Tři měsíce v Torontu jako předčasný dárek k mým osmnáctinám byl nejlepším nápadem mých pěstounů za poslední dva roky, co jsem u nich pobývala. Nick a Carly jsou milí lidé, nemůžu si vlastně ani stěžovat, ale jde o to, že k nim necítím nic víc než jen pouhý respekt. Beru je jako své chladné hlídací psy, kteří nikdy nebudou mít náladu se se mnou mazlit, stejně tak jakože já budu příliš vyděšená, abych k nim vztáhla ruku.

,,Trinity!'' zavolala na mě Carly ze zdola a já protočila očima nad tím naléhavým tónem. Měla jsem za chvíli odjíždět, ale stále jsem zápasila s posledním plakátem Lany Del Rey, který jsem si rozhodně musela vzít s sebou. Tři měsíce bez jejích textů na stěnách bych určitě nepřežila. ,,Trinity, pospěš! Musíme to stihnout na letiště!'' křičela dál a já konečně odloupla i poslední roh z čistě bílé omítky. Srolovala jsem plakát a strčila do svého odrbaného batohu. Naposledy jsem se rozhlédla po svém prostorném pokoji, do kterého moji pěstouni vložili majlant, a pak seběhla schody k nervózní Carly.

,,Musela jsem se rozloučit,'' pokrčila jsem rameny a Carly na tváři unikl malý úsměv. Do té chvíle jsem ani nevěděla, že se umí smát. Zahnala mě do auta, kde už seděl netrpělivý Nick, a konečně jsme vyrazili.

Opouštěla jsem Louisianu poprvé za celých těch 17 let. Držela mě u sebe po celou dobu, jako by snad nechtěla, abych kdy překročila její hranice. Bydlela jsem sice v New Orleans, ale procestovala jsem za svůj život v Louisianě většinu měst. Pamatovala jsem si, že za mostem přes jezero Pontchartrain v Mandevillu sídlí moje úplně první rodina Smithových, kteří mě vychovávali do šesti let, než se jim narodilo vlastní dítě. Že v Shreveportu jsem nastoupila poprvé do školy a pobývala u rodiny Davisových, kteří mě u sebe nechali jen rok, protože měli na starost moc dalších dětí a já jen překážela. V Monroe dva roky u Cookeových, v Alexandrii u tety Grety, kterou jsem si jako jedinou z pěstounů zamilovala. Po třech letech však zemřela na srdeční příhodu, takže i moje bolestivé příhody a chtíč se k někomu znovu přimknout odešly s ní.

Infarkt byl ze všech bolestí, které jsem kdy prožila, nejhorší. Bylo mi tenkrát dvanáct. Poprvé jsem poznala pravou intenzitu mého prokletí a zanevřela na všechny přátele i lásku. Pak jsem do svých patnácti různě cestovala sem tam, než jsem skončila v New Orleans u Nicka a Carly. To byl můj nudný životní příběh ve zkratce.

Nemohla jsem se dočkat, až ty hranice překročím a ocitnu se po sedmnácti letech konečně mimo Louisianu.

///

,,Měj se, Trinity,'' rozloučila se se mnou ostýchavě Carly, jako bychom spolu nestrávily předešlé skoro tři roky.

,,Ahoj, Carly. Děkuju za všechno,'' odvětila jsem ještě nervózněji a pak jsme se dost nemotorně objaly. Nick přešlapoval na místě a nejspíš se v duchu modlil, abych své ruce neobmotala i kolem něj.

,,Tobě taky, Nicku. Mějte se krásně,'' řekla jsem své krátké sbohem a pak se s úsměvem obrátila k odbavovací hale. V rukou jsem svírala svou drahocennou letenku z tohohle vězení a nemohla se dočkat.

,,Dávej na sebe pozor,'' zavolal za mnou ještě Nick, aby své chabé rozloučení napravil, a já mu zamávala, než mi na dlouhé tři měsíce zmizel z dohledu.

Předem jsem si o lítání všechno zjistila, čili mi snad nemohlo hrozit, že do letadla vůbec nenastoupím nebo že se cestou ztratím. Jakmile jsem bezchybně zvládla odbavení a prošla letištní kontrolou, nandala jsem si sluchátka a vytáhla blok na kreslení, abych se zabavila, než se bude nastupovat.

Klepala jsem se jak ratlík, když už jsem seděla přikurtovaná v letadle vedle zamilovaného páru, který se co chvíli muchloval nehledě na mě. Naštěstí mě alespoň nechali usednout k oknu, takže jsem se mohla kochat okolím a ne jejich propletenými jazyky.

Po třech hodinách jsme bezpečně přistáli na letišti v Torontu a musím říct, že se mi ulevilo, že mi nic můj první pořádný výlet v životě nepřekazilo. Měla jsem hodně zavazadel, která bych sama nebyla schopna odtáhnout, ale naštěstí už na mě čekal jeden z instruktorů z tábora s mým jménem na cedulce, aby mi přispěchal na pomoc.

