Neřekla jsem Dině s Ritchiem, na koho jsem při mém hledání veřejných wc narazila, abychom si nekazili zbytečně den všichni. Do večera jsme se potáceli ulicemi a prolezli snad každý jednotlivý obchod jenom proto, aby se oni oba ujistili, že jsem viděla všechno. I přes to, že bych potřebovala několik volných dní, abych si celé Toronto prošla křížem krážem.

Stačilo mi ale zatím, že jsem viděla celé centrum a ten nejhezčí a největší park, co tu byl. Až na toho idiota v altánku byl tenhle den bezchybný a cestou na parkoviště jsem se široce usmívala.

,,Máme ještě skoro pět hodin času, než se budeme muset vrátit. Nebyla by škoda odjet už teď?'' ozvala se Dina, když dosedla na sedačku za mnou. Musela jsem uznat, že se mi taky ještě nechtělo vracet.

,,Můžeme vyjet z centra a podívat se po okolí. Toronto je velký, je tu spoustu skvělých míst,'' navrhl Ritchie a já nadšeně přikývla. Stmívat se mělo začít až tak za hodinu a i přes to, že mě zítra čekal perný den, jsem toho chtěla prochodit ještě mnohem víc.

Projeli jsme obyčejnými čtvrtěmi, pak těmi o něco více honosnějšími, které mi připomínaly bydlení u Carly a Nicka, a nakonec těmi nejluxusnějšími, kde byly ohromné vily s obrovskými zahradami. Takové jsem vídala jen v časopisech a novinách, které jsem si rozkládala pod moje ručně dělaná plátna.

V pár z nich burácela hlasitá hudba a shromažďovaly se před nimi skupinky mladých lidí. Ritchie jel pomalu, takže jsem měla šanci si každou vilu důkladně prohlédnout. Hltala jsem tyhle bohaté čtvrtě očima, protože jsem věděla, že v nich nikdy žít nebudu, ale aspoň na tenhle malý moment jsem se mohla cítit jako součást společenské smetánky.

Moje oči se zastavily na dveřích s barevnými vitrážemi. Lišily se od všech ostatních krémově nebo smetanově zbarvených. Ritchie vyjel z luxusní vilové čtvrti a mířil zase jinam, ale já nepřestávala zírat na obrázek dveří s vitrážemi v mojí hlavě. Zase se mi zamlžilo před očima a prostoupil mnou stejný mrazivý pocit jako předtím s Pablem. Dívala jsem se na dveře pod mlžnou záclonou a pak se otřásla. Obrázek mi z hlavy hned poté zmizel a už se mi znovu do paměti nevtěsnal.

Udělali jsme si další procházku akorát v noci a už ne tolik rušnými místy a posléze jsme se pomalu vrátili do tábora. Bylo jedenáct, když jsme projeli hlavní branou. Byla jsem sice utahaná, ale upřímně nadšená z toho, co všechno jsem dneska viděla. Pro holku z mých poměrů to byl doslova zázrak.

Ulehala jsem s hřejivým pocitem a těšila se, až se mi vzpomínky ze dne promítnou v hlavě.

///

   Ráno se mi ale vstávalo hůř než obvykle. Měla jsem pocit, že potřebuji mnohem víc spánku a že moje tělo je po předešlém dni chození naprosto nepoužitelné. Dina nevypadala o moc líp a musela jsem ji budit nejméně třikrát než konečně svůj ctěný zadek nasměrovala do koupelny a začala se připravovat, abychom vůbec stihly snídani.

Vcházela jsem do ateliéru dost nenadšeně a znaveně se rozvalila na židli, která v tu chvíli byla tou nejpohodlnější věcí na světě. Polovina lidí tu ještě nebyla, a to jsme měli začínat za pár minut.

,,Musíme se dneska pořádně vyspat, abychom to v úterý vůbec všechno zvládly,'' pošeptala mi Dina a já nechápavě pozvedla obočí. Nepobírala jsem teď, o čem mluví. ,,No přece ta párty,'' připomněla mi a hlavou se nenápadně snažila ukázat k místu, kde seděl Aiden a ta jeho partička.

