Stala se snad ta nejvíc šílená věc za mojí existence. Dobře až tedy po té mojí neobvyklé schopnosti a pár divných událostech, které se odehrály během několika předešlých dnů. Fajn, stala se tedy jenom věc. V sobotu jsme šli já, Dina a Ritchie po dopoledním vyučování na oběd a přisedl si k nám čtyři kluci od nás z Akrylu. Aiden, Logan, David a Matthew. A rozhovor s nimi probíhal asi takhle:

,,Ahoj,'' promluvil přímo na MĚ Aiden. Očividně to byl asi leader celé party, jak jsem pochopila, protože se držel nejvíc vepředu a mluvil za všechny, jako by snad ostatní nebyli schopní otevřít pusu.

Měla jsem z něho divný pocit. Tak zvláštně si mě prohlížel. Jako bych byla kus masa či co. Tedy prakticky vzato je každý člověk kusem masa, ale on očima klouzal po mém těle, jako kdyby si mě v podobě masa chtěl vložit mezi dva chleby a s chutí sežrat. Dina mu visela na rtech, zatímco já s Ritchiem jsme si vyměňovali šokované pohledy a měli jsme od obdivování tohohle živočicha dost daleko.

,,Ahoj,'' pípla jsem nazpět a Dina s Ritchiem to po mně zopakovali. Váhavě jsem si celý hlouček prohlédla a pak zvedla obočí nahoru, abych se jich tak zeptala, o co jde.

,,Byli jste včera fakt dobrý,'' pochválil nás k mému překvapení Aiden a já dost váhavě zašeptala díky. Dina vypadala, že štěstím praskne, a já se jí pohledem snažila nenápadně naznačit, ať se chová méně okatěji. ,,Vy nechodíte moc pařit, co?'' zeptal se skoro posměšně a konečně si prohlédl i moje kamarády. Na moment se zastavil na Dině, která zrudla jako rajče, a pak opět přesunul pozornost na mě, dobře si vědom toho, že ji uvedl do rozpaků.

,,Ne, ani moc n-‚''

,,Ale jo. Rádi se bavíme!'' přerušila mě vehementně Dina a Aiden rozšířil úsměv na své tváři. Ritchie se mezitím vrtal v jídle a jen pomalu přikyvoval, aniž by odtrhl zrak od talíře.

,,Tak to je paráda. Měli byste začít navštěvovat naše srazy.'' Aiden se kousl do rtu a opět nás všechny přelétl namodralýma očima. ,,Každý úterý, čtvrtek a sobotu v tělocvičně od osmi. Budem vás čekat.'' Pak se pomalu zvedl, vzal si jednu hranolku z Dinina talíře a se svými přáteli v závěsu odkráčel a nezapomněl při tom mít ještě hlavu hrdě vztyčenou.

Dina měla stále ještě obličej v rudých odstínech, Ritchie mlčel s pusou tvarovanou do malého kroužku a já měla vykulené oči a snažila se pochopit, co se to tu právě teď odehrálo. Zřejmě jsem byla pozvaná na party. Byla jsem pozvaná na party se svými dvěma přáteli od skupinky namachrovaných kluků. To znělo celé tak moc neskutečně, že jsem se v duchu začala hihňat.

,,Pane bože, nemůžu dýchat,'' vydrala ze sebe Dina po několikaminutovém tichu, které přerušovalo jen Ritchieho pomalé přežvykování, a já se vzpamatovala ze svých zmatených myšlenek.

,,Dneska rozhodně nikam nejdem. Stáváme brzo kvůli Torontu!'' upozornila jsem ji, aby se předčasně neradovala, ale ona ledabyle mávla rukou a vůbec se nekoncentrovala na moje slova.

,,Ale můžeme jít v útery anebo ve čtvrtek anebo v tu další sobotu. Panebože. Trinity, já tě miluju!'' Dina prudce vstala, doslova oběhla stůl a sevřela mě v náručí tak pevně, že jsem se málem udusila její halenkou z fialové viskózy. ,,To jenom díky tobě!'' Zacloumala se mnou a tentokrát jsem se snažila dech pobrat já. Akorát ne z náhlé euforie, ale z nedostatku vzduchu.

,,Není zač?'' reagovala jsem přidušeně a hned nato se rozkašlala. Dina mi starostlivě poklepala na záda a já se konečně dostala do stadia, kdy jsem se mohla normálně nadechnout.

,,Jsi v pohodě?'' zeptala se a tvářila se najednou provinile, i když s ní pořád cloumala radost.

,,Jo, jo, jsem. Jasně,'' odkývala jsem a pokusila se o slabý úsměv.

,,Je to tak úžasný. Jsem nadšená! Pozval nás na party Aiden. Aiden!!!'' jásala dál a já vrtěla pobaveně hlavou nad tím, že jen taková banalita ji dokázala rozveselit.

,,Co je na tom tak úžasnýho? Vždyť ten kluk je chodící klišé,'' ušklíbla jsem se a Dina se zatvářila skoro dotčeně, jako bych snad mluvila přímo o ní.

