Doufala jsem, že situace, kdy nevím, co dělat se svým životem, nastane, až budu o něco starší. Až se ocitnu bez pěstounů odkázaná jen sama na sebe. Před sebou budu mít důležitá rozhodnutí jako je vysoká škola a práce a zkrátka budoucnost. Ne, že nastane v průběhu mého vysněného malířského kurzu, kde jsem potkala kluka, který rozluštil celý můj smysl existence během několika dnů, a pak se náhle vypařil s tím, že jsem mu nejspíš zničila život. Ne, s touhle situací jsem za boha nepočítala.

Jak Pablo řekl, tak také udělal. Když jsem po domalování portrétu zamířila k jeho chatce, byla už prázdná a zlatá nula nad dveřmi ten fakt jen potvrzovala. Stuart nad tím jen pokrčil rameny, jako by s tím už předem počítal a tušil, že se zase vrátí. Jenomže já měla takový pocit, že Pablo si koupil jen jednu jízdenku bez možnosti návratu.

Do páteční výstavy jsem nebyla schopná ani s nikým pořádně mluvit. Dina se snažila ze mě vypáčit, co se stalo, ale já neměla ponětí, co bych jí asi tak pověděla. Bylo lepší, že si v hlavě utvořila obrázek sama a myslela si, že jsme se s Pablem ošklivě pohádali a jeho odjezd naše křehké pouto přetrhal.

Ritchie se také neptal na nic. Jeho projev útěchy byla plechovka piva, kterou si šetřil pod postelí tajně před Stuartem, a společně jsme ji pak ve třech usrkávali na mojí posteli a mlčky čuměli do blba. Mohlo to znít sebe šíleně, ale lepší podpory se mi od nikoho nikdy dřív nedostalo.

V den výstavy mnou prostupovala už od rána silná nervozita. Ať už ze seznámení s rodiči Diny, anebo z reakcí cizích lidí na mou měsíční tvorbu. Všichni jsme měli svou vlastní část výstavy s obří jmenovkou a krátkou charakteristikou pod každým dílem. Dala jsem si s tím záležet. Chtěla jsem, aby v těch pár větách byla vystižena má původní myšlenka i pocity cizinců, kteří si obraz prohlíží poprvé.

Samozřejmě jsem byla nervózní i z nadcházejícího víkendu, protože původně jsme s Pablem měli pracovat na našem projektu, který jsem teď sama nebyla schopná dodělat.

,,Zvládneš to?'' zeptala se s obavou Dina, když jsem se už dobrých pár minut prohlížela mlčky v zrcadle. Měla jsem na sobě docela obyčejné triko a šortky, ale chtěla jsem z neznámého důvodu vypadat dneska dobře.

,,Půjčíš mi stíny?'' zareagovala jsem místo odpovědi a Dina s malým úsměvem přikývla. Podala mi duhovou paletku a já si modře zvýraznila oči.

,,Moc ti to sluší, Tri,'' poznamenala a já se neubránila letmému úsměvu. Má nesdílnost pro ni musela být těžká a bylo od ní tak hezké, že se nevyptávala a dávala mi čas. Slíbila jsem si, že až se sama se sebou srovnám, řeknu jí pravdu. Možná ne celou, ale alespoň část, kterou si vědět zasloužila.

Vyrazily jsme společně k hlavní budově. Všude už se začaly shromažďovat shluky lidí a bylo jich mnohem víc než jsem původně očekávala. Pomalu jsem se začínala stydět za svou malířskou neprofesionalitu, na níž se tolik lidí přijelo podívat.

,,Naši jsou u hlavní brány, pojď!'' Dina odtrhla pohled od displeje svého mobilu a čapla mě za ruku. Bylo mi jasné, co teď bude následovat. Zběsilý běh, při kterém cestou vytratím svoje plíce.

,,Zpomal, Dino! Mám krátký nohy!'' kňučela jsem zadýchaně, ale Dina rozhodně nezpomalovala. Doslova mě táhla za sebou a zastavila se až tehdy, kdy jsme spočinuly tváří v tvář dvěma vysokým postavám. Dinin tatínek byl snad ještě o hlavu vyšší než ona sama a její matka měřila přibližně stejně.

,,Dobrý den,'' vysoukala jsem ze sebe a snažila se netvářit moc překvapeně. Mělo mi být hned jasné, že Dina bude z obří rodiny. Cítila jsem se takhle vedle nich jako hobit.

,,Mami, tati, tohle je TA Trinity! Trinity, tohle jsou moji drazí rodičové,'' představila nás Dina s širokým úsměvem a já si s oběma podala ruku a opětovala jim vřelý úsměv.