,,Vážně tam chceš tolik jít?'' zeptala jsem se jí utrápeně, i když mi bylo jasné, že tohle by si Dina rozhodně nenechala ujít. A vlastně jsem jí vcelku chápala. Sice jsem v životě nebyla do nikoho platonicky zamilovaná, ale pochopila jsem, že lidi jako Dina měli potřebu být svojí lásce co nejčastěji na blízku. I když se jednalo o toho narcise s klišé pohnutky.

,,Ano! A bez tebe nejdu,'' odvětila tichým, ale striktním tónem, a dělala na mě při tom psí oči. Asi jsem byla holt moc lehce zmanipulovatelná na to, abych řekla ne.

,,Zdravím, Akryl!'' prohlásil Stuart a já si teprve až teď uvědomila, že se třída mezitím, co jsme diskutovaly o úterním večeru, stačila naplnit. Vzpamatovala jsem se a vyhnala zatím myšlenky o  večírku z hlavy.

,,Takže dneska nás čeká velká věc. Rozdělíme se do skupin po třech, které budou pracovat na společném projektu po celou dobu kurzu. Vím, že většinou jsem to zadával až později, abyste měli o víkendu více času na sebe, ale letos to bude o mnoho složitější a myslím, že to nakonec oceníte.'' Dita se na mě šťastně zazubila, protože stejně jako mně jí došlo, že to akorát vyjde na nás tři. ,,A protože nejsem netvor a už tak jsem Vám možná zkazil radost tím, že projekt zadávám dnes, tak nejenže budete mít celou volnou neděli, ale i sobotu. Takže to bude jako ve školním roce. Přes týden povinnosti, o víkendu práce na domácím úkolu a váš volný čas.'' Akryl zajásal a hned se do mě vlila větší dávka energie. Celý víkend jsme i přes to, že budeme pracovat na projektu, měli pro sebe, a to znamenalo, že jsme mohli podniknout mnohem více výletů, během kterých se dalo o společné práci diskutovat.

,,Takže trojice jsem už rozdělil sám. Je nás dvacet, což znamená, že tu budeme mít jeden pár, ale nebojte se, jsem si jist, že to spolu zvládnou,'' sdělil nám Stuart už ne tak šťastnou zprávu, ještě než začal skupinky číst. Bála jsem, že nebudeme všichni tři spolu, ale pak Stuart přečetl Ritchieho a Dinino jméno a mně se ulevilo. ,,Vy dva budete spolupracovat s Aidnem.'' Úsměv z tváře mi rázem zmizel. Podívala jsem se s bušícím srdcem na Dinu a i přes to, že měla příští měsíce možnost strávit spoustu času se svým idolem, tvářila se zklamaně.

,,Prosím, proč s námi nemůže být Trinity? Od začátku kurzu jsme se drželi my tři přece spolu,'' ozvala se Dina a skoro mě tím dojala. Netušila jsem, že by se zdráhala přítomnosti Aidna a raději by na projektu dělala se mnou.

,,Protože Trinity bude ve dvojici s Pablem,'' odtušil s jasnou samozřejmostí Stuart a moje srdce v tu chvíli vynaložilo snad tu největší možnou rychlost. To nemohl myslet vážně. Jak si krucinál mohl spojit někoho jako mě s člověkem, který vůbec nedodržoval pravidla kurzu.

,,Aha,'' hlesla Dina trochu zmateně a váhavě na mě pohlédla. Ritchie vypadal, že mě lituje, a zbytek třídy byl nejspíš s volbou trojic spokojen, protože už nadšeně diskutovali a dělali, že mou neveselou situaci vůbec nevnímají.

Ohlédla jsem se na Pabla a ten setrvával ve své typické pozici na počmáraném stole s lokty opřenými o pokrčená kolena a zíral beze slov do země.

,,Choďte si postupně pro témata k projektu. Máte jistě plno dotazů, takže se můžete určitě ptát. Až si budete jistí s tím, co máte dělat, můžete už dnes s projektem začít. Zítra budeme kreslit  zátiší a vy budete mít možnost tak na vašich projektech pracovat zase až o víkendu, nebo po skončení lekcí. Dneska mám ale dobrou náladu, takže Vám dávám tu možnost to pořádně prodiskutovat, ať nemusíte čekat až na sobotu.'' Všichni se rozprchli k jeho stolu, kde už Stuart rozdával další pokyny, a já svěsila s povzdechem ramena. Těšila jsem se, že stvořím s novými přáteli něco výjimečného a místo toho jsem měla pracovat se zakomplexovaným podivínem, který ani nebyl schopný dodržovat rozvrh.

