Další ráno jsem se cítila hrozně zvláštně. Měla jsem pocit, že jsem se probudila do úplně jiného prostředí, než které jsem včera před zavřením víček opouštěla. Rozhlédla jsem se po prostoru chatky a usmála se při pohledu na rozvalenou Dinu s dlouhými údy do všech stran. Bylo čtvrt na osm, takže jsem měla celých čtyřicet pět minut na to se připravit na můj první den nabitý uměním. V koupelně jsem se zašklebila na svoje čelo, protože ho hyzdila namodralá ranka, která se časem stane jizvou a bude mě zdobit až do smrti. Namazala jsem si ji opatrně léčivou mastí a pak přelepila náplastí, abych tolik nebudila pozornost.

Dina vstala v půl a znaveně se doplahočila do koupelny. Hádala jsem, že to včera s pitím trochu moc přehnala, ale tvrdila mi, že to k celé té letní atmosféře patří a nestěžuje si. Stihly jsme to do ateliéru Akrylu přesně na čas a ještě pět minut čekaly, než dorazil Stuart. Rozhlédla jsem se co nejnápadněji po prostoru, zda nezahlédnu Pabla, ale vypadalo to, že dnešní první lekci zatáhl. Malinko mě to zamrzelo, protože jsem měla takový pocit, že my dva si toho máme ještě dost co říct. Například jsem požadovala vysvětlení kvůli tomu podivnému rozhovoru předchozí večer.

,,Vítám Vás na první lekci, mládeži. Protože je teprve první den a já vás nechci moc unavovat už ze začátku, nakreslete mi jakýmkoli stylem a jakýmikoli materiály cokoli chcete. Použijte všechnu svou fantazii, malujte si podle předlohy či z hlavy, to je na Vás. Máte na to čas do čtyř. Pak si Vaše díla prodiskutujeme a vy se tak naučíte dvě důležité věci. Obhajovat svou práci a říct její příběh, který každý umělec i laik může pojmout jiným způsobem. Dejte se do toho!'' Stuart tleskl a takhle jednoduše nás nechal na pospas prázdnému plátnu a horou temper, olejových barev, voskovek, tužek, uhlů, modelíny a spoustu dalších možných materiálů pro náš prvotní projekt. Byla jsem za tu svobodu ráda, protože tímhle stylem jsem malovala odjakživa. Na základě své fantazie a představ v hlavě, bez pravidel a omezení v podobě zátiší, kde se muselo všechno přesně vyměřovat.

Vzala jsem si tedy jedno čisté bílé plátno a upevnila jej do stojanu, který jsem měla do té doby šanci používat jen ve škole. Plátna tu byly navíc o mnoho kvalitnější než ty, na které jsem doma malovala já a která jsem si ručně vyráběla, abych neutratila moc peněz. Myslím, že na tenhle luxus si budu zvykat až do konce kurzu.

Vzala jsem si nejprve světlou temperu a nejtenčí štětec, abych si obrázek vznikající mi v hlavě předkreslila. Neměla jsem ponětí, co vyjadřoval, ale vryl se mi do hlavy prakticky ihned a požadoval vyjít urychleně na povrch. Nikdy dřív jsem to tak neměla. Kreslila jsem okamžitě jen tehdy, co jsem se dlouho procházela venku, nebo shlédla spoustu obrázků na pineterestu, kde jsem načerpala inspiraci. Kreslila jsem svoje pěstouny, věci v pokoji, abstrakci, ale teď mi do hlavy vnikl jakýsi mlhavý snímek, který moje ruce chtěly rázem přenést na bílou plochu. Jakoby malovaly samy od sebe a nešly zastavit, i kdybych se jim bránila.

Poznávala jsem pod jemnými tahy štětinek hory. Ale jen jejich špice, jako bych se na ně dívala svrchu. Mé prsty křečovitě svíraly štětec a nutily jej bez zastavení kreslit dál. Rychle jsem oddychovala a nechala se tedy dál vést. Všimla jsem si jemných náznaků stop vedoucích ke srázu. Zatajila jsem dech a přimhouřila oči. Na konci srázu byla postava. Vysoká postava. Nedalo se poznat,  o koho se přesně jednalo, ale identifikovala jsem muže. Pak se moje ruka zastavila, jako by byl tohle celý konec příběhu.

