Pozdravil se chladně s Aidnem a těmi jeho kumpány. Vypadali jím být skoro unesení, jako by byl pro ně snad nějaká ikona nebo co. Pro mě byl rozhodně reprezentací lidské demence a debility. Rozčilovalo mě, že se tady vůbec objevil, jelikož jsem doufala, že už ho v životě neuvidím.

,,Done, pojď k nám!'' zavolala na něj ta holka s růžovými vlasy, ale on ji s potěšením ignoroval, protože byl nejspíš příliš zaujat sebou a svými negativními myšlenkami o světě. Ani se na partu lidí, která přišla těsně před ním, nepodíval. Aiden mu něco pošeptal a Don pokrčil rameny. Zděsila jsem se, když pak oba dva zamířili k nám.

,,Kurva, jde sem,'' ucedila Dina, jako by mi to už dávno nedošlo. Ritchie za mnou něco nesrozumitelného zamumlal a otevřel si další plechovku. Aiden k nám došel a natiskl se zase na Dinu, která reagovala tichým chichotáním. Grázl v černém se mezitím vyhoupl na stolek s pitím a shodil při tom několik kelímků, což mu bylo ale zjevně dost jedno a ani se mu nikdo neopovažoval na to něco říkat. Pochopila jsem, že z něj mají všichni tady respekt a že se ho možná i trochu bojí. Aiden vypadal oproti němu jako malý vystrašený kluk i přes to, že jindy se choval, jako by mu patřil celý svět.

Byla jsem šťastná, že si mě ten děsivý přízrak nevšiml a modlila jsem se, aby tomu tak i nadále bylo. Opravdu jsem nepotřebovala být středem pozornosti nebo někým, na kom si pro dnešek vybije zlost.

Vypadal ale na to, že je mu celé dění okolo něj stejně u zadku. Vytáhl si z kapsy nezaujatě krabku a zapalovačem, se kterým si doteď pohrával mezi prsty, si za dnešní večer zapálil nejspíš už několikátou cigaretu. Bylo mu úplně jedno, jestli někomu cigaretový kouř vadí. Zkrátka se řídil vlastními pravidly.

Vytáčel mě. Ale ne tak jako Pablo svou občasnou arogancí. Tenhle kluk mě nutil zarývat si nehty hluboko do dlaní, abych mu jednu na místě nenapálila. Ale můj rozum mě samozřejmě držel zpátky, protože si byl moc dobře vědom možných následků.

Dina vstala ruku v ruce s Aidnem a společně dotančili na malý parket, kde se kroutilo jen pár lidí, protože většina už ležela zpocená na žíněnkách nebo holé zemi a zpracovávala svůj velký příval alkoholu. Opřela jsem se o stěnu za sebou a pozorovala, jak se má vysoká kamarádka skvěle vrtí do hudby a Aiden se o ni zbytečně moc otírá.

Najednou jsem vycítila, že na mě kdosi zírá. Bože, byl to tak nepříjemný pocit, že jsem se okamžitě musela rozhlédnout. Pablo to nebyl. Byl zabraný do hovoru se svými přáteli a mě si vůbec nevšímal. Moje srdce začalo splašeně tlouct, když se moje hlava pomalu natočila k místu, kde seděl on.

Propaloval mě pohledem, zatímco si rty pohrával s nikotinovou tyčinkou zasazenou v koutku úst. Snažila jsem se dělat, že ho nevidím, ale bylo to marné, protože to jeho ustavičné zírání se nedalo ignorovat.

,,Zase si zabloudila?'' promluvil mým směrem a cigaretu bez zaváhání típl přímo o stůl. Srdce mi málem vypadlo z hrudi a ohlédla jsem se na Ritchieho, který s šokem sledoval dění mezi námi.

,,Ne, ale ty sis zjevně spletl vnitřek s venkem,'' upozornila jsem na jeho předešlé pokuřování v místnosti a samu sebe překvapila tak hbitou a trefnou reakcí. Celý zmatený Ritchie vedle mě raději dělal, že nás neposlouchá, aby jednu náhodou nedostal.

Don seskočil ze stolu a přiblížil se až nebezpečně blízko ke mně. Ztuhla jsem, když se posadil vedle na stejnou žíněnku a naklonil se velmi pomalu k mému uchu. Cítila jsem kouř a silnou vůni pánského sprcháče, jako by před malou chvílí opustil koupelnu. Bože, ta kombinace byla kupodivu omamující.

Ne. Ne. Trinity. Vůbec na to nemysli.

,,Dej si na mě pozor, ty malá drzá svině. Nebo tu cigaretu příště típnu rovnou o tebe,'' pronesl mrazivým tónem, který mi pronikl až dovnitř hrudníku, kde mi na moment zastavil srdce. Myslím, že jsem z toho návalu strachu prodělala malý infarkt.

