můj ig: @hahmattie

Nemohla jsem uvěřit, že Stuart přijal do kurzu někoho jako byl Donathan. Ten nevypadal totiž na to, že by se hrnul do malování, natož aby svedl vůbec něco vytvořit. Nejblíž k umění měl jedině tehdy, když sázel rány do něčího obličeje a vytvořil jimi spektrum modřin.

Dina z toho taky nebyla bůh ví jak nadšená. Donathan ji děsil a navíc měla nějaké problémy s Aidnem. Netušila jsem sice jaké, ale bavit se o tom nechtěla a já respektovala její soukromí, když to dělala i ona.

K mému neštěstí byla neděle a my museli pracovat na projektech. Vyhýbala jsem se Donthanovi, co to šlo, ale on si mě stejně dopoledne vyhledal v chatce. Dina už byla někde s Ritchiem a já s ním tak v malé místnosti zůstala sama.

,,Ahoj, škvrně,'' ušklíbl se na mě Donathan a já couvla zaraženě dozadu. Následoval mě a rozhlédl se zvědavě po chatce. Zaksichtil se nad mými pečlivě srovnanými knihami a skicami na poličce a následně se pohledem zastavil na řezbě na zdi.

Mlčky k ní došel a zamračil se.

,,Tos dělala ty?'' zavrčel a já v reakci překvapeně zamrkala.

,,Ne, to už tu bylo,'' vykoktala jsem zmateně. ,,Dělal to Pablo,'' pípla jsem a Donathan zatnul nabroušeně pěsti.

,,Jasně že ano,'' ucedil ironicky a já se chytla možnosti zjistit o dívce na zdi víc.

,,Ty ji znáš?'' zeptala jsem se opatrně a on pomalu přikývl.

,,Je to ta dívka, o které jste se hádali?'' vyzvídala jsem dál, ale to už Donthan tak sdílný nebyl.

,,Hele, na to se mě neptej. Nic ti do toho není,'' křikl a já v obraně zvedla ruce k míře hlavy.

,,Dobře, promiň.'' Zarazila jsem se a pak popadla mobil s zápisník na stole. ,,Jdeme pracovat?'' navrhla jsem a snažila se být milá, protože pokud mám s tímhle idiotem trávit čas, tak ať spolu aspoň dobře vycházíme.

,,Nojo,'' zabručel a společně jsme se vydali pryč. Donathan okamžitě zatočil k hlavní bráně a mávl na mě, abych ho následovala.

,,Kam jdeme?'' ptala jsem se zvědavě a on cosi zamumlal. ,,Cože?''

,,Jdeme někam do prdele prostě, když to potřebuješ tak nutně vědět,'' zahřměl zase a já už nad tím jen protočila oči. Jeho neustálá agresivita mi akorát tak lezla krkem.

,,Tady se někdo špatně vyspal,'' neodpustila jsem si uštěpačně a on mě přímo zavraždil pohledem. ,,Po celej život, nejspíš,'' dodala jsem šeptem, načež se on zastavil a nejspíš mě chtěl zase sprostě sjet. Nakonec si to ale rozmyslel a mávl nade mnou rukou.

,,Víš, že bych nikdy neřekla, že bys mohl umět malovat?'' nenechala jsem se odbýt a vlastně ho už dráždila jen tak pro legraci. Přestala jsem se ho tolik bát. Byl to sice debil, ale dalo se s ním relativně komunikovat.

,,Taky, že neumím,'' ucedil a nahmatal v kapse klíčky od auta.

Došli jsme k černé ojetině a já si vzpomněla, jak mě v ní vezl na ten pitomý večírek, kde jsem zažila poslední chvíle s Pablem. Nechtěla jsem na to myslet, protože bych se jisto jistě rozbrečela, a tak jsem zavrtěla hlavou a zaměřila se na gotika vedle sebe.

,,Tak proč tu seš?'' Neodpověděl a pokynul mi, abych nasedla. Znovu jsem protočila oči a poslechla ho. Doufala jsem, že nezapne opět tu děsnou hudbu, kterou jsme poslouchali minule celou cestu.

,,Můžu mít dotaz?'' vyrušila jsem ho z řízení a on si nahlas povzdechl.

,,Jenom jeden?'' poznamenal sarkasticky a já mu musela dát za pravdu, že otázek na něj jsem měla plnou hlavu.

,,Proč si takovej? Proč nedokážeš bejt aspoň trochu přívětivej?'' zajímalo mě a on ke mně pomalu pootočil hlavu.

,,Chceš, abych byl hodnej?'' zepta se překvapivě jemným tónem. Opatrně jsem přikývla a on se usmál. Dokonce teď vypadal jako normální člověk.

,,Tak drž kurva hubu a budu jako andílek,'' plivl jedovatě a já dala oči otráveně v sloup. Samozřejmě, že nedokázal být ani chvilku vstřícný.

Dorazili jsme k nějakému klubu a já povytáhla s údivem obočí. Měli jsme přeci pracovat na projektu a ne chodit do nějakých pochybných putyk.

,,Co tu děláme? Máme pracovat na projektu!'' zvolala jsem dopáleně a Donathan si nad mým protestováním tiše povzdechl. Stiskl naposledy pevně volant a pak se na mě pln vzteku zadíval.

,,Hele, princezno, jestli se chceš dneska do toho posranýho kurzu ještě vrátit, tak mě budeš poslouchat, comprende?'' vychrlil nakvašeně a já se založenýma rukama na prsou protesně našpulila rty. Měl vážné problémy se sebeovládáním.