,,Zajímavé. Velmi, velmi povedené,'' ozvalo se za mnou zamyšlené mumlání a já sebou zděšeně trhla. ,,Těším se na tvoje vysvětlování.'' Usmál se na mě Stuart, když jsem se k němu plaše otočila, a pak odkráčel k dalšímu svému žákovi. Vyděšeně jsem hleděla na plátno a snažila se pochopit, co se to se mnou děje a co jsem to právě stvořila. Raději jsem ale zavrtěla hlavou, odložila štětec a rozhodla se odejít na chvíli na vzduch. Stuart mě s úsměvem pustil, protože nejspíš myslel, že jdu načerpat další inspiraci, ale to bylo to poslední, co jsem teď potřebovala.

 Zamířila jsem podél budovy kamsi dozadu, kde byl stín a kam se dostalo za den nejméně slunečního svitu. Sedla jsem si na schody porostlé břečťanem a promnula si bledý obličej. Trochu mi pulzovalo v hlavě a potřebovala jsem zůstat chvíli v klidu, abych se vzpamatovala.

,,Možná jsem tu ránu do hlavy podcenil, když na tebe tak koukám,'' ozvalo se odkudsi a já vyjekla a chytla se za bušící srdce. Když jsem se za hlasem rozhlédla, spatřila jsem vysokého blondýna sedět pod porostlou zídkou opodál ode mě.

,,Přestaň mě furt lekat!'' okřikla jsem ho a protočila očima. ,,A nepronásleduj mě. Děsí mě to,'' upozornila jsem ho a propletla si ruce v klíně, jako by mi snad tohle gesto mohlo poskytnout ochranu. Pobaveně se mojí poslední poznámce zasmál a malinko dotčeně rozhodil rukama, ve kterých držel skicák a uhel.

,,To samý bych mohl říct o tobě. Seděl jsem tu totiž dávno před tebou. Takže hádám, že jedinej, kdo tu někoho sleduje, seš ty,'' dobíral si mě a já zrudla. Tiše jsem zavrčela, protože mě svou arogancí vytáčel.

,,Možná kdybys chodil na hodiny jako každej tady, nemuselo k tomuhle setkání dojít,'' odpálkovala jsem ho, ale on se jen znovu tiše zasmál, jako by mou kousavou narážku vůbec nebral v potaz.

,,Copak? Chyběl jsem ti?'' ušklíbl se, čímž mě dopálil ještě víc. Chtěla jsem mu ještě něco odseknout, ale došlo mi, že s ním bylo dohadování se zbytečné. Nastalo tedy ticho, které přerušovaly pouze tahy uhlem po papíře a ševelení listí v korunách.

,,Kdo je B?'' odvážila jsem se konečně zeptat a tentokrát jsem ho očividně polekala já, protože se mu uhel v prstech zlomil. Pozvedl ke mně oči, které mu ztmavly, a zatnul čelist, jako bych se zeptala na něco nemístného. Polkla jsem, protože mě jeho výraz polekal, ale pak jsem se rozhodla hrát naprosto nezaujatou a skrýt tak své rozpaky. ,,Já jen, žes mě tak včera oslovil. Možná jen souhra náhod?'' ptala jsem se dál ledabylým tónem a Pablo si odkašlal a zabodl pohled do svého skicáku, jako by se mnou najednou nemohl navázat ani oční kontakt.

,,Zkratka pro ,,baby''. Říkám tak každý holce.'' Pokrčil rameny a mnou projela vlna zklamání. Nevím, co jsem očekávala, ale rozhodně ne nějaké laciné oslovení. Ošil se a i přes to, že mi tuhle nesrovnalost vysvětlil, jsem nepřestávala být zvědavá. Možná, že za tím bylo přeci jen něco víc.

,,Jo, ták,'' protáhla jsem naschvál svou odpověď a snažila se znít, co nejvíc nedůvěřivě. Pozvedl obočí a vrhl na mě tázavý pohled. Byl rozhozený mým chováním.

,,Ještě něco?'' optal se kousavě, načež já se uculila a zavrtěla hlavou.

,,Ne,'' houkla jsem a pak vstala. ,,Měj se, L,'' mávla jsem a měla se k odchodu, když se za mnou ozvala zmatená reakce.

,,L?'' zopakoval a já nesměle kývla. ,,Co tím myslíš?'' otázal se a já si dala s odpovědí chvíli na čas, protože mě bavilo sledovat to jeho napětí ve tváři.

