Byla jsem z té scény, co mi Pablo ztropil, tak rozhozená, že mi trvalo snad hodinu, než jsem dokázala pevně sevřít štětec a svou práci domalovat. Dina se za mnou každou chvíli ohlížela a i Stuart se u mě několikrát zastavil, aby se zeptal, jestli je se mnou všechno v pohodě. Nevím, jestli jsem to o sobě byla schopná říct. Cítila jsem se jako naprostý idiot. Zmatený idiot. Zmatený ponížený idiot.

Když jsem měla hotovo, šla jsem ještě na chvíli do svojí chatky, protože jsem potřebovala chvilku o samotě. Stuart chtěl, abychom mu ještě dnes přednesli naše díla a já absolutně netušila, co před celou třídou řeknu. Nejenže jsem silně nezvládala veřejně mluvit, já jsem neměla ani ponětí, co to moje pomatená mysl přenesla na papír.

Byla jsem tu teprve druhý den a už se všechny moje šťastné iluze o tom, jak to tu bude chodit, rozsypávaly. A mohl za to jedině ten blonďatý blázen. Děsil mě, ale musela jsem na druhou stranu uznat, že mě i nějakým způsobem imponoval. Zdálo se, že je plný tajemství a cosi uvnitř mi říkalo, že máme něco společného.

Varoval mě, ať s tím přestanu a dám mu pokoj. Ale s čím? A vůči komu by to nebylo fér? Vždyť jsem tu za tím znala jen Dinu a Ritchieho a byla jsem si jistá, že jsem nikdy před tím Pabla Gala neviděla, ať už moje pocity v jeho přítomnosti byly jakékoli.

Pohlédla jsem na řezbu dívky na zdi a povzdechla si. Zatím jsem jí tu nikde nepotkala a přesto jsem měla pocit, že byla všude.

,,A co si o Pablu Galovi myslíš ty?'' zeptala jsem se neživého obrázku a chvíli mlčela, jako bych snad opravdu čekala na odpověď. ,,Znala si ho?'' ptala jsem se dál, ale řezba na zdi neměnila svůj permanentní výraz v obličeji, který bych charakteristický tajemným úsměvem. Povzdechla jsem si a okřikla se za svou stupiditu, že jsem klesla tak nízko, že žvaním s dva roky starým výtvorem na stěně.

Vrátila jsem se zpátky do ateliéru, kde už kluci sunuli lavice ke straně, aby uprostřed vznikl prostor na kruh ze židlí. Přisunula jsem si jednu k Dině a Ritchiemu a vzala si svůj obraz, který jsem otočila čelem k sobě, aby na něj okolí zatím nevidělo. Celá rudá jsem zpozorovala Pabla sedícího mimo kruh na svojí tolik oblíbené počmárané lavici. V ruce měl onen skicák, do kterého čmáral, když jsem se s ním nechtěně dopoledne setkala.

,,Zběžně jsem si vaše výtvory prohlížel a nemůžu se dočkat, co mi o nich řeknete. Před popisem se představte, ať se ještě navzájem líp zapamatujeme, a pak můžete rovnou v klidu začít. Popis by měl obsahovat, co vás k tomu vedlo, co vás inspirovalo, co bychom v obraze měli vidět a zda je to fikce nebo skutečnost. I když samozřejmě to je na každém, jak svoje dílo vidí. Můžeme?'' Podíval se pln očekávání na chlapce vedle sebe, který vypadal být nervózní už jen z toho, že by měl říct své jméno. Ani jsem se mu nedivila, protože moje pocity byly na chlup stejné.

Prohlížela jsem si výtvory ostatních a tvořila si vlastní příběhy v hlavě, které by s nimi mohly být spojeny. Pokukovala jsem po všech těch lidech, věcech, vymodelovaných částech těla, kytkách, zvířatech... Stala jsem se součástí jedné velké umělecké rodiny a milovala jsem ten pocit už teď.

,,Jmenuju se Ritchie a zbožňuju komiksy. Už jako malej jsem si vymýšlel vlastní hrdiny a postavy a tohle je malá ukázka z mýho komiksu o Mr. Rudým Cvaldovi.'' Všichni jsme se zasmáli a zkoumali Ritchieho výtvor. Byl skvělý. Z fleku by se mohl prodávat v Comics Pointu, jak byl pečlivě propracovaný každý rámeček příběhu. ,,Jo, a není náhoda, že mi je podobnej,'' pronesl sarkasticky, když jsme shlíželi ze Cvaldy na něj, a donutil nás tak opět ke smíchu.