,,Budeme spolu jezdit o víkendu na výlety. Neboj. Vynahradíme si to,'' těšila mě Dina a já se pokusila alespoň o malý úsměv, abych ji ujistila, že jsem se Stuartovým rozhodnutím v pohodě, i když uvnitř mě to vřelo. Objala mě a dala mi pusu do vlasů, jako bych byla malá holčička, která se právě vzpamatovala s bolestivého pádu na chodník. I ona šla se svou skupinkou ke stolu za Stuartem, zatímco já furt tvrdohlavě setrvávala na židli. Ani Pablo se nehnul a jen po očku zíral na to, jestli se budu k něčemu mít nebo ne.

To určitě. Já za ním nepolezu. Hezky si počkám, až ke mně dojde on sám.

Třída se pomalu vyprázdnila, protože všichni usoudili, že pracovat na společné práci bude nejlepší venku, a Stuart nechápavě pohlédl nejprve na mě a pak na Pabla.

,,Co je za problém?'' rozhodil rukama a já si ty svoje založila napruženě na prsou. Nebylo to snad jasné?

,,Chci pracovat sám. Vždycky pracuju sám. Proč máš najednou potřebu mě párovat... s ní,'' promluvil Pablo a při posledních slovech si mě změřil ne úplně milým pohledem. Uraženě jsem si odfrkla a Stuart nejspíš konečně pochopil, že s volbou partnerů nejsme očividně spokojení.

,,Protože jste v Akrylu nejlepší, to vám klidně na plnou hubu řeknu. Myslím, že společně můžete vytvořit něco výjimečného. Ale musíte se snažit, aby jste mě v mém dojmu utvrdili. Musíte spolupracovat! Hlavně ty, Pablo, žádné flákání ti nebudu tolerovat!'' Stuart trochu zvýšil hlas a já svěsila ruce kolem boků. Myslel si, že jsem nejlepší. Možná právě pro tohle mínění jsem spolupráci s Pablem mohla přetrpět a Stuarta nezklamat.

,,Jaké máme téma?'' pípla jsem, načež si Pablo otráveně povzdechl. Aspoň jeden z nás se musel začít chovat rozumně.

,,Chci, abyste zvlášť zpracovali každou jednotlivou emoci. Nejméně, aby jich bylo deset. Je to těžké, ale myslím, že to zvládnete. V pátek jste mě o tom přesvědčili, když Trinity hrála a ty jako jediný, Pablo, si věděl, co se tím snaží naznačit. Proto jsem Vám zvolil právě tohle téma. Nezklamte mě. Pablo ti vše vysvětlí. Už stvořil pár výborných kousků, které ti jistě rád představí. Můžete se do toho dát!'' Stuart se usmál a pak opustil se spokojeným pobrukováním ateliér, jako by vůbec nezpůsobil to nejhorší, co jen mohl. Nastalo hrobové ticho a mně se udělalo nevolno při představě, že celé měsíce kurzu budu muset s tímhle arogantním pitomcem spolupracovat.

,,Dva roky jsem mohl projekt dělat sám, ale přijdeš ty a nejednou jsem nucen bejt s tebou ve dvojici? Řekni mi, čím jsem si to štěstí zasloužil?'' pronesl s velkou dávkou sarkasmu a já protočila, znuděná jeho stálými narážkami, očima.

,,Taky z toho nejsem nadšená. Chtěla jsem pracovat se svými přáteli,'' zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou s pohledem přišpendleným před sebou a on se ušklíbl.

,,Tvý problémky bych chtěl mít,'' začal si mě dobírat a já v tu ránu zchladla. Neměl ponětí o mých problémech. Určitě nevyrůstal v děcáku, neměl tucty pěstounů a stoprocentně se nenarodil se schopností, která by mu omezovala jeho existenci.

,,Věř mi, že to poslední, co bys chtěl mít, jsou moje problémy,'' zareagovala jsem zcela vážně a pak pomalu vstala. Byl nejspíš překvapený mým náhlým ledovým tónem a obezřetně sledoval mé kroky mířící k němu. ,,Navrhuju zapomenout na všechny ty scény a podivný manévry, který si mi ztropil hned od začátku kurzu, a začít úplně od znova. Jinak spolu nebudeme schopni nic udělat,'' řekla jsem už příjemněji a zastavila se těsně u jeho lavice s napřaženou rukou. ,,Ahoj, jsem Trinity.'' Zavrtěl pobaveně hlavou, ale pak pokrčil rameny a mou ruku pohotově přijal. Projela mnou zvláštní energie, když mi dlaň stiskl.

