstem a on se arogantně ušklíbl, jako to dělal vždycky. Nic ho nezajímalo. O nic se nestaral. Byl to bezpáteřní sráč.

Rozběhl jsem se směrem ke vchodovým dveřím a volal její jméno. U Prahu jsem rozpoznal její boty, které si jako jediná poctivě sundala. Nad tím jsem se musel malinko pousmát. Znamenalo, že byla tedy v domě, pokud nevyběhla bosa.

Procházel jsem místnosti, až jsem zaslechl tlumený pláč z kuchyně. Vletěl jsem tam a spatřil ji ležet na zemi. Z toho pohledu mě silně zabolelo u srdce. Jak jsem tohle mohl dopustit. Pořád ve mně zůstávala ta povaha nezodpovědného puberťáka.

,,Proboha, Trinity. Odpusť mi to. Prosím,'' opakoval jsem přidušeně a popadl ji do náručí. Zdála se být tak křehká. V odpovědi mi jen zavrtala obličej do hrudi a stále dokola opakovala slova omluvy, i když omlouvat jsem se tu měl jenom já. To já ji do tohohle zatáhl. Já tohle způsobil.

Měl jsem se od prvního momentu od ní držet dál.