Z pohledu Trinity

Pablo mě silně objímal a houpal se mnou a já se snažila nevnímat všechny ty uštědřené rány, které bolely víc než by měly. Naštěstí se už zahojila jeho rýha na noze, takže jsem se mohla soustředit jen na ně.

,,Pablo?'' ozvalo se někde nad námi a já spatřila Lenu. Styděla jsem se za sebe, a proto jsem svým zrakem směřovala jen do Pablovy hrudi.

,,Hned za váma přijdu. Ať je ten zmetek už ale pryč,'' vypálil ostře a Lena za doprovodu nesrozumitelného mumlání zase odešla. Nechtěla jsem mu překazovat sezení s přáteli, a proto jsem se rozhodla vzchopit.

,,Budu v pohodě, Pablo. Jdi za nima. Jen, jen mi prosím slib, že si pak promluvíme.'' Zoufale jsem na něj pohlédla a on mi odhrnul zmáčené prameny z opuchlého obličeje.

,,Půjdeme spolu. A pak tě zavezu zpátky do kurzu,'' rozhodl a vstal. Pomohl na nohy i mně a já doufala, že tím myslel, že se do kempu vrátíme společně.

Zavěšená do Pabla jsem spolu s ním vkročila do obýváku, kde kroužek o něčem horečně diskutoval a Donathan seděl na parapetu a všechno pobaveně sledoval. Snažila jsem se na něj nedívat a skrýt své oteklé oči za prameny vlasů, ale prohlížel si mě tak intenzivně, že určitě nepřehlédl, že jsem brečela.

,,Odjíždím, uvidíme se jindy. A mimochodem, tohle je Trinity,'' ohlédl se na Donathana a probodl ho prohledem. ,,Moje přítelkyně.''

Donathan si odfrkl a v kruhu to zašumělo. Pípla jsem na pozdrav, abych taky něco řekla, a moje srdce splašeně tlouklo. Moje přítelkyně. Byla jsem ale opravdu jeho přítelkyně? I po tom všem? Nebo to řekl jen proto, aby Donathonovi naznačil, že se ke mně nemá přibližovat?

,,Ráda tě poznávám, Trinity. Jsem Lena,'' ozvala se růžovovláska a okamžitě mě objala. Překvapeně jsem okolo ní obmotala paže a zjistila, že už kolem mě stojí celý kroužek.

,,Jsem Elma a tohle je moje přítelkyně Lindsey. Máš nádherný vlasy,'' komplimentovala mě ihned ta dokonalá zrzka a já si s nimi oběma potřásla plaše rukou. Lindsey se pokusila o slabý úsměv, ale vypadala, že je v představování stejně nesvá jako já.

,,Nam,'' představila se i Asiatka a já se usmála. Bolelo mě sice celé tělo, měla jsem opuchlý obličej, ale připadalo mi, že konečně poznávám větší část Pabla. Byla jsem tak ráda, že mě jim představil a ke všemu jako svou holku. Grover na mě mávl s letmým úsměvem, protože už jsme se znali.

,,Bezva, takže teď si budeme hrát na velkou šťastnou rodinku?'' ozval se posměšně Donathan a vstal. Měla jsem za to, že už odešel, ale očividně si pravidla určoval sám. ,,Tak roztomilý, že asi budu zvracet,'' ucedil s rukama na prsou. Pak stočil pohled ke mně a ušklíbl se.

,,Neskoč jim na ty sladký řečičky, Trinity. Všichni tady jsou prolhaný svině. Hrajou si na něco, čím nejsou,'' pronesl a své takzvané přátelé si s vrtěním hlavy prohlížel. Pablo zatínal čelist a Lindsey se ošívala, jako by tu už radši nechtěla být. Elma jí něco pošeptala a Lindsey s přikývnutím zmizela kdesi ve vedlejší místnosti. Očividně byla slabší povahy a neměla ráda vypjaté situace.

,,A co seš ty, co? O kolik seš lepším člověkem, když celý dny strávíš navážením se do druhých, chlastáním a fetováním, hm?'' Postavila se před něj napruženě Lena a Pablo vypadal, že váhá, zda mě odsud odvést, nebo ještě raději počkat, jak se situace vyvrbí. Já upřímně netušila, jak se tvářit. Nechápala jsem, proč se s někým jako byl Donathan stýkali, a dokonce s ním bydleli, když s ním očividně neměli nic společného.

,,Tak pozor!'' zahřměl Donathan a namířil na Lenu prstem. ,,S fetem jsem dávno skončil a ty to víš!'' Lena si povzdechla a ostatní začali vrtět hlavou. ,,Zapomněli jste! Všichni jste kurva zapomněli! Děláte, jako by se to nikdy nestalo, ale stalo!'' vyjel znovu a Pablo se mi vytrhl. Všichni se přiblížili o krok dopředu a já se posadila na okraj gauče, protože se mi z bolesti motala hlava. Potřebovala jsem si lehnout.

,,Pohnuli jsme se dál! Nezapomněli jsme! Naučili jsme se s tím žít, protože tvým přístupem bychom ničeho nedosáhli!'' křičel i Pablo a Donathan ho nenávistně probodl pohledem.

,,Pohnuli jsme se dál? A jak? Čmáráním do sešitů a nabalováním bělovlasejch puberťaček?'' vpálil mu do obličeje jízlivě na oplátku, a to už se do toho pustili i ostatní. Hádali se jeden přes druhého a já je zpovzdálí sledovala a litovala. Nevím, co se těm lidem stalo. Očividně to muselo být něco hrozného. Bylo mi jich do jednoho líto.