,,Jsem Pablo. Tvou nabídku přijímám, Trinity,'' dal velký důraz na moje jméno, jako by se tím snad ujišťoval, zda se tak opravdu jmenuju, a pak jsme oba ruku ve stejný moment stáhli. Možná jsme to spolu přeci jen mohli zvládnout. ,,ale všechno budeme dělat podle mě,'' doplnil se ještě mimochodem a mně bylo okamžitě jasné, že jsme to rozhodně zvládnout nemohli. Aspoň ne s tímhle přístupem.

,,Řekni mi, jak můžeš být během pěti vteřin naprosto normálním člověkem a hned nato idiotem s velkým I,'' protočila jsem očima a on se mojí pobouřenosti začal drze smát. Vytáčel mě. Tak. Moc. Mě. Vytáčel.

,,Zvykej si, bělásku. Spolupracovat se mnou rozhodně nebude jednoduchý,'' mrkl na mě a já věděla, že v tomhle případě rozhodně mluví pravdu.

Opustili jsme ateliér a zamířili k jezeru. Byl tu klid a my museli aspoň něco za dnešek udělat. S tímhle tempem jsme nemohli být schopni dokončit projekt do konce kurzu.

,,Musíme si vybrat emoce,'' rozhodla jsem a popadla svůj skicák, abych do něj mohla  vše zapisovat. Pablo sledoval moje pohyby, zatímco se usadil do trávy. Následovala jsem ho a sedla si od něj v dost bezpečné vzdálenosti, po čemž mu na tváři utkvěl pobavený úsměv. Ignorovala jsem ho.

,,Co třeba láska?'' navrhla jsem jako první tu nejznámější emoci a on se na mě zaksichtil, jako bych snad vyslovila něco nechutného.

,,Páni, jsi tak originální,'' poznamenal s další várkou ironie a já opět zakoulela očima.

,,Alespoň se snažím,'' odsekla jsem. Samotné se mi nechtělo tvořit zrovna něco o lásce, protože mi byla tolik cizí, ale je to to první, co se člověku po vyslovení emocí, vybaví.

,,Navrhoval bych euforii. To je originální a bude se to dobře ztvárňovat,'' přispěl konečně něčím a já zaujatě napsala první bod do svého skicáku.

,,No vidíš,'' hlesla jsem uznale a hned pod to napsala i svůj návrh. Pablo se naklonil, aby si čerstvě napsané slovo přečetl, a pak se na mě zamračil.

,,Takže nenávist? Na to, že naprosto vybočuješ z davu si docela klišé, Trinity,'' dobíral si mě, protože v tom se nejspíš děsně moc vyžíval nehledě na to, že občas zacházel až moc daleko.

,,Máme vymyslet deset emocí, Pablo. Snažím se nám to usnadnit. Ale pokud chceš, můžeme ztvárňovat třeba mrzutost a provinilost, když si tak perfektní umělec, že si na to troufneš,'' odpálkovala jsem ho a on se arogantně ušklíbl. Pak mi vzal skicák opatrně z rukou, párkrát klepl propiskou o papír a hned poté dopsal zbylých osm slov. Chvíli ještě koukal na můj nápad, o kterém prohlásil, že je klišé, škrtl jej a přepsal na něco jiného. Sebejistě mi sešit zpět předal a neopomenul na mě ke všemu mrknout.

,,Agrese, strach, zoufalství, překvapení, naděje, úcta, odpor, důvěra, láska,'' přečetla jsem po něm nahlas a koutky mi zacukaly, když jsem si všimla posledního slova. Našpulila jsem rty, abych zabránila tvořícímu se úsměvu, a pak se znovu na Pabla podívala.

,,Ty seš jeden velkej otazník,'' poznamenala jsem a zavrtěla při tom hlavou. Ani už jsem se nepozastavovala nad tím, že mou nenávist zaměnil za agresi.

,,Aspoň v něčem jsme si podobný.''