Don posléze vstal a ze stolu, který mu ještě před chvílí sloužil jako sedačka, čapnul láhev Jacka a odkráčel do nejzapadlejšího rohu místnosti, kde bylo nejmíň lidí. Něco na těch pár jedinců křikl a oni se okamžitě s vykulenýma očima klidili pryč. Posadil se na boxovací pytel a z lahve se hluboce napil.

,,Ty ho znáš?'' zeptal se mě opatrně Ritchie, zatímco já celá ztuhlá pořád zírala na kluka, který mi ani ne minutu zpátky způsobil srdeční zástavu.

,,Ne. Tohohle já vůbec neznám,'' zachraptěla jsem rozechvělým hlasem a odvrátila hlavu v momentě, kdy mi věnoval další temný pohled. Už jsem tu nemohla být déle.

,,Jdu na vzduch,'' vypadlo ze mě neočekávaně a hned na to jsem rychlým krokem zamířila ke dveřím. Představa, že se budu prodírat zapáchající tmou mi byla rozhodně milejší, než strávit jedinou vteřinu v přítomnosti toho hulváta.

Ven jsem se dostala rychleji než jsem čekala a zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Co tohle proboha bylo?! Už jsem se tam nechtěla vracet, ale bylo sobecké tam nechat Ritchieho o samotě. Nějakou dobu jsem proto pobyla venku, abych posbírala zbytky svojí kuráže, kterou Don bravurně zadupal pod zem, a pak už se s povzdechem chystala na cestu zpátky, když se náhle zjevil samotný Ritchie.

,,Ta party se začíná vymykat kontrole. Lejou tam po sobě chlast a Dina toho vypila víc než kdy před tím,'' prohlásil vyčerpaně a svalil se na trávník. ,,Vůbec ji nepoznávám. Kdyby jí ten kluk řekl, ať se přede všema svlíkne, tak to snad i udělá!'' vyjekl až nepřirozeně vysokým hlasem na kluka a dlaně si položil na zpocený obličej. Chápala jsem jeho rozhořčení. Měl starost o kamarádku stejně jako já a v tom jsme si byli podobní.

,,Nechápu, co na něm vidí,'' reagovala jsem nazpět a Ritchie souhlasně kývl. Chvíli jsme mlčeli a jen naslouchali rámusu ze zdola, který doléhal až sem. Hlavou mi zničehonic projela tupá bolest a dole se ozval křik. Chytla jsem se za temeno a zajíkla jsem se. Ritchie se s námahou vyškrábal na nohy a já se mezitím svezla na zem.

,,Něco se stalo!'' zvolal obezřetně a vůbec si mě nevšímal. To bylo jedině dobře. Ve tmě stejně nebylo moc dobře vidět a já nepotřebovala, aby mi asistoval, když hlavní problém se nejspíš odehrával v tělocvičně.

,,Jdi napřed, dohoním tě,'' dostala jsem ze sebe přidušeně, ale Ritchie už byl dávno uvnitř budovy. Neskutečná bolest mi projížděla od krku až k temeni a pomalu se rozlézala po celé mojí lebce. Vyhrkly mi slzy do očí a i přes to, že to bylo skoro k nevydržení jsem se strachovala o Dinu, která očividně byla tohohle příčinou.

Muselo se jí něco stát, a pokud to tolik bolelo, mohlo to být velmi vážné a já tu přeci nemohla jen tak sedět na zadku a litovat se. S rukou přitisknutou na hlavě jsem se proto vydala po tmě ke zdroji hluku. Utřela jsem si slzy a zavřela na moment oči.

Musela jsem to zvládnout. Věděla jsem, že to jednou přijde. Věděla jsem, že se tahleta věc znovu objeví. Dveře byly dokořán a několik lidí o dění v tělocvičně debatovalo na chodbě. Hudba stále nepříjemně burácela a bolesti mé hlavy opravdu nenapomáhala. Vstoupila jsem do tělocvičny a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Pak jsem se pomalu rozešla  k hloučku uprostřed a prorvala se davem. Dina ležela na zemi s hlavou položenou na Ritchieho klíně. Tiskl jí k temeni ručník a tiše na ni promlouval. Aiden opodál přešlapoval nervózně na místě a vypadal vykolejeně, jako by to snad byla jeho chyba.

,,Co se stalo?'' Klekla jsem si k Dině na zem a vyděšeně si prohlížela její ruce od krve.

,,Spadla na roh stolu,'' odpověděl mi Ritchie vzápětí a Dina něco zamručela a povedlo se jí mírně nadzvednout oční víčka.

