Otevřela jsem oči a pohled mi spadl na muže klečícího přede mnou. Natáhl ruku a pohladil mě po bledé tváři. Byl bílý jako stěna a jeho dotek studil, jako by právě opustil vánici na Sibiři. Vyhoupla jsem se do sedu a zmateně sledovala jeho vyzáblou paži klesající podél boku. Byl oblečený do dlouhého roucha a vlasy měl totožně bílé jako já. Vyděšeně jsem se rozhlížela okolo sebe. Všude byla bělostná tma a nebylo vidět nic víc než jen... prázdno.

,,Už jsi v bezpečí. Už jsi u mě,'' zašeptal ten neznámý a já se od něj odsunula dál.

,,Kde? Kde jsem?'' ptala jsem se roztřeseně a pohled mi spadl na mé tělo. Byla jsem navlečená do těch stejných volných šatů, jaké měl na sobě on. Chtěla jsem křičet, protože jsem nic z toho nechápala, a měla jsem takový dojem, že se mi to celé jenom nezdá a že ani po štípnutí se do zápěstí mě to nevykopne do reality v mém pokoji.

,,V nebi přece. Tam, kam patříš.'' odpověděl s úsměvem a díval se na mě, jako by mě snad už dlouho znal a tohle nebylo poprvé, kdy se vidíme. Měla jsem pocit, že mu přeskočilo. Nebo hůř... mně. Pokud jsem byla v nebi, kdo byl tedy proboha on?

,,Jistě máš spoustu otázek a rád ti na každou odpovím. Ať už na ty, co se týkají Morbusu, tak na ty související s tvou existencí na Zemi. Tak kde chceš začít?'' optal se odlehčeně a opřel se o neviditelnou stěnu za sebou. Zaraženě jsem na něj zírala, protože jsem vůbec nepobírala, odkud se mohl dozvědět o mém tajemství.

,,Kdo jste?'' zareagovala jsem okamžitě otázkou a podívala se na něj skrz své vlhké řasy od slz, které mi ještě dosychaly na lících.

,,Tvůj otec,'' odpověděl mi naprostým nesmyslem a já se zamračila, protože to jako pravda rozhodně nezněla. Můj otec byl ramenatý brunet s ostrými rysy a ne bělovlasé vyžle s obličejem plným vrásek. ,,Nejsem tvým pozemským otcem. Stvořil jsem tvou neobyčejnou duši a tu přenesl do obyčejného lidského těla,'' vysvětlil, jako by mi právě přečetl myšlenky, a já po takovém zjištění na sucho polkla.

,,To tys mi uvrhl na krk Morbus?'' vypálila jsem dotčeně a on s úsměvem přikývl. Ten jeho klid a přehnaný optimismus mě vytáčel. ,,A k čemu ti to krucinál bylo?'' křikla jsem a odtáhla se od něj ještě dál.

,,Poslal jsem tě na zem, abych zjistil, jak se k člověku s takovým darem budou chovat ti, za které prožiješ jejich utrpení. Zda toho využijí a budou ti ubližovat, nebo s tebou budu zacházet s největší opatrností. Ze začátku jsi mi můj pokus dost zkomplikovala, když si nikomu nic neřekla, ale pak... pak začala lidské sobectví konat a poslalo tě zpátky ke mně, jak jsem očekával,'' vysvětlil a já se mlčky zamračila, abych nával neuvěřitelných informací pomalu zpracovala.

,,Co tím myslíš? Jak zpátky k tobě? Co se stalo?'' Srdce mi začalo splašeně tlouct. Prohlédla jsem si ruce, na kterých jsem neměla náramky a ani prsten od Donathana. Až na bílé roucho jsem byla dočista nahá.

,,Nevzpomínáš si? Láska k tomu chlapci, tě usmrtila.'' Ruce jsem si vrazila do vlasů a zavrtěla odmítavě hlavou. Na nic jsem si nevzpomínala. Vzpomínky se mi zastavily ve chvíli, kdy jsem Groverovi usnula v náručí. Hledali jsme Donathana a pak jsem zničehonic zavřela oči a pohltila mě zase ta tma jako vždycky, když je Morbus příliš agresivní.

,,Co se mu stalo? Přeci když zemřel dědeček, zůstala jsem na živu. CO se stalo teď?'' panikařila jsem a nabírala na hlase, protože představa, že už se nikdy nevrátím za svými přátely a hlavně za svou mamkou mě přímo mučila.

,,Už jsi byla vysílená. Po tolika útocích, které tě zasáhly a ponořily do tmy, jsi to nezvládla, jako tehdy s dědečkem. Navíc jsi toho kluka milovala natolik, že by si za něj život položila, vzpomínáš na svoje slova?'' Samozřejmě, že jsem si vzpomínala, a byla to pravda, ale jak to mohl krucinál všechno vědět? Mátl mě a děsil.

,,Ale jak umřel? Co se mu stalo?'' Neznámý v bílém si mě smutně prohlédl a pak si povzdechl.

