Nick a Carly na mě čekali už na letišti a zhrozili se při pohledu na Donathana. Držela jsem se ho jako klíště a odmítala se ho pustit. Šel tedy až k nám domů a já ho zavedla do svého pokoje. Usmíval se na plakáty s Lanou Del Rey a s potěšením ignoroval vyděšené pohledy Nicka a Carly. Řekla jsem jim, že je to můj kluk a že si na něj mají zvykat, protože tu s námi bude odteď bydlet.

Carly s Nickem vypadali nešťastně, ale byli natolik hloupí, že nedokázali ani říct ne. A tak se Donathan nastěhoval do mého pokoje a já se tak alespoň trochu cítila být jako doma. Nemohla jsem se dočkat, až mě máma vysvobodí a zaveze zpátky do Toronta a já dám Louisianě nadobro sbohem.

New Orleans nebylo ošklivé město. Naopak. Ale přesto nemělo ani z poloviny to, co Toronto. Chyběl tu hluk a živost, čehož se v Torontu našlo dostatek. A hlavně tu chybělo Campari a moje rodina.

S Donathanem jsme až do noci chodili po New Orleans a já mu představovala svá oblíbená místa. Nejvíc času jsme strávili v botanické zahradě v City parku a udělali spoustu skvělých fotek. Na chvíli jsem byla zase šťastná.

Pak jsme přišli domů, Nick s Carly už spali, a dali si studenou čínu, která pro nás zůstala na stole. Do rána jsme se dívali na Věřte nevěřte a prospali celé dopoledne. Měla jsem před sebou už jen poslední den prázdnin, než jsem se měla vrátit zase zpátky do školy, a nechtěla jsem ho proto jen tak promrhat.

Vyrazili jsme s Donathanem po pozdní snídani na malý výlet k jezeru Pontchartrain. Tam jsme se uvelebili pod stromy, pili ledové kafe a vymýšleli si, jak bude probíhat náš budoucí společný život. Pořád mě bolelo srdce ze ztráty Pabla, ale stále jsem měla Donathana, který mě nehodlal opustit, a to mi dodávalo sílu.

,,Víš, čeho se bojím?'' zeptala jsem se Dona, zatímco jsem si hrála s jeho prsty, kterými máchal ve vzduchu.

,,Čeho?''

,,Že moje děti budou mít tu samou schopnost, co já,'' posmutněla jsem a Donathan mou ruku stiskl.

,,Myslím, že jsi jedinej člověk na světě, kterej jim s tím dokáže pomoct, takže se nebojím, že by trpěly, kdyby Morbus měly. Prostě tu pro ně budeš a zařídíš, aby se jim vedlo dobře. To dokážeš, neboj,'' ujistil mě a víc přitiskl k sobě.

,,Chceš mít děti, Donathane?''

,,Chci, ale jedině s tebou. Jinak na ně seru. Vyrostly by z nich akorát tak malí satanisti,'' ušklíbl se a já se rozesmála.

,,Satanisti s Morbusem,'' smála jsem se jak šílená a Donathan se ke mně přidal.

,,Budeme ideální rodinka,'' poznamenal a já si otřela slzy od smíchu.

Dlouho jsme tam ještě leželi a smáli se snad všemu, co nám přišlo na jazyk. Byl to skvělý den, který perfektně zakončil moje poslední prázdniny před plnoletostí. Chyběl mi kurz a chyběl mi Pablo, ale věděla jsem, že když budu mít Donathana, nástup do školy nebude tak bolestivý. Už jen proto, že na mě bude každé odpoledne čekat.

V noci jsem se k němu tulila a všechny moje noční můry odpluly pryč. Měla jsem svého ochránce, a tak na mě myšlenky na Pabla nemohly dorážet. Utíkaly pryč a bály se té černé fasády, kterou Donathan oplýval.

Spoustukrát za noc jsem se vzbudila a nemohla popadnout dech. Zdálo se mi, že vidím Pabla, ale představa se změnila ve věšák v mém pokoji, na kterém visely moje a Donathanovy věci.