,,Je dokonalej!'' osočila se a já vyprskla neplánovaně smíchy. Ritchie se také neudržel a přidal se ke mně a Dina zrudla pomalu ještě víc, než když nás Aiden obohacoval svou přítomností.

,,Promiň, promiň,'' začala jsem se stále ještě smějící omlouvat. ,,Řekněme, že pro tebe je atraktivní.'' Snažila jsem se situaci neohrabaně uhladit, ale Dina tomu již nevěnovala pozornost. Zírala směrem k východu, kde se parta kluků stále zdržovala a povídala si s další skupinkou děvčat. Ušklíbla jsem se a doufala jsem, že to Dinu přesvědčí o tom, že Aiden nemá zájem o nic jiného, než jen o vlastní harém holek, které by mohl postupně vystřídat v posteli. Ale možná byla v tomhle ohledu hloupější, než jsem si myslela.

,,Tak v kolik zítra vyrazíme?'' snažila jsem se odpoutat její pozornost od casanovy s chlípným úsměvem, ale stejnak mi odpověděl doposud mlčící Ritchie.

,,Zítra po snídani. Do půlnoci musíme bejt na místě, jinak bude zle. A navíc v pondělí bude zase pernej den, takže bych to moc neprodlužoval.'' Vděčně jsem se na něj usmála a pak s povzdechem čapla Dinu za ruku, abychom alespoň společně opustily jídelnu, když už jsme nebyly přítomni duchem. Ritchie se vláčel za námi ještě s plnou pusou oběda a zjevně se na situaci díval dost podobně jako já.

///

   V neděli po snídani jsme teda všichni vyrazili. Nemohla jsem se dočkat až uvidím to tolik proslulé Toronto. Znala jsem ho maximálně tak z příspěvků na Instagramu ostatních uživatelů, kteří jej navštívili. To byla taky jediná sociální síť, kterou jsem měla. Přidávala jsem tam svoje výtvory a sledovala desítky dalších účtů, což byl do tohohle kurzu jediný způsob mojí komunikace s okolním světem.

Neměla jsem řidičák a už vůbec ne auto, ale Ritchie s Dinou naopak ano. Dinu přivezl do tábora otec a auto jí tu nenechal, protože jak jsem pochopila, když si ho naposledy od něj půjčila, přivezla ho domů napůl zdemolované. Zato Ritchie přijel hezky sám a mohl nás tedy do centra pohodlně odvést.

,,Nemohla jsem za to, vám říkám. Začali hrát v rádiu Spice girls a já prostě zbožňuju Spice girls, takže jsem se nechala unýst hudbou, protože jsem tak moc umělecká duše, že ano, že jsem při parkování nabrala popelnice.'' S Ritchiem jsme se nahlas rozesmáli, když jsme usedali do jeho prostorného auta. Byl to starý Jeep s oprýskaným zeleným lakem a se spoustou postaviček super hrdinů na palubní desce. Dina mi řekla, ať si sednu klidně dopředu, abych odtamtud líp viděla na okolí, a sama se posadila dozadu s tím, že po celou dobu jízdy měla hlavu mezi předními sedačkami.

Ulice Toronta byly plné lidí a budovy pokryté nespočtem plakátů a svítících billboardů. Louisiana se mi oproti tak rušnému městu zdála ve všech svých částech klidná. Zaparkovali jsme přímo v centru a vydali se podél obchodů po rozpáleném chodníku od letního slunce. Prohlížela jsem si jednotlivé baráky a míjela nezaujaté ksichty zdejších obyvatel a měla jsem takový pocit, že tudy nejdu poprvé. Možná jsem to tu už navštívila ve snech a tohle bylo moje déjà vu .

Dina chtěla jít do klubu na jehož vchodu svítil nápis: "Lepší zítřky", ale neměla jsem zájem strávit dnešní den ve tmě. Navíc jsem z klubů neměla dobrý pocit. Nikdy jsem sice v žádném nebyla, ale asi bych se v něm necítila bezpečně.

A tak jsme šli dál a po cestě si koupili zmrzlinu. Nechtěla jsem moc utrácet, ale dnešní den jsem si chtěla i tak užít, když jsem konečně viděla i jiné ulice, než ty, které se proplétaly v New Orleans za poslední dva roky.

,,Je tady velikej park, můžeme se tam na chvíli natáhnout. Ritchie má deku, že jo?'' navrhla Dina a já s úsměvem souhlasila. Znělo mi to mnohem líp než hlučný klub a z neustálého chození mě navíc začínaly bolet nohy.

V parku bylo okolo stříbřitého jezírka s pár labutěmi a sněhobílými lekníny rozesazeny rodiny s dětmi a skupinky pokuřujících puberťáku. Rozložili jsme si proto naši deku opodál pod velkou vrbou, pod kterou se tvořil příjemný stín. U stánku stojícího na úzké cestě podél parku prodávala mladá brigádnice limonády a ledovou tříšť, a tak jsme si každý koupili kelímek s ovocným vychlazeným nápojem.