,,Ahoj, Trinity. Jmenuju se Stuart. Je mi ctí, že poznávám tak talentované děvče jako jsi ty,'' natáhl ke mně ruku a já rázem po jeho slovech zčervenala, protože jsem na komplimenty za prvé nebyla zvyklá a za druhé, když už mi někdo nějaký složil, neuměla jsem jej pohotově přijmout. Svá díla jsem nikde moc neukazovala, a tak pro mě bylo další poprvé, když jsem svou tvorbu musela vložit do přihlášky, aby mě na umělecký kurz přijali.

,,Těší mě. Pro mě je čest, že se mohu Vašeho programu vůbec účastnit.'' Potřásli jsme si a on mi pomohl s taškami dřív, než jsem ho o to stačila požádat. Před letištěm na nás už čekalo přistavené auto s logem campu a mně vzrušením poskočilo srdce.

///

Projeli jsme stromovou alejí a octli se na rozlehlém pozemku s honosnou stavbou uprostřed. Všude kolem ní stály roztomilé chatky, kolem kterých se hemžili teenageři mého i vyššího věku.

,,Náš kurz se dělí na tři kategorie. Na nejmladší kategorii pro děti do patnácti let, které se říká Akvarel. Na starší do jednadvaceti let, kam budeš patřit ty a kterou nazýváme Akryl. A pak ta nejstarší, v níž jsou ti, kteří už sem jezdí dlouho a za poloviční cenu - Grisaille. Patří do ní mladí umělci, kterým se podařilo nějaké své obrazy již zpeněžit," uvedl mě do děje Stuart, když jsme vystupovali z auta. Ihned nám přispěchal na pomoc další instruktor, mile se mi představil jako Liam a pomohl mi odnést kufry do mé vlastní chatky. ,,Víc se dozvíš na večerní poradě pro Akryl, kterou ohlásím, až dorazí i zbytek,'' usmál se na mě naposled, když jsme zastavili před mým budoucím tříměsíčním azylem s číslem sedmnáct. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou nad tím, že tohle číslo si rozhodne zapamatuju.

Poděkovala jsem mu a vstoupila dovnitř. Byly tu dvě postele a dost místa pro všechny moje věci i pro věci případné spolubydlící. Malá, ale čistá koupelna a ohromná skříň s pár zohýbanými ramínky. Nikdo jiný tu zatím nebyl, takže jsem se s výdechem svalila na postel a šťastně se zašklebila do stropu.

Vybrala jsem si tu napravo s počáranou stěnou a s útržky plakátů, které tu nejspíš od minulého roku někdo nechal. Přimhouřila jsem oči, abych si prohlédla ty drobné malůvky. Byly krásně propracované, ale nedokázala jsem se v nich vyznat. Jenom jedna pro mě byla naprosto zřetelná. Obličej dívky s vlasy těsně nad rameny a pod tím dva roky staré datum.

Zaostřila jsem, abych si tu holku důkladně prohlédla. Byla zvláštní. Měla jsem pocit, že už jsem ji někde, kdysi dávno, zahlédla. Možná to byla postava v nějakém filmu či seriálu anebo jsem ji minula na chodbě u nás ve škole. Očividně tu pobývala přede mnou a vtiskla svou podobiznu do stěny, aby všichni věděli, že tu byla. Třeba ji tu mezi dětmi i letos někde zahlédnu.

Začala jsem si vybalovat a tiše si při tom pobrukovala. Pokud jsem něco neuměla, bylo to zpívání, ale naštěstí mě nikdo nemohl slyšet, aby si utahoval z mého falešného vytí. Zrovna jsem si rovnala skicáky do poliček, když kdosi vtrhl dovnitř. S leknutím jsem vykřikla a jeden z pokreslených sešitů mi vyklouzl z ruky na zem.

,,Kristepane, moc se omlouvám! To jsem nechtěla!'' zvolala ihned vysoká brunetka a okamžitě mi sešit podala. Pak se zazubila a natáhla ke mně ruku. Stála jsem sice pořád na posteli, ale v tu chvíli jsme byly stejně vysoké. ,,Já jsem Dita. Ale většina lidí mi říká Dino. Zkráceně od dinosaura, protože jsem prostě ohromná.'' Culila se během horlivého představování a já její ruku plaše přijala a také roztáhla ústa do úsměvu. Byla mi na první pohled sympatická a malinko mě to děsilo, protože kdybych si ji časem oblíbila, mohla by se znovu ta věc ve mně ozvat.

,,Jsem Trinity. A přijdeš mi naprosto normální, Dito,'' ujistila jsem ji a slezla z postele. Byla pravda, že vyrostla trochu víc než holky, které jsem jindy vídala, ale já byla zase na svůj věk moc malá a navíc psychicky narušená.