,,Slyšeli jsme toho o tobě spoustu. Jsme moc rádi, že si tu Dita našla kamarádku!'' rozplývala se nade mnou maminka, jako bych byla malé dítě v kočárku a ona si mě toužila pochovat. Nevadilo mi to. Dininy rodiče mi byli od prvního pohledu sympatičtí.

,,Já jsem moc ráda, že jsem mohla potkat ji. Hodně mi tu pomáhá a vůbec nevím, jak bych to tu bez ní sama zvládla,'' odvětila jsem stydlivě a Dina mě šťastně objala okolo ramen.

,,To mě těší slyšet,'' promluvil tentokrát tatínek, jehož hloubka zhrublého hlasu mě na moment vyděsila. ,,Tak pojďte, malířky. Ukažte nám ty vaše Mona Lisy.'' Obě nás chytl okolo ramen, jako bychom se znali mnohem déle než předešlých pět minut, a společně jsme vyrazili k hlavní budově.

///

   Poprvé od chvíle, co jsme se pohádali s Pablem, jsem se konečně začala cítit o něco lépe. Dininy rodiče mi v tom hodně pomohli. Chválili mou tvorbu a tvářili se pyšně, jako bych byla jejich druhou dcerou, a mně se z toho hrnuly pomalu slzy do očí. Nechala jsem je pak o samotě, aby si mohli s Dinou soukromě promluvit, a prodírala se zástupy lidí ven. Konečně jsem se dostala ke vchodovým dveřím, když jsem si všimla drobné postavy s blonďatými vlasy. Byla to ta smutná žena z koupaliště, kterou jsem skoro před týdnem potkala. Rozhlížela se okolo sebe s malým kloučkem v náručí a malinko se pousmála, když se k ní z davu přihnal atraktivně vypadající muž, jenž za ruku vedl malou holčičku.

Zpovzdálí jsem čtveřici hypnotizovala. Usoudila jsem, že budou rodina, i když se vítali, jako by se snad neviděli roky. O něčem si vážně povídali a já se nedokázala přemluvit jít pryč. Místo toho jsem se schovala za sloup s hasícím přístrojem a nepřestávala na ně zírat.

Ten pohledný muž se na dámu z koupaliště díval způsobem, po kterém nejspíš každá žena touží. Jen pouze z tohohle jsem dokázala poznat, jak moc mu na ní asi záleží. Po chvíli mi ale došlo, že manželé nebudou, protože ani jednomu z nich se na prstech neblyštil prstýnek.

Nikdy jsem se o nikoho cizího tak nezajímala, ale tahle žena v sobě měla cosi magnetického, co mě přitahovalo. Nebyla přeci náhoda, že se tady ocitla.

Čtveřice se rozešla po schodech nahoru a já se rychle schovala za sloup, aby mě nezahlédli. Když byli v dostatečné vzdálenosti, vydala jsem se nenápadně za nimi a schovávala se cestou za vysoké postavy cizinců kráčejících stejným směrem.

Žena se nepřestávala okolo sebe rozhlížet a zastavila se až na místě, kde se nacházely výtvory Pabla. Dojatě se usmívala a cosi prohodila směrem k muži po svém boku. Pak se podívala na Bena, na kloučka ve svém náručí, který do mě na koupališti narazil a sdělil mi své jméno, a též mu cosi pošeptala.

Přiblížila jsem se o další kousek blíž. Bylo možné, že ta žena znala Pabla? Mohla to být dokonce jeho matka a Ben mladší bráška? A tohle byl její přítel, který chodil na výstavy svého nevlastního syna častěji, než jeho biologický otec, o kterém Pablo nemluvil zrovna kladně?

Měla jsem v zásobě dalších milion dotazů a třeštila mi z nich hlava. Chtěla jsem se už rozejít jejich směrem, když muž namířil na nápis, na němž bylo mé jméno a okolo kterého byla rozmístěná má práce za poslední měsíc. Zamračila jsem se. Znal mě? Pověděla mu snad o mně? Co tu vlastně pohledávala? Povídal jí o mně Pablo? O co tu Kriste pane šlo?!

Všichni čtyři postávali u mých obrazů a žena si je s velkým zaujetím prohlížela. Tentokrát však nic neříkala. Odhodlala jsem se a pomalu se rozešla směrem k nim. Možná jsem se právě od ní mohla dozvědět, kde Pablo je. Možná mi o svém synovi mohla říct něco víc.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem blondýnku, která sebou polekaně trhla a odpoutala zrak od mojí nezvedené abstrakce.

,,Trinity,'' vydechla skoro s úlevou, jako bych to byla já, koho celou tu dobu hledala. Usmála jsem se na ni co nejpřívětivěji a Ben radostně zatleskal. Její přítel si mě zvědavě prohlížel a já se cítila trochu nesvá, když jsem byla teď jejich středem pozornosti.