,,Neuvážil svůj čin. Pod vlivem drog spadl ze střechy.'' Trhavě jsem se nadechla a do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Zabil tě, Bianco.'' Vrtěla jsem hlavou a odmítala taková slova slyšet. Miloval mě. Byl jen zraněný z toho, co viděl. Nikdy by mi neublížil a neporušil svůj slib. ,,Věděl, co riskuje. Nevážil si tě dostatečně, Bianco, a připravil tě o život,'' pokračoval bezcitně a já měla chuť po něm něco hodit, ale vzhledem k tomu, že jsem se ocitla uprostřed ničeho, to bylo nerealizovatelné. Vytáčel mě. To jedině on mi ubližoval.

,,To tys do mě vložil Morbus! To tys mi nejvíc ublížil!'' křičela jsem a on jen klidně seděl a pozoroval mě s letmým úsměvem.

,,Jsi anděl, Bianco. Jejich úkolem je lidi chránit a přijímat za ně oběti. Tvou odměnou teď bude nekonečný život tady. Na svobodě.'' Rozmáchl rukama a bílo kolem nás se změnilo v zelenou louku, nad kterou se rozléhalo azurové nebe a mně na tvář dopadly teplé paprsky. ,, Můžeš být kdekoli si jen namaneš. Můžeš být čímkoli chceš. Tady je možné všechno.'' Ohromeně jsem zírala na měnící se prostředí okolo nás, ale pak jsem zavrtěla nesouhlasně hlavou. Po tomhle jsem neprahla.

,,Odměň mě jinak. Vrať mě zpátky na Zem, prosím.'' Zalomila jsem ruce do modlícího gesta a on se k mému překvapení zamračil. Poprvé vypadal být nespokojený s mými slovy, a dokonce mu v očích vzteky blýsklo.

,,Chceš se vrátit mezi ty, co ti ublížili? Co tě zradili?'' ptal se dotčeně a já přikyvovala, protože i přes to všechno jsem je milovala. Musela jsem se znovu vrátit kvůli mámě a Pablovi a zbytku party a dědečkovi. I kvůli Donathanovi, i když jsem věděla, co provedl.

,,Ano, prosím. Moc tě, prosím!'' vzlykala jsem se sepjatýma rukama a on nechápavě vrtěl hlavou nad mými prosbami.

,,Jsi tak čistá duše, Bianco. Čistější jsem snad nikdy nestvořil,'' zašeptal. ,,Něco ti ukážu.'' Máchl rukou a ocitli jsme se na nohou. Byli jsme na hřbitově a před námi stál dav v černém ošacení. Můj údajný nadpozemský otec mi pokynul, ať davem klidně projdu, a já, i když jsem nerozuměla jeho úmyslům, jsem poslechla. Dostala jsem se k zavřené rakvi, kterou několik mužů spouštělo do hluboké jámy plné kytek.

,,Kde to jsme?'' zašeptala jsem s bušícím srdcem, jako by nás dav mohl slyšet a pohoršeně se ušklíbat, že narušujeme smuteční obřad.

,,Na tvém pohřbu přeci,'' odpověděl mi zase s tím otravným tajemným úsměvem přilepeným na rýhatém obličeji. Polekaně jsem se rozhlédla po davu a spatřila mamku. Hladila si vypouklé bříško a tvář měla zkroucenou nevýslovným trápením, které mě bolelo na hrudi. Vedle ní stál Peter. I on brečel. Spatřila jsem dokonce celé Campari. Brečící Elmu, Nam, Grovera a zdrcenou Lenu.

Točila jsem se dokola, abych rozeznala všechny ty tváře, které mi vklouzly do života. Skleslý pan Poorly, Margita, dědeček i Michael, který stál za mámou. Nicholas v drahém černém obleku měl sklopenou hlavu a třásla se mu ramena. Měla jsem chuť je jít všechny obejmout a utěšit a ujistit je o tom, že jsem v pořádku a že všechno bude zase dobrý.

,,Kde je Pablo? A kde je Donathan?'' Stoupla jsem si na špičky, zda je nezahlédnu, ale byla jsem si jistá, že Pablovu vytáhlou postavu bych ani v takovém davu nepřehlédla. Otec mě chytl něžně za ruku a zamířil pryč od smutečního zástupu. Za ním byl totiž o jeden z hrobů opřený Pablo. Seděl na zemi, oči měl rudé a netečně zíral do země. Třásly se mu prsty poseté prsteny a jeho jindy opálený obličej byl bledý a hyzdily ho ohromné kruhy pod očima. Klekla jsem si k němu a snažila se na něj mluvit. Vzít mu hlavu do dlaní a přesvědčit ho, že se za ním vrátím.

,,Proč mi to ukazuješ? Nechci vidět, jak se všichni trápí,'' vzlykala jsem a prohlížela si dlouhána v černém oblečení. Ve vlasech mu chyběl jeho charakteristický šátek a místo toho měl čepici, kterou jsem mu dala k Vánocům.