,,Skvělá práce, Ritchie,'' pochválil ho Stuart s úsměvem a pak přenesl pozornost na Dinu, která už nejspíš chtěla horlivě vyprávět o své abstrakci. Mluvila o létu, o kurzu, o radosti, světlu, lásce a všem, co z obrazu vyzařovalo a co zároveň vystihovalo i ji. Musela jsem se usmívat po celou dobu jejího vyprávění, protože mě nabíjela pozitivní energií.

,,Trinity?'' vyzval mě jemně Stuart a já se přistihla, jak nečinně civím kamsi před sebe, i když bych už dávno měla být na řadě. Vzpamatovala jsem se a zase se mi nahrnula krev do tváři. Třesoucími prsty jsem sevřela obraz a ještě naposledy se na něj podívala, než jsem ho ukázala celé třídě. Přísedící si jej zvědavě prohlíželi, pár si o čemsi začalo špitat, Dina byla celá natěšená, co řeknu, a přitom já nebyla schopná ani sesbírat jednotlivá písmena do slov.

,,Ehm, tak... já jsem malovala na základě svých pocitů. Tak jako vždycky. Většinou za mě maluje mysl a mám to mnohem radši než se řídit dle pravidel,'' odmlčela jsem se a odvážila se podívat na blondýna, který na mě významně shlížel a klouby na rukou mu bělaly, jak postupně silněji svíral notes.

,,Kdo je na tom obrázku?'' zeptala se hubená černovláska s vymodelovaným havranem na klíně. Podívala jsem se znovu na obraz a snažila se vžít do jeho příběhu stejně tak jako předtím v mé hlavě. Byla jsem v pozici toho, kdo se na postavu na konci srázu zpovzdálí díval. Naskočila mi husí kůže, jako bych se na moment v těch horách skutečně ocitla.

,,To je...,'' znovu jsem se odmlčela a setkala se s Pablovým pohledem. ,,Dávný přítel.'' Vypadlo ze mě a Pablovi se rozšířily zorničky. Nechápala jsem, co to ze mě vypadlo, ale okolí se nad mou reakcí ani na moment nepozastavilo. ,,Věnovala jsem mu tenhle obraz jako vzpomínku. Je to... Je to dávná vzpomínka,'' mluvila jsem dál a mračila se na svou práci. Připadala jsem si jako naprostý blázen, ale moje svědomí neprojevovalo žádné známky pochyb o pravdě. Neměla jsem takový ten nepříjemný pocit, že lžu, jen jsem svojí upřímnosti nerozuměla.

,,To je velmi dech beroucí dílo, Trinity. Cítím, že víc toho nejspíš sdělovat nechceš. A ani to nevadí, občas umělci chtějí, aby z jejich obrazů čišelo tajemství, hádanky a nezodpovězené otázky. A to se ti povedlo,'' pochválil mě Stuart, ale já si rozhodně nepřipadala jako umělec, který si je moc dobře vědom toho, co namaloval. Zdálo se, že vím ještě méně než ostatní.

Byla jsem ráda, když se pozornost přenesla na dalšího a já si tak mohla oddechnout a pochválit se za neúplné ztrapnění. Začala jsem dávat pozor teprve tehdy, kdy jako poslední dostal slovo Pablo. Obrátil svůj skicák a odhalil obraz čtyř rukou držících papírového draka.

,,Mám kamaráda. Je to strašně chytrej a zvláštní kluk. Na podzim jsme spolu pouštěli draka, protože to je jedna z mála z činností, která ho baví. A on mi řekl, že... že s papírovými draky je to jako se štěstím. Ne každej si ho dokáže udržet. Někdo se štěstím nakládá opatrně a váží si ho, stejně jako při pouštění draka dává dobrý pozor, aby ho udržel ve správný výšce, kdy drak nachází stabilitu. A někdo si ho časem prostě přestane vážit anebo s ním nezachází dobře, úplně stejně jako když ztratí trpělivost s drakem a pošle ho k zemi. Ta myšlenka se mi líbila a doteď mi uvízla v paměti.'' Zaujatě jsem naslouchala tomu upřímnému příběhu a byla ohromená. ,,Zeptal jsem se ho, jak ho tohle napadlo, protože jsem měl vždycky za to, že mít štěstí je o náhodě nebo osudu. A on mi řekl, že každý vidí štěstí v něčem jiným. Někdo v hmotných věcech, lidech, někdo v emocích, ale přesto je to se štěstím pořád stejný jako s papírovými draky,'' zakončil svůj poutavý popis a já od něj najednou nemohla odtrhnout oči.