,,To je ale náhoda,'' vyšlo ze mě naprosto pitomě a v duchu jsem se plácla do čela. Páni, Trinity, ty víš jak zapůsobit. ,,Hledáte Pabla?'' vypadlo ze mě bez uvážení ihned nato, načež jsem si v duchu rovnou nafackovala. Nemohla jsem přeci jisto jistě tušit, že je to Pablova matka či že ho vůbec zná.

,,Ach, ano, taky,'' vykoktala překvapeně a podívala se v rozpacích na svého společníka. ,,Ale hledala jsem i tebe,'' doplnila se a vypadala najednou tak křehce. Jako by se skoro bála něco takového vyslovit. Byla jsem zmatená, ale její zájem mě potěšil. Navíc mi její okamžitá upřímnost stoprocentně potvrdila, že se s Pablem znají.

,,Opravdu? No... Pablo tu dneska není. Musel neodkladně odjet,'' zareagovala jsem nervózně a trochu mě děsilo, kam se náš rozhovor ubíral. Bavila jsem se tu s naprostými cizinci s přesvědčením, že jsou příbuzní s člověkem, se kterým jsem se já pár dní zpátky pohádala natolik, že byl nucen odjet z kurzu, kam s oblibou jezdil už řadu let.

,,Aha, to nevadí. On ti o mně tedy říkal? Znáte se dobře? To je skvělé!'' spustila okamžitě s rozjařením a já v ohromení z její náhlé energie v hlase opakovaně zamrkala. Muž po jejím boku navrhl, že nás nechá o samotě, a se svou holčičkou se vydal pryč. Ben mu zamával na rozloučenou, jako kdyby se neměli za pár minut vidět znovu.

,,Omlouvám se, jsem asi dost zmatená. Pablo mi o Vás neřekl. Pamatuju si Vás jen z toho koupaliště a nevím proč, ale když jsem vás uviděla stát u Pablových výtvorů, usoudila jsem, že jste jeho maminka?'' vyblekotala jsem nervózně a závěr svého monologu obrátila v otázku. Docházelo mi, jak šíleně asi musím znít.

Sledovala jsem naprosto cizí ženskou, kterou jsem viděla jedinkrát v životě pár dní zpátky a vydedukovala, že bude matkou mého ex přítele, o němž jsem si ani nebyla jistá, zda se mnou byl někdy ve vztahu.

,,Ne, to nejsem,'' odvětila s chabým úsměvem a vůbec nevypadala zaskočená mými slovy. ,,Jsme ale blízcí přátele. Proto jsem usoudila, že ti o mně třeba povídal." Plaše se zasmála a položila Bena na zem. Ten obmotal ruce okolo její útlé nohy a konsternovaně mě sledoval.

,,Dobře, ehm, nevím, na kolik je tahle situace divná, ale mám už od začátku takový zvláštní pocit, že Vám můžu věřit,'' začala jsem s nejistým úsměvem a žena pomalu přikyvovala, jako by se mnou naprosto souhlasila. ,,Pravdou je, že jsme se pár dní zpátky s Pablem hrozně pohádali a on proto odjel. Cítím se kvůli tomu hrozně, jenomže nevím, kde ho hledat. Moc mi toho o sobě neřekl a já bych s ním opravdu nutně potřebovala mluvit. Osobně,'' pokračovala jsem a modlila se, aby mi tahle zvláštní žena stojící přede mnou pomohla. ,,Nevíte, kde by mohl být? Kde bydlí nebo tak? Moc by mi to pomohlo.'' Sepjala jsem ruce v modlícím gestu a ona se znovu nesměle usmála.

,,Ano, ano, vím, kde bydlí. Jen se bojím, zda se za tu dobu nepřestěhoval. Neměl moc kladný vztah se svým otcem a tak. Asi ti o tom říkal. Zkrátka, můžu tě tam hned teď zavést, pokud chceš,'' navrhla a v očích se jí blýskla naděje. Z nepochopitelného důvodu jí na tom záleželo a já k ní tak pocítila ještě větší sympatie.

,,Vážně? Páni! Wow! To by bylo skvělý!'' vylítlo ze mě naráz a z hlediska etikety jsem asi opět klesla. ,,Jen se domluvím se svou spolubydlící. Jste strašně ochotná, děkuju. Bože!'' drmolila jsem přenadšeně, zatímco jsem už byla na odchodu, abych Dině předala novou dávku informací. Byla asi šílenost chystat se do auta s úplně cizí ženskou a odjet s ní bůh ví kam, ale byl tu ten zvláštní pocit, který mi říkal, že je to v pořádku. Že se mi s ní nic špatného nemůže stát.