,,Všichni si to zaslouží. Jsou potrestaní za to, že si tě dostatečně nevážili,'' odpověděl mi otec a já zavrtěla razantně hlavou.

,,Za nic nemůžou. Nikdo z nich za nic nemůže.'' Plakala jsem a přála si, aby tahle noční můra skončila. Nepatřila jsem sem. Měla jsme ještě celý život před sebou. Měla jsem zažít ještě spousty věcí jako sex, svatbu, děti. Byla jsem moc mladá na to, abych o to všechno přišla.

,,Ani Donathan za to nemůže?'' překvapil mě Otec svou další otázkou a hned na to, jsme se ocitli v nemocnici. Všude bylo spoustu doktorů, kteří se sbíhali k jednomu určitému lůžku. Ležel na něm gotik a mlátil sebou na všechny strany. Křičel. Ve spleti všech nadávek jsem zaslechla i své jméno.

,,Neudělal to naschvál,'' přesvědčovala jsem Otce, ale spíš to znělo, jako by se to snažila vtlouct do hlavy sama sobě.

,,Ale váš slib mohl přeci dodržet, ne? Nevzít si nikdy znovu LSD,'' podotkl a já odvrátila od lůžka zrak. Nechtěla jsem se dívat na to, jak trpí za to, co se stalo.

,,Odveď mě odsud, prosím,'' hlesla jsem a snažila se zadržet další návaly slz. Opět jsme usedli do bělostného vesmíru a nic neříkali.

,,Pořád se chceš vrátit?'' zeptal se po chvíli mlčení, které přerušovaly jen mé zoufalé vzlyky. Kývla jsem a s tužbami na něj pohlédla.

,,Jsi příliš dobrá, Bianco. Příliš dobrá pro život tam dole mezi obyčejnými smrtelníky. Ale splním ti tvoje přání, pokud si ho tak urputně žádáš,'' odtušil s kamennou tváří, načež jsem já okamžitě roztála a pocítila k němu rázem sympatie. ,,Dostaneš ale jinou tvář, jinou identitu. Zůstane ti pouze Morbus, jehož bolest bude při svém působení dvakrát horší, než ta předchozí.'' Zatajila jsem dech, ale byla jsem rozhodnutá všechna tato kritéria respektovat, pokud to znamenalo vrátit se znovu na Zem a všechny vidět. ,,A nebudeš si mě ani nic z tvého předchozího života pamatovat.'' Do očí mi po tomto sdělení vhrkly slzy a začala jsem vrtět odmítavě hlavou.

,,Proč mi tohle děláš? Máš přeci bejt můj otec. Chránit mě. Ne dál trápit!'' vzlykala jsem při představě, že nebudu nikoho znát. Že si nikdy na ty, co mám ráda, nevzpomenu. Že už je třeba nikdy ani neuvidím.

,,Miluji tě, ale nemůžu jít přeci proti přírodě. Tvoje minulé já zemřelo a nemůže se tudíž znovu obnovit. Tvá duše ale stále žije a mohu ji přenést do jiného těla, které pošlu zpátky na zem. A trestem proto, že se vracíš zpět a opouštíš mě, ti bude moje vlastní bolest během utrpení toho, koho si zamiluješ.'' Nenávistně jsem na něj pohlížela. Uděloval mi laskavost a zároveň mě vysílal na smrt. Láska si však žádá oběti. A já byla pro tu svou, kterou jsem cítila k těm lidem dole, schopna obětovat cokoli.

,,A když si nebudu nic pamatovat, jak jim pak můžu pomoct? Jak je můžu přesvědčit o tom, že jsem stále na živu a že o mě nepřišli? Jak na ně znovu narazím a zbavím je trápení? Co když mě pošleš dolů a já je už nikdy nepotkám?'' panikařila jsem, ale Otec se jen letmo usmíval.

,,Však ty si už poradíš,'' řekl pouze a následně mávl rukou. ,,Od smrti Biancy Dukeové uplynuly už dva roky. Čas tady utíká mnohem pomaleji než na zemi, takže ty sama si zestárla jen o pár dnů. Vrátíš se na zem v podobě sedmnáctiletého děvčete s bílými vlasy a vzácnou schopností prožívat bolest za ty, které miluješ. Budeš sirotkem v pěstounské rodině s obrovskou vášní v malování, který žije na jižní straně kontinentu v Louisianě. Vedla si doposud vcelku nudný život až na pár bolístek, které sis odnesla od rodičů. Nemáš žádné přátele, chodíš na obyčejnou střední školu a v létě tě tvoji pěstouni pošlou na tři měsíce do Toronta, kde se koná umělecký kurz. Na minulý život si nebudeš pamatovat.''

Vzdálený Otcův hlas, který mi doteď doléhal k ušním bubínkům, utichl a já se propadla do té nejčernější tmy.