,,Páni, Pablo. Vždycky svou nespolupráci dokážeš skvěle napravit. Děkuju,'' reagoval Stuart a pyšně se na něj usmál. Pablo se však nedíval na něj, ale na mě. Asi ho zajímala má reakce a mě nenapadlo nic lepšího než se usmát. Byl překvapený, ale úsměv mi neopětoval. Přesto však hlavu neodvrátil a bez ostychu na mě zíral dál, jako by nikdo jiný ve třídě neexistoval.

///

Večer se všichni rozprchli do chatek a nejspíš pořádali další večírky. Viděla jsem na Dině, že by byla ráda jejich součástí a já, i kdybych chtěla, jsem nevěděla, jak jí tohle přání splnit.

,,Máš teď nějaký plány? Mysleli jsme s Ritchiem, že bychom vzali piva a sedli si někde venku u jezera, hm?'' navrhla Dina a i když jsem se chtěla uchýlit k tichému kreslení, tak jsem souhlasila. Moje pokusy držet se od lidí dál byly zatraceně kontraproduktivní, ale jediného, koho jsem si k sobě zatím dobrovolně chtěla přimknout byla má potrhlá spolubydlící a něco mi říkalo, že to je správné rozhodnutí.

Ritchie u jezera roztáhl zase svou velkou kostkovanou deku a nabídl mi ze své bohaté zásoby plechovek jednu. Netušila jsem, jak to chutná, ale když jsem pak v hořkém nápoji smočila jazyk, ani mi to nevadilo. Nijak zvlášť dobré mi to nepřišlo, ale dalo se to pít o mnoho líp, než ta nechuťárna předešlou noc.

,,Kam pojedeme v neděli?'' zeptala se zničehonic Dina a já pokrčila rameny a tázavým pohledem požadovala vysvětlení proč to chce vědět. ,,Každou neděli máme volno, dokud nám nezadají společnej projekt, na kterém budeme pracovat. Tys to neslyšela?'' zasmála se Dina a já zavrtěla hlavou a taky se začala smát, protože nejspíš to byla ta část Stuartova informačního výkladu, kdy jsem nedávala pozor.

,,Jela bych do města. Chtěla bych vidět Toronto v celé svojí kráse,'' odpověděla jsem zasněně a podívala na jezero, na jehož hladině se už odrážel kus měsíce.

,,Tak platí, s Ritchiem tě provedeme centrem!'' Tleskla natěšeně jako pokaždé, když chtěla projevit svou radost, a pak začala rozebírat dnešní Stuartův úkol, který jsem dle mého moc dobře nezvládla. Přemýšlela jsem místo toho nad Pablem a jeho papírovými draky. Otevřel další hádanku a zdálo se mi, že se ve svojí tajemné image vyžíval.

,,Ale zapomněla jsem si mobil v chatce, tak ti to neukážu,'' zaslechla jsem kus rozhovoru mezi Dinou a Ritchiem, a jelikož jsem si chtěla chvíli sama popřemýšlet, nabídla jsem se, že jí pro něj dojdu. Loudala jsem se pomalu k chatce a zamrazilo mě, když jsem si všimla otevřeného okna. Byla jsem si jistá, že jsem ho při odchodu zavírala. Dina šla celou dobu přede mnou, takže jej nemohla otevřít ani ona.

Pomalu jsem se přiblížila a nahmatala na stěně světlo. Nikdo uvnitř nebyl a vše vypadalo být na svém místě. Přesto jsem měla pocit, že tuhle chatku dnes navštívil i někdo jiný než já s Dinou. Prolétla jsem pohledem svou poličku a zjistila, že zmizel můj drahocenný skicák. Rozbušilo se mi srdce a vyklonila jsem se z okna.

,,Hej! Ať seš kdokoli, ukaž se!'' křikla jsem. ,,Prosím! Ten skicák pro mě moc znamená!'' zakňourala jsem a cosi se pohnulo v křoví. Zamžourala jsem do tmy, ale nebylo pomalu na metr vidět. Vyběhla jsem proto z chatky a vydala se statečně za zdrojem hluku. Srdce mi splašeně bušilo, ale svůj skicák jsem nutně potřebovala. Měla jsem v něm vzpomínky z průběhu let a taky moje první pokusy o kreslení. Byl pořádně tlustý, protože jsem do něj lepila další a další stránky, a právě proto byl pro mě tolik významný.