,,Zkratka pro ,,lhář''. Říkám tak každýmu, kdo je tohohle oslovení hoden.'' Otočila jsem se a elegantní chůzí odkráčela pryč. Pomyslně jsem se uculovala a měla za to, že jsem mu tímhle povedeně vyrazila dech.

Po návratu do učebny jsem si ještě chvíli prohlížela tu zvláštní mnou namalovanou čmáranici a posléze se dala do vybarvování a míchání barev. Volila jsem bledé a studené odstíny a do oběda udělala velký kus práce. Vyhládlo mi, a tak jsem ani neodmítla splašený běh do jídelny ruku v ruce s Dinou, abychom nemusely stát frontu. Ritchie se za námi belhal a nevypadal, že by se mu chtělo vynaložit bůh ví jaký běžecký výkon.

,,Dino? Co víš o Pablu Galovi?'' zeptala jsem se váhavě, když jsme usedly k oknu jakou předešlý den. Zakuckala se a pak na mě celá rudá a zmatená pohlédla.

,,Proč?'' reagovala ihned a já pokrčila nesměle rameny.

,,Jen tak,'' pípla jsem a dívala se do talíře, abych s ní nemusela navazovat oční kontakt a čelit tak dvěma nechápajícím čokoládovým duhovkám.

,,No... jezdí sem dýl než já. Je... je to velkej podivín a říká se o něm spoustu zvláštních věcí,'' řekla nejistě, a když viděla můj naléhavý pohled, s povzdechem pokračovala: ,,Třeba, že i přes určená pravidla opouští na noc tábor. Taky má dost podivínský kamarády. Jeden z nich mě vyděsil natolik, že jsem usoudila, že se Pablu Galovi budu obloukem vyhýbat.'' Gestikulovala při tom teatrálně rukama a já už se dál raději neptala. Přišlo mi zbytečné se někoho jako byl on bát, ale Dina měla s lidmi tady více zkušeností, čili jsem jen přikyvovala a dál už ji nechtěla obtěžovat se svou zvědavostí.

Vrátily jsme se společně do ateliéru a já rovnou okoukla její několikahodinovou práci. Byla to abstrakce plná pestrých barev, z které čišela radost a život. Dívala jsem se na definici mé nové kamarádky v podobě umění, protože přesně taková ona byla. Živá, radostná a vlastně takovým opakem mě.

Došla jsem ke svému plátnu a s překvapením zjistila, že u něj stojí Pablo a zprudka oddechuje. Oči mu klouzaly po zasychajících barvách, které jsem doposud stihla přenést na plátno. Obraz jsem měla už skoro hotový, ale potrpěla jsem si na detailech a nechtěla jej odfláknout, takže jsem hodlala pracovat do Stuartova konečného limitu. 

Pomalu jsem se k Pablovi přiblížila a zkroutila obličej do nechápavé grimasy. On mezitím přemístil své chladné blankytné oči na mě a skoro vyděšeně si mě začal prohlížet.

,,Tohle je jenom pitomá souhra náhod,'' ucedil a já polkla, protože jsem za prvé nepobírala jeho slova za druhé mě děsil jeho mrazivý tón. Periferně jsem zahlédla Dinu, která si nás obezřetně prohlížela a byla nejspíš připravená zakročit.

,,Jaká souhra náhod?'' reagovala jsem zaraženě a on s úšklebkem zavrtěl hlavou.

,,Dej mi pokoj, ať už seš kdokoli. Přestaň s tím vším,'' zasyčel mi do obličeje a skryl nás za plátno, aby na nás nebylo vidět. ,,Nevím, o co se snažíš. Nevím, na co si hraješ a nevím ani, kdo seš, ale pokud máš v sobě aspoň trochu citu a rozumu, tak s tímhle vším přestaneš, protože to není fér vůči ní a ani vůči mně, jasný?'' zašeptal mi zlověstně do tváře a pak zmizel ze třídy stejně rychle, jako se sem dostal. Opařeně jsem se vydýchávala z předešlého rozhovoru mezi mnou a jím a snažila se zklidnit své zběsile bušící srdce.

,,Je všechno ok? Co ti to říkal?'' ozvala se starostlivě Dina, která ke mně mezitím stihla dojít. Vyplašeně jsem se na ni podívala a snažila se pobrat hlas, který mi z šoku uvízl někde hluboko v krku.

,,Měla si pravdu. Pablo Gal je opravdu podivín.''