,,Počkám na tebe venku!'' zavolala za mnou a usmívala se od ucha k uchu. Nevím, co to bylo za zázračného anděla, ale už teď jsem ji zbožňovala.

Rozhlížela jsem se všude možně po Dině a konečně jsem ji našla povídat si s Aidnem a tou jeho slavnou partičkou. Protočila jsem nad tím očima. Ta holka byla magnet na toxický kluky. Možná jsme si ale právě v tomhle byly podobné.

,,Dino, máš chvilku?'' vyrušila jsem ji z horlivého flirtování a Aiden mě sjel jedním z těch svých lačných pohledů. Nesnášela jsem ho. Dina mě však bez povšimnutí s úsměvem následovala a mnula si při tom rudé tváře.

,,Dino, dej si pozor, prosím. Nemám z něj dobrý pocit,'' zašeptala jsem ještě dřív, než jsem se dostala ke své původní myšlence.

,,Ale, Trinity, já přece vím, co dělám,'' chlácholila mě s mávnutím ruky a pohlížela na mě stylem, že tohle zkrátka nemůžu pochopit. Nechtěla jsem to teď rozebírat, protože jsem měla naspěch, ale vadilo mi, že mě neposlouchá.

,,Dobře,'' povzdechla jsem si nesouhlasně. ,,Mám prosbu. Musím teď akutně odjet za Pablem. Myslíš, že bys mě mohla krejt před Stuartem? Nejsem si jistá kdy se vrátím, ale dám ti vědět, opravdu!'' Zoufale jsem dnes už podruhé sepjala ruce a Dina se odlehčeně usmála a chytla mě za ramena, která pak následně i stiskla.

,,Trinity, vždyť víš, že pro tebe bych udělala cokoli. Jdi ulovit svýho prince!'' požehnala mi v tom svém obvyklém romantickém stylu a já jí vděčně sevřela ruku.

Hned na to jsem se rozběhla ven a nenápadně proklouzla kolem Stuarta, který něco vehementně vysvětloval buclaté mamince s batoletem v náručí.

Blondýnka opravdu stála venku se svým synem a tím pohledným pánem. Stydlivě jsem k nim zamířila a oni si mě opět začali tak zvláštně prohlížet.

,,Můžeme vyrazit?'' zeptala se mě cizinka přívětivě a v jejích tolik smutných očích se posléze zablýsklo. Z nepochopitelného důvodu jí má přítomnost dělala radost, a to mě nutilo k tomu s ní trávit více času.

,,Ano, jistě, jen si skočím pro tašku s pár věcmi. Uhm, chcete jít se mnou?'' vypadlo ze mě znovu naprosto neočekávaně. Nechápala jsem, co to se mnou bylo, ale žena se nezatvářila vůbec zaskočeně. S úsměvem přikývla a sdělila svému příteli, ať na nás počká u auta.

Vyrazila jsem tedy spolu s ní a Benem ke své chatce číslo sedmnáct a považovala jsem to za naprosto normální věc. Nepřišlo mi divné, že ji znám všehovšudy půl hodiny a že se v mém životě náhodou dvakrát zjevila. Zkrátka z ní čišel jakýsi pocit bezpečí, který mě ujišťoval, že pro mě není nebezpečná.

Odemkla jsem chatku a pozvala ji dovnitř. Ona opatrně spustila Bena na zem a okamžitě se začala rozhlížet po útulné místnosti. Já jsem si zatím začala balit pár základních věcí do tašky a po očku ji sledovala. Rozešla se k mé posteli a prohlížela si mou hustě zaplněnou poličku. Pak sklouzla pohledem po stěně a prudce sebou škubla, když si všimla vyřezané tváře dívky, která se stala mou němou společnicí. S vytřeštěnýma očima se na mě podívala a já jen zaraženě postávala na místě.

,,Tos dělala ty?'' vyšlo z ní přidušeně a já zavrtěla hlavou. Ben se vyškrábal na mou postel a přiložil svou malou dlaň na dívčinu tvář.

,,Ne, to ne. Její obličej je tu na spousta místech. Myslím, že ale Pablo ji zná. Jen mi o tom nechce nic říct,'' pokrčila jsem rameny a žena stejně jako její malý syn pohladila pečlivou rytinu. Netušila jsem, co se tu děje, ale přišlo mi příliš neslušné se jí na to ptát.

Dáma mlčky vstala a zatvářila se trochu poníženě. Snažila jsem se jí pohledem naznačit, že je všechno v pořádku a že se nehodlám vyptávat, ale samozřejmě, že jsem umírala zvědavostí.