Zahlédla jsem postavu kličkující mezi stromy. Do lesa jsem se jít bála, ale nedovolila jsem si vzít kuráž jen kvůli pitomé tmě a pár stromům. Běžela jsem, co mi síly stačily, ale fyzicky jsem na tom byla opravdu špatně. Celá zadýchaná jsem se rozhlédla okolo sebe a došlo mi, že nevím, kudy se ze kmenového bludiště dostanu pryč. Neznala jsem to tu a ještě k tomu nebylo vidět pomalu na krok. Nechtěla jsem volat o pomoc, protože jsem nebyla přece malé dítě, ale strach mě začal pomalu celou pohlcovat, když mi docházelo, že nevím kudy zpět. Měla jsem pocit, že v lese nejsem sama a že je kolem mě snad stovky přízraků. Něco se za mnou pohnulo a já vyjekla.

,,Kdo je tam?'' ptala jsem se už zoufale a rozhlížela se obezřetně okolo, připravená na boj s kýmkoli, kdo se mi postaví do cesty. ,,Tak vylez, ty hrdino, krucinál!'' zvýšila jsem hlas, protože mě tahle hra přestávala bavit. Ozval se hrdelní smích a zpoza tlustého kmene vystoupila pro mě moc dobře známá postava.

,,Seš statečná na to, že vypadáš, jako bys patřila mezi Akvarel,'' dobíral si mě a já v jeho rukou spatřila můj hledaný skicák. Chtěla jsem se pro něj natáhnout, ale zvedl paži do vzduchu, čímž mi můj pokus naprosto znemožnil.

,,O co ti jde?!'' zasyčela jsem a strčila ho do břicha pevného jak skála. Akorát se tomu zasmál, a když jsem se o to vzteky chtěla pokusit podruhé, chytil mě za zápěstí a přišpendlil ke stromu. Prudce jsem se nadechla, protože jsem takový rychlý manévr nečekala.

,,O co mně jde?'' reagoval otázkou a zvládal mě udržet na místě pomocí jedné ruky. V životě jsem nebyla u člověka a kór kluka takhle blízko. Naše těla se o sebe otírala a cítila jsem snad každý jeho napínající se sval. ,,Spíš, o co jde tobě! Děláš pro nějakej časopis? Nebo proč si vůbec tady?'' ptal se nepříčetně a já se snažila mu neúspěšně vytrhnout.

,,Co to krucinál meleš! Jsem tady, protože miluju umění a je to to jediný, co mám! Neznám tě, o nic se nepokouším a nemám důvod ti nijak ubližovat!'' křikla jsem a on stisk na mém zápěstí povolil. Pořád jsme ale zůstávali natlačení na sobě. Díval se mi do očí a hledal známky neupřímnosti, ale nic takového nemohl najít. Mluvila jsem pravdu.

,,Kdo jsi, Trinity?'' zašeptal a vrásky z naštvání se mu vyhladily. Opětovala jsem mu pohled a díky svitu měsíce spatřila v jeho očích obavy. Odtáhl se a svěsil paži s mým skicákem na úroveň boků. ,,Chtěl jsem ti ho vrátit. Jen jsem potřeboval vědět, co za tím vším stojí,'' vysvětlil a já už myslela, že se ze všech těch podivných poznámek zblázním. Pořád mluvil v hádankách, ve kterých jsem nenacházela ani ty nejmenší indície.

,,Za čím? Vysvětli mi, o co jde! Proč si tolik křičel kvůli tomu obrazu? A proč se takhle chováš?!'' vychrlila jsem alespoň část svojí zvědavosti, která mě sžírala. Přešlápl a zadíval se kamsi do strany, aby nemusel čelit mým očím požadujících odpovědi.

,,Jsem blbec. Celý to je jen souhra náhod,'' mávl nad tím rukou a vrátil mi můj skicák. ,,Neřeš to, promiň. Užij si kurz, máš talent.'' Otočil se a chtěl jednoduše odkráčet, ale já se neudržela a chytila ho za tričko, abych ho k sobě stáhla zpátky.

,,Chci odpovědi!'' požadovala jsem neoblomně. ,,Prosím!'' dodala jsem už o něco jemněji a on se ke mně pootočil. Chvíli na mě ještě němě koukal, ale pak zavrtěl hlavou a snadno se vyškubl s jasným náznakem, že o tomhle se se mnou bavit nehodlá.

/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

na profilu mám odkaz na spotify, kam jsem začala nahrávat podcasty! určitě mrkněte! <3