,,Nezapomněli jsme, Done. Ani na moment bych nedokázala zapomenout. Ale vím, že by nechtěla, abychom se trápili. Vím, že by pro nás chtěla to nejlepší. A chtěla by to i pro tebe. Musíš si to přestat konečně vy-,''

,,Drž hubu!'' Gotik překřičel Lenino tiché promlouvání, které mě upoutalo. Mluvila o jakési dívce. Celý den. Ne. Celý měsíc se Pablova minulost motá okolo jakési dívky. Mohla to být dcera Lilian? Pohádali se? Mluvila o jejich v přátelství v minulém čase. Ale co ta dívka z řezby? Měla jsem v tom zmatek.

,,Vzal si mi ji a potom i bratra. Vzal si mi všechno!'' vyrušil mě z přemýšlení Donathanův hrubý hlas, tentokrát propletený výčitkou. Opařeně jsem hleděla, jak ta slova pálil do obličeje přímo Pablovi, který od něj odvracel zničeně pohled.

,,Nikdy jsem ti ji nevzal, kokote. Milovala tě. Víc než kohokoli. Taky na tu kurva doplatila. A bratra? Na toho ses vysral. Udělal sis to všechno sám!'' namířil na něj prstem a Donathan vzteky funěl. Další rvačku jsem už dneska zažít nechtěla. ,,Všichni tady ti můžou tvrdit, že to nebyla tvoje chyba. Že si to nemohl vědět. Ale pro mě budeš viníkem vždycky. Byla to tvoje chyba. Všechny ty sračky, co si od tý doby způsobil, jsou tvoje chyba. A skončil si u mě nejen jako přítel, ale jako člověk, Done. Napořád.'' Nato se Pablo otočil, popadl mě za ruku a společně jsme odkráčeli pryč. Zaslechla jsem za sebou třískot a zvuky dopadajících věcí. Taky řev a nadávky. Taky pláč a křik a rozbíjení střepů.

Ale o to se Pablo už nezajímal. Jakoby moc dobře věděl, že to bude následovat. Jakoby se všechno tohle nestalo poprvé, ale bylo to každodenní rutina.

Měl pravdu, když říkal, že jeho život není žádné peříčko. Už jsem chápala, proč tolik nechtěl, abych se stala jeho součástí. Ale já už ho nemohla opustit. Příliš jsem se k němu přimkla. Příliš pro mě znamenal a stačila k tomu jen krátká doba.

Ne. My dva jsme se už nemohli rozdělit.

Ten večer jsme zpátky do kempu nejeli. Dina mi slíbila, že mi bude krýt záda a ani se moc nevyptávala. Vrátili jsme se místo toho do bytu, který už jsem dnes jednou navštívila. Po celou cestu Pablo mlčel. A já se neptala, i když jsem měla miliony otázek. Pro dnešek toho dramatu už bylo dost.

,,Neodstrkuj mě, Pablo. Neodháněj mě, prosím. Nikdy mi na nikom nezáleželo. Nikdy jsem nikoho pořádně neměla. Oba máme komplikovaný životy, ale společně to přeci zvládneme,'' rozvzlykala jsem se mu do hrudníku, když už jsme leželi u něho v posteli. Tiskl mě k sobě, ale nic neříkal. ,,Nevím, co se to dneska všechno stalo, ale jsem si jistá, že jsem to měla vidět. Jsem si jistá, že jsme se my dva, Pablo, našli z nějakýho důvodu,'' zalykala jsem se a Pablo mě nepřestával objímat.

,,Taky si to myslím, Trinity. Celá tahle situace je prostě příšerně komplikovaná a já nevím co dělat. Zkrátka jsem z toho všeho zoufalej,'' šeptal mi do vlasů a já se k němu ještě víc natiskla. Přála jsem si, aby mě takhle držel napořád. Aby mě nikdy neopustil a já byla ochotná prožít veškerou bolest za něj.

Možná jsem do něj tu noc vložila až moc velké naděje. Nikdy jsem neměla tak blízkého člověka a k Pablovi se proto připoutala až příliš. Proto mi puklo srdce, když jsem ráno vedle sebe nahmatala prázdnou matraci, a zjistila, že spoustu jeho oblečení chybí a že tu po sobě zanechal jen dlouhý dopis. Svezla jsem se na zem a popsaný papír sevřela v rukou. Ani jsem dopis nezačala číst a věděla jsem, že mě opustil. Že mě nechal samotnou a že za to celé mohla jen a jen moje nadpřirozená schopnost, jíž jsem ho chtěla pouze ochránit. Vyděsila jsem ho.

Rozevřela jsem pomačkaný papír a skenovala úhledný rukopis. Vydechla jsem horký vzduch z úst, otřela si rudý nos a dala se do čtení.

Drahá Trinity,

nechci si radši ani představovat, v jaké pozici se momentálně nacházíš, a co se ti honí hlavou. Možná jsem jen neměl odvahu čelit znovu těm tolik krásným očím, které vidí až do mého vnitra. Proto odjíždím bez osobního rozloučení, protože vím, že by stačil jeden jediný pohled a neodjel bych. A já musím, Trinity. Musím zjistit pár věcí, musím si poskládat jednotlivé puzzle k sobě, nesmím utíkat před svou minulostí, aby budoucnost byla lepší.

Odpusť mi to, Trinity. Prosím. Já tě neopouštím. Opustit bych tě totiž nedokázal. Já se snažím jen najít odpovědi, které mi ty ani nikdo jiný tady dát nemůžete.

Vrátím se k tobě.

Slibuju.

S láskou, Pablo