Ritchie vytáhl jeden ze svých komiksů a předčítal nám každou jednotlivou postavu jiným hlasem. Nikdy jsem se snad tolik nebavila. Byla jsem ráda, že jsem dala šanci novým lidem vstoupit do mého života. Nemyslela jsem pro tentokrát na následky. Potřebovala jsem kontakt se společností, protože v té svojí samotě jsem se už začínala pomalu ztrácet.

,,U vchodu do parku jsem si všimla záchodů. Odskočím si,'' přerušila jsem na chvíli Ritchieho v zábavném divadýlku, které nám tu předváděl, a pak vyrazila směrem k východu.

Vzhledem k tomu, že jsem tu ale byla prvně, podařilo se mi v tak velkém parku rychle zabloudit. Pobaveně jsem se svojí nešikovnosti smála, ale pohotově jsem kráčela dál i přesto, že jsem neměla tušení, kam vlastně dojdu. Nikam jsem nepospíchala. Dnešek byl celý pro mě a pro moje přátele.

Vyšla jsem ze stromové aleje a zahlédla prázdný altánek uprostřed travnatého liduprázdného placu. Přiblížila jsem se k němu blíž a ihned si vzpomněla na ten u nás v táboře, na němž byla vyřezána podobizna neznámé holky. Nechala jsem tedy na chvíli hledání cesty k toaletám být a šla se k altánku ze zvědavosti podívat.

Nevím, proč jsem měla tu zvláštní nutkavou potřebu ho jít prozkoumat, ale mé nohy se samovolně rozešly tím směrem a já neměla na vybranou a nechala se jimi vést.

Váhavě jsem vešla dovnitř a trochu zklamaně přešlápla na místě. Nevím, co jsem čekala. Byl to zcela obyčejný altánek, který někdo nejspíš nedávno přebarvil okrovým odstínem, protože do nosu mi narážel ještě silný zápach laku.

,,Vysmahni. Tady nemáš, co dělat!'' ozvalo se za mnou až příliš hrubým hlasem a mě zamrazilo. Lekla jsem se tolik, že jsem pomalu nadskočila, a trvalo mi docela dlouhou dobu, než jsem se za zdrojem hluku vůbec dokázala otočit.

Stál přede mnou urostlý kluk s havraními vlasy, celý ošacený v černé barvě i přes to teplé počasí, a ve štíchlích prstech svíral z poloviny dokouřenou cigaretu. Měl nepřátelský výraz ve tváři a jeho tmavě hnědé oči obkreslené černou tužkou si mě měřily pomalu až znechuceným pohledem.
Nezíral mi na vlasy jako většina lidí. Shlížel mi bez mrknutí do blankytných duhovek, jako by se snažil sehrát souboj v očním kontaktu, jenž bez diskuze vyhrával. Uhnula jsem, abych se tou temnotou, která z jeho pohledu přímo čišela, nemusela prodírat. Naskakovala mi z něj husí kůže a neměla jsem z něj dobrý pocit.

,,Nikde jsem nečetla, že by tu bylo napsáno soukromý pozemek,'' pípla jsem a tvrdohlavě zůstávala stát na místě. Dotyčný vystoupal dva malé schody, aby se dostal na dřevěnou podlahu altánku, a stoupl si přímo přede mě. Tyčil se nade mnou a naháněl mi tím tak ještě větší hrůzu. Byl sice o něco menší než Pablo, ale i tak v davu lidí určitě vyčuhoval. V tuhle chvíli jsem ale opravdu na Pabla Gala nepotřebovala myslet.

,,Tys mi asi dobře nerozuměla, ale řekl jsem, ať se kurva pakuješ!'' Bála jsem se ho. Bůh ví, jestli po kapsách neschovával kudly nebo dokonce pistole.

Prohlédla jsem si důkladně jeho silné ruce, na kterých se mu rozplétaly vystouplé žíly a vyzdvihovaly několik inkoustových obrázků. Zastavila jsem se na jeho obličeji, který byl sice hezký, ale tak nenávistný, že člověk spíše cukal pohledem, než aby obdivoval ostře řezané rysy a vystouplé lícní kosti.

,,Tak bude to?'' zasyčel a vyrušil mě tak z nečinného bloumání. Vzpamatovala jsem se a zamračila se na něj. Kdo si myslí, že je, když na mě takhle povykuje?

,,Příště to zkus možná o něco víc slušněji a můj první dojem z tebe nebude, že si kretén,'' uculila jsem se na něj až přehnaně sladce a pomalu z altánku vycouvala.

Udržoval si během mých slov svůj chladný výraz ve tváři, ale byl zjevně překvapený mou opovážlivostí natolik, že se už ani nezmohl na jedinou reakci. Neměla jsem páru, kdo to byl, ale už teď mi zkazil celý den, protože mi jeho neurvalost utkvěla v paměti.