,,Jsem v pohodě, jasný? Ani to nebolí. Jenom se mi hrozně motá hlava,'' postěžovala si a pokusila se vstát. V tom jí však velká námaha zabránila a ona se s klením svalila znovu do Ritchieho klína. Já jsem odvrátila hlavu a bylo mi jasný, že tu nemůžu zůstat déle, abych se neprozradila.

,,Zavolejte sanitku,'' nakázala jsem tiše, ale proti tomu Aiden ihned začal protestovat.

,,Blázníš? Víš, jakej by to mohl bejt průser?'' namítal a zakřičel na kluka, který si celý večer hrál na dje, aby hudbu okamžitě vypnul. Rozhostilo se ticho a pozornost se zaměřila na situaci uprostřed hloučku.

,,Co když se uhodila nějak špatně? Může to být pěkně vážný!'' vložil se do toho i Ritchie a Dina něco zamumlala. Přivíraly se jí znovu oči a tomu jsme museli zabránit.

,,Přestaňte se dohadovat, jsem v pořádku!'' protestovala, ale nezněla moc přesvědčivě. Bolest neustávala a času nebylo nazbyt.

,,Musíme sehnat pomoc. Dojděte pro někoho z rektorů!'' Rozkázal tedy nakonec Ritchie a několik lidí vyběhlo z tělocvičny shánět pomoc. Já s námahou vstala a rozhlédla se okolo sebe. Nikdo si mě nevšímal. Všichni shlíželi na Dinu, jejíž bolest jsem prožívala já.

Odebrala jsem se do rohu, kde jsem seděla předtím, a dala si obličej do dlaní. Bylo to už o něco lepší než tam venku, ale stále jsem měla lebku jak v ohni. Nevnímala jsem okolí. Jen jsem zaregistrovala příchod jedné lektorky a příležitostné zdravotnice Rity.

,,Má to jen rozseklé,'' řekla po chvílí prohlížení si Dininy hlavy a v hlase jí zněla úleva. ,,Ale odvezu ji pro jistotu do nemocnice, kdyby to bylo na šití.'' Ozvaly se souhlasné odezvy a já zvedla zrak, abych zkontrolovala situaci. Mlžilo se mi před očima jako vedlejší účinek bolesti. Několik kluků opatrně přesunulo Dinu na jednu z žíněnek a vynášeli ji pomalu z místnosti v závěsu s Ritchiem.

Mrzelo mě, že ji nemůžu podpořit a být s ní, ale nezvládla jsem ani vstát, jak mě poslední minuty vyčerpaly. A tak jsem si lehla na bok a skulila se do malého klubíčka. Lesklýma očima jsem projížděla poloprázdnou místnost a zjišťovala, že hodně lidí party opustilo. Stále tu ale zůstával Aiden se svou partou, Don a Pablovi přátelé. Zaostřila jsem jeho směrem a s překvapením zjistila, že mě vytáhlý blondýn sleduje.

Ta pitomá hlava mě opravdu bolela, i když by člověk řekl, že rozseknutí nebude nic tak příšerného. Dívala jsem se před sebe a najednou zjistila, že se ke mně Pablo blíží. Hlouček přátel setrvával stále na svém místě a jen stejně jako já sledoval jeho kroky mířící ke mně.

,,Co se stalo?'' zeptal se a klekl si, abychom si byli blíž. Párkrát jsem zamrkala a z očí mi skáplo pár neposedných slz, které jsem ani silou vůle nedokázala udržet. Doteď jsem si neuvědomila, že vlastně brečím.

,,Jen jsem se hrozně lekla, co s Dinou je,'' zašeptala jsem, ale nepodívala se na něj. Neuměla jsem moc dobře lhát, protože jsem to v životě nepotřebovala. Zatím jsem v sobě jen držela tajemství a nedostala se do situace, kdy bych o svojí schopnosti musela před někým mluvit.

,,Já jen, že nevypadáš moc dobře,'' pokračoval a zvláštně si mě prohlížel.

,,Málem jsem mohla přijít o kamarádku, promiň, že nevypadám jak z obálky časopisu,'' ušklíbla jsem se a on se uchechtl. Už vypadal uvolněněji a přestal s tím permanentním zíráním. Ohlédl se za sebe na svoje přátele, pro které jsem teď byla středem pozornosti, a rukou jim naznačil, ať jdou napřed.

,,Pojď, dovedu tě do chatky. Už tu nezůstávaj vhodný typy pro společnost,'' sdělil mi a jeho pohled spadl na Dona, který se od té doby, co jsem mu naposledy věnovala pozornost, vůbec nehnul. Stále seděl v rohu na boxovacím pytli a mlčky upíjel z láhve, které o dost velký kus ubylo.

,,Ty ho znáš?'' zeptala jsem se tiše, jako by nás z té dálky mohl snad slyšet. Pablo chvíli mlčel a pak od něj odvrátil hlavu a shlédl na mě.