,,Už teď se mi líbíš, Tri. Můžu ti tak říkat, že jo? A ty mi klidně říkej Dino, nevadí mi to. Zvykla jsem si. Dinosauři jsou vlastně děsně fajn,'' rozpovídala se a začala vytahovat všelijaké křiklavé modely ze své tašky a cpát je ledabyle do skříně. S úsměvem jsem jí poslouchala a občas se zasmála, když se začala okřikovat, aby tolik nemluvila, protože je to neslušné.

,,Jsi tu prvně?'' zeptala jsem se jí, když na moment ztichla, protože se zuby snažila otevřít pytlík bonbónů.

,,Ne, jsem tu po druhý. Minule jsem si to tu strašně zamilovala, a tak mi rodiče našetřili, abych mohla znovu jet. Věř mi, že to budeš mít stejně a budeš je prosit na kolenou, abys sem mohla jet i příště.'' Zazubila se a nabídla mi bonbón. S tichým díky jsem si jeden vzala a pak si sedla do tureckého sedu na svou novou postel.

,,Mám pěstouny a za rok touhle dobou, už sem pojedu jen na vlastní náklady, pokud vůbec,'' řekla jsem a Dita se zakuckala. Překvapeně jsem si ji prohlédla a ona se celá rudá začala omlouvat, jako by za můj osud snad mohla sama.

Přišlo mi v pohodě o tom mluvit. Vždycky, když jsme si ve škole povídali na téma rodiče, všichni na mě vrhali otravné soucitné pohledy, ale já se necítila nikdy smutně. Nepostrádala jsem rodiče, protože jsem je ve svém životě neměla ani na jeden jediný moment a jejich existence v mém životě tím pádem nic neovlivnila.

,,To je v pohodě, vážně. Vlastně se těším, až budu mít konečně od všech pěstounů pokoj,'' pokrčila jsem rameny a Dita nevěřícně zavrtěla hlavou.

,,Jsi tak strašně statečná,'' vydechla a pak se otočila za hlasitým zvoněním, které vycházelo z té masivní budovy. Popadla mě za ruku a já si stačila jen tak tak nazout kecky, než mě Dita vytáhla ven z chatky a vyrazila se mnou v závěsu za zdrojem hluku.

,,Takhle vyzvání, když je čas večeře. Všechno se dozvíš na večerní radě. Patříš mezi Akryl stejně jako já, že?'' ptala se mě za běhu a já celá zadýchaná přikyvovala na souhlas. Měla jsem o dost kratší nohy než ona, takže jsem ji sotva stačila, a navíc jsem v tělesných aktivitách rozhodně nevynikala.

,,Jsi v pohodě?'' zeptala se mě, když jsme zastavily před rozlehlou jídelnou, odkud se linula příjemná vůně.

,,Jo, jen jsem asi někde cestou ztratila plíce,'' odvětila jsem ironicky, a když pochopila, že to bylo pokárání za ten neočekávaný sprint, s omluvným výrazem si zastrčila krátký pramen za ucho.

,,Promiň, já jen nesnáším stání ve frontě,'' vysvětlila. ,,A taky mám děsněj hlad.'' Znovu mě čapla za ruku a táhla k tácům a příborům. Samotné mi po hodinovém letu vyhládlo, a tak jsem si s chutí na talíř nandala všechno, co mi u švédského stolu připadalo chutné na pohled. S vrchovatými talíři jsme si s Ditou sedly k oknu s výhledem na zahradu a daly se do jídla.

,,Doufám, že co nejdřív přijede Ritchie. Musíš ho poznat,'' sdělila mi s pusou plnou špaget a já se neubránila smíchu, poněvadž jí omáčka stekla až na bradu.

,,A máš tu i jiné kamarádky? Nerada bych tě obtěžovala, kdyby sis chtěla sednout s nimi,'' řekla jsem váhavě a ona na mě vrhla kradmý pohled, při čemž jí zrudly tváře.

,,Víš, no... Já si s holkama moc nerozumím. Vlastně celkově jsem dost sociálně mimo, takže spíš já pochopím, když se budeš chtít přidat do nějaký party a tak.'' Začala se zničehonic nimrat v jídle a mně jí bylo líto. Od začátku mi přišla jako ten nejvíc společenský člověk, a přitom na tom byla s lidmi možná podobně jako já. Neměla jsem to srdce jí říct, že nejspíš nebudeme moct být kamarádky, protože já kamarády nemívám.

,,Myslím, že my dvě si budeme opravdu skvěle rozumět.'' Uculila jsem se na ni a ona se rázem celá rozzářila. Na jediný moment v životě jsem chtěla kašlat na ten zlověstný hlásek uvnitř, který mi našeptával, že tohle přátelství pro mě nedopadne dobře.

///

Večer jsme se s ostatními sešli ve velikém ateliéru, který byl od shora dolů pomalovaný a ověšený obrazy zdejších umělců. Obdivně jsem si vše prohlížela a tajila dech. Cítila jsem se oproti nim tak