Věděla jsem, že se myšlenek na něj nezbavím, dokud ho znovu neuvidím a neujasníme si, jak to mezi námi bude. Jenomže jsem si mohla jen nechat zdát o naší příští schůzce, protože Pablo byl pryč a já nevěděla, kdy se vrátí.

///

Nástup do školy byl příšerně depresivní. Donathan mě doprovodil až před školu a pak mě dlouho objímal, dokud jsem nedostala odvahu vejít. Poprvé jsem nastupovala s vědomím, že už jsem jeden život vedla. Dívala jsem se teď na lidi uvnitř úplně jinak.

Nikdy jsem si za život Trinity Lincourtové nenašla přátele, takže jsem se ani neměla na nikoho těšit. Prostě jsem jen seděla jednu hodinu v lavici a pak se vypařila zase domů v doprovodu Donathana, který na mě čekal.

Bylo mi neustále do breku a nešlo to zastavit. Pomáhala mi přítomnost mého gotika, ale ne natolik, abych přestala myslet na Pabla. Ten kluk se usídlil v mé hlavě a odmítal odejít pryč.

,,Já to nezvládnu,'' brečela jsem Donathanovi do náručí, když jsme leželi schoulení v pokoji. ,,Potřebuju ho.'' Donathan mě k sobě tiskl a nejspíš se uvnitř tříštil na malé kousky, když mě slyšel tohle říkat. Nemohla jsem se ale přetvařovat a dělat, že pro mě Pablo už neexistuje, když to nebyla pravda.

,,Najdu ho. Najdu ho a přivedu,'' rozhodl Donathan, ale já zavrtěla hlavou.

,,Kdybys mě teď opustil, nepřežila bych to, Done,'' řekla jsem upřímně a ještě víc se k němu natiskla, že mezi námi nebyl prostor ani na pouhý vlas.

,,Co chceš, abych udělal, B? Řekni mi to a já to udělám!'' panikařil Donathan a já ho chytla za tváře a zadívala se mu do očí.

,,Líbej mě, Done,'' zašeptala jsem a on se zatvářil překvapeně. Pak mi odhrnul vlasy z obličeje a políbil mě na rty.

Líbali jsme se, dokud jsme nemohli popadnout dech. Pak jsme se vydýchali a líbali se znovu. Potřebovala jsem jeho rty k tomu, abych mohla fungovat. Potřebovala jsem jeho fyzický kontakt, abych se mohla znovu zvednout na nohy.

Přetáhla jsem mu triko přes hlavu a on se zarazil.

,,Seš si jistá? Nechci, abys to dělala jen proto, že se potřebuješ odreagovat. Ráno toho můžeš litovat,'' upozornil mě, ale já zavrtěla hlavou.

,,Chci to. Potřebuju tě, Done,'' zaprosila jsem a Donathan přikývl.

Svlékl ze mě mé pyžamo a já ho zbavila posledního kusu oblečení. Nazí jsme se k sobě ve tmě tiskli a líbali se tak vášnivě, že jsme tuplem museli vzbudit Nicka a Carly.

Donathan mi zajel rukou do klína a začal mě něžně hladit. Vzdychla jsem mu do úst a rozevřela víc nohy, aby měl lepší přístup. Mezi tím jsem rukou nahmatala jeho rozkrok a pevně stiskla. Zavrčel a přimáčkl mě k matraci. Líbal mě na krku a nepřestával mě laskat.

Svíjela jsem se pod jeho dotykem a přivírala oči slastí. Každičký nerv v mém těle pracoval a vnímal každý Donathanův dotek. Uvolnila jsem všechny svaly a nechala se unášet na nepoznaných vlnách rozkoše.

,,Donathane,'' vzdychla jsem a on prsty přidal na rychlosti. Cítila jsem ho všude. Na krku, mezi nohama, na rukou, v ústech. Byl všude.

,,Řekni, že jsem to já. Že já jsem ten jedinej,'' zašeptal mi do úst a následně mě políbil. Políbila jsem no nazpět a sevřela jeho hlavu v dlaních.

,,Jsi to ty,'' přitakala jsem a pak spadla do euforie, která mi tolik chyběla. Cítila jsem se tak lehce, jako pytlík ve větru, který se vznáší nad městem a nehodlá přistát.

Byl to Donathan.

Ale byl to i Pablo.