,,Znával jsem,'' odpověděl zvláštním tónem a já souhlasně přikývla, i když jsem mu moc nerozuměla. Očividně spolu měli společnou minulost, ale povaha toho grázla nasvědčovala tomu, že jim přátelství zjevně moc nevydrželo. Pablo měl ale taky svoje mouchy. Nechápala jsem, proč je teď ke mně tak vřelý, když ještě v pondělí při rozdělování projektů vypadal dost naštvaně, že nás Stuart spároval dohromady. Možná za to mohl můj návrh, že začneme od znova, a Pablo si to vzal k srdci.

,,Tak pojď, doprovodím tě.'' Natáhl ke mně ruku a já na ni vykulila oči. To očekával, že se s ním jako budu držet za ruku? Měl tu přeci přítelkyni!

,,To je dobrý, já to zvládnu,'' odmítla jsem paličatě, i když jsem moc dobře věděla, že sama jen tak nevstanu. Hlavu jsem měla těžkou jak kovadlinu a pořád mě bolela jako střep.

,,Kriste pane, ženská!'' zaklel Pablo a než jsem se nadála popadl mě do náručí. Vypískla jsem, až se několik hlav otočilo a já zrudla studem. Přes veškerou snahu na sebe neupozornit, se mi to tentokrát nepovedlo.

,,Co to děláš?!'' sykla jsem naštvaně a on se pobaveně zazubil.

,,To, co vždycky. Dělám si věci po svým,'' mrkl na mě a zamířil se mnou pryč z místnosti. Přestala jsem se bránit a s protočením očí si opřela hlavu o jeho rameno, protože jsem ji neudržela nahoře bez podpěry. Pablo vypadal spokojeně, že jsem přestala protestovat, a to mě vytáčelo, protože jsem nechtěla, aby měl navrch.

,,Nesnáším tě,'' zareagovala jsem na jeho egoistickou poznámku a on se ještě víc ušklíbl. Při vycházení ze dveří se mi naposledy vyskytl pohled do tělocvičny a zjistila jsem, že mě pozorují tmavé zlé oči. Z tohohle člověka budu mít ještě dlouho noční můry.

///

   Pablo mě nesl bez jediné známky námahy, ale určitě to nějak zamaskovával, protože přestože jsem byla malá, můj zadek i prsa byly slušné závaží. Mířil jistým krokem k chatce číslo sedmnáct, protože ji moc dobře znal z toho večera, kdy se mi pokusil ukrást skicák.

Podala jsem mu klíč, aby mohl odemknout, a on obratně i se mnou v náručí dveře otevřel. Pomalu došel k mojí posteli a položil mě na matraci překvapivě něžně. Upřímně jsem očekávala, že na závěr se mnou hodí na zem, což by naprosto odpovídalo našemu vztahu. Na chvíli pohledem utkvěl na vyřezaném portrétu dívky na stěně a zamračil se.

,,Nevíš, kdo to je? Pořád tu na ni narážím?'' vypadlo ze mě bez sebemenšího uvážení a Pablo ztuhl. Stoupl si a vzdálil se ode mě, jako by se najednou mé blízkosti štítil. Ajaj. Vycítila jsem, že na tohle jsem se ptát asi neměla.

,,Co já vím? Neznám ji,'' odvětil vyhýbavě a měl se k odchodu. Bylo jasné, že mi lže, a věděla jsem, že pokud se neodhodlám teď, tak už nikdy. I přes bolest hlavy a unavenost jsem se musela zeptat.

,,Máš ji třikrát za sebou vyrytou v lavici. Mám pocit, že ji znáš,'' řekla jsem opatrně a on se zastavil těsně u dveří. Otočil se směrem ke mně a podíval se na mě stejným stylem, jako tam v tělocvičně, když jsem ležela na žíněnce a on neznal důvod.

Nevěděla jsem, kam si ten výraz naznačit, ale přišlo mi, že jeho oči byly plné obav a možná očekávání a uvědomění si něčeho, co se z pouhého pohledu nedalo vyčíst.

,,Přestaň s tím, Trinity. Nesnaž se za vším hledat odpovědi. Já je taky už nehledám,'' hlesl a otevřel dveře, ale stále se neměl k odchodu. Myslím, že čekal na mou reakci.

Já je taky už nehledám.

A proč přestal? A s čím vůbec?

,,Nehledala bych je, kdyby ses mě pořád neptal, Pablo,'' zašeptala jsem s nepatrnou výčitkou a samu sebe tím překvapila. Chvíli na mě ještě koukal a opustil mě až tehdy, kdy moje víčka klesla a bolest začala ustupovat.

Moje a nejspíš i jeho otázky opět zůstaly nezodpovězeny.