Na svět se rodí spousta typů lidí. Lidé hloupí, chytří, ambiciózní, atraktivní, oškliví, hodní, zlí, nevděční... a pak jsem se narodila já. Bělovlasé malé stvoření s nevysvětlitelným úkazem v sobě, který mi dost otravuje život už od počátku. Nevím, jak to popsat. Představte si, že si k někomu zkrátka vytvoříte citový vztah a pak, když se onen třeba píchne do prstu, cítíte to vy. Ne on. Já vím, zní to šíleně, skoro neuvěřitelně. Ale i to pouhé píchnutí do prstu bolí jako čert. Proto jsem se od lidí odpoutala a nejbližší vztah mám maximálně tak se svými pěstouny, kteří budou ale rádi, až po dovršení osmnácti let věku vypadnu.

Od dětství pendluju mezi různými rodinami a v žádné jsem nenašla člověka, k němuž bych si vypěstovala tak hluboký vztah, který by mě donutil cítit tu nepříjemnou bolest znovu. Tak jak jsem na to přišla? No jednoduše. Pamatuju si totiž na pár přátel, co jsem mívala v dětství. Nevybavuju si jejich jména a už vlastně ani obličeje, ale vím, že jsem je měla hodně ráda. Jenomže to mi ubližovalo. A tak jsem se od nich odřízla. Přestala na ně myslet, přestala se starat a ta věc ve mně pominula.

Nechci to zažít znovu. Upřímně se toho dost děsím. Párkrát mě napadlo svěřit se pěstounům, ale žádní si nezasluhovali vědět moje velké tajemství, protože jsem je nikdy nemilovala. Byli pro mě jako učitelé ve škole, akorát že je jsem vídala pravidelně i o víkendech. Nijak tomu neříkám. Ta věc mě děsí a nechci ji znát a už vůbec ne pojmenovávat. Jak jsem k ní přišla se nejspíš nikdy nedozvím, protože rodiče i všichni příbuzní mi umřeli dřív, než jsem stačila vyrůst a poznat je.

Necejtím se sama. A mám takový zvláštní pocit, že se ani nikdy sama cítit nebudu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

jste zmatení? to je jedině dobře. protože tímhle prologem teprve vše ještě začíná!