,,Fajn, tak dobře, ale mám podmínku,'' upozornila jsem ho a on otráveně pozvedl obočí, abych pokračovala. ,,Dneska uděláme část projektu, jinak si na tebe budu stěžovat, i kdybych měla do toho posranýho kurzu dojít pěšky!'' vyplivla jsem stejně jízlivě jako předtím on a nejspíš ho dost zaskočila, protože sebou cukl.

,,Okay, jak chceš,'' prohlásil se zvednutýma rukama a
posléze vystoupil rozhněvaně z auta. Následovala jsem ho a rychle k nemu přispěchala, protože ať byl jakýkoli, byl momentálně jediným člověkem, kterého jsem tu znala.

Vstoupili jsme do začouzené místnosti a já znechuceně nakrčila nos. Měla jsem za to, že se ve veřejných prostorech už kouřit nesmí, ale očividně tomu tady bylo jinak.

,,Zůstaň tady a ani se nehni!'' nakázal mi Donathan se zdviženým prstem a vypařil se. Osaměla jsem a popravdě mi byla milejší i jeho přítomnost, než tu stát v kouři s cizíma lidma. Byli tu převážně muži a většina z nich byla oděná jako Donathan. Měli na sobě řetězy, černé oblečení a na obličeji načmárané bůh ví co.

,,Hele, nový maso,'' zvolalo jakési zmalované individuum a já sebou polekaně trhla.

,,A jo, jakpak se jmenuješ, kočičko?'' zvolal další a kolem mě se začalo srocovat víc a víc mužských postav.

Kam mě to proboha Donathan zatáhl? Byli tu samí gotici, satanisti, klauni a další fanatici a ani jeden normálně vypadající člověk.

,,Já...Já tu na někoho čekám,'' vyblekotala jsem naprosto mimo téma a kroužek kolem mě zašuměl v tichém smíchu.

,,My všichni na někoho čekáme,'' prohlásil další a s úlisným úsměvem se ke mně přiblížil.

,,Hned přijde,'' ujišťovala jsem spíš samu sebe a oni se zase zlomyslně zachechtali.

,,Do tý doby se můžeme seznámit,'' řekl ten zmalovaný a zapřel ruku vedle mé hlavy. Na sucho jsem polkla, protože mi rázem došlo, že tohle už není legrace a že tu jde regulérně o moje bezpečí.

,,My jsme hodný. My si jenom rádi hrajeme.'' Objevil se vedle mě menší podsaditý muž v kožené bundě a opřel se vedle mého těla ramenem o zeď.

,,Zahrajeme si hru na kočku a myš, znáš?'' navrhl ten zmalovaný a já cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Jak jsem se do téhle situace zase dostala?

,,Tu miluju,'' křikl jeden vzadu a já si všimla, že se mezi tím u mě utvořil celý chumel gotiků a dalších mužů oděných v černé kůži. Nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl osvobodit.

,,Ne-neznám,'' vykoktala jsem a chlápek se jemně ušklíbl.

,,Tak to se ti bude moc líbit. Si perfektní materiál pro myš,'' zašeptal a naklonil se ke mně tak blízko, až jsem cítila jeho dech páchnoucí kouřem a tvrdým alkoholem.

,,Padej od ní, kreténe!'' zařval Donathan a okamžitě ode mě muže odtrhl. Svalil ho na zem a vrazil mu pěst přímo do nosu.

Pak vstal, zadíval se na toho druhého podsaditého a ten se rychle vyklidil pryč. Všichni ustoupili o pár kroků dál a dělali, že se mnou nemají nic společného. Donathan tu zjevně znamenal víc než všichni dohromady. Budil respekt a já na něj z nepochopitelných důvodů byla pyšná.

,,Zlomil si mi nos, Chamberlaine,'' zavyl bolestí muž na zemi a mě zamrazilo. Byla jsem ale ráda, že jsem se jeho vlezlých pracek zbavila.

,,Ještě jednou se k ní přiblížíš a zabiju tě,'' vyjel po něm ještě zlostně a pak mě čapnul za ruku. Táhl mě pryč a já se ani nestihla vzpamatovat z celé události.

,,Cos to tam proboha vyváděla? To si nemohla chvíli vydržet bez nějakýho problému?'' vypálil na mě, když už jsme stáli venku. Nevěřícně jsem otevřela ústa dokořán, načež se moje obočí svraštilo vztekem.

,,Abych ti připomněla, byl si to ty, kdo mě tam nechal se všema o samotě. Nic jsem nedělala, hleděla si svého a všichni na mě zničehonic začali dorážet,'' oponovala jsem plná hněvu a Donathan sevřel napjatě čelist.

,,Fajn, fajn, ale příště třeba aspoň křič. Víš, co by se stalo, kdybych nepřišel? Ani si to nechci představovat,'' hulákal a mně jeho slova kupodivu hřála u srdce. Řekl je sice tím nejhorším možným způsobem, ale věděla jsem, že je myslí upřímně.

,,Bál ses o mě?'' dobírala jsem si ho s lišáckým úsměvem a Donathan hněvivě vrtěl hlavou, zatímco kráčel ke svému autu. ,,Jasně, že ses o mě bál. Dělal sis o mě starosti! A já myslela, že v tobě není ani kousek lidskosti,'' nepřestávala jsem a Donathan vypadal být víc a víc nesvůj.

,,Hele, přestaň jo. Jinak tě popadnu a předhodím těm kokotům,'' pohrozil mi, ale já ve skrytu duše věděla, že by toho nikdy nebyl schopný.

Donathan Chamberlaine měl totiž city a někde hodně, hodně, hodně hluboko to byl vlastně jen normální kluk.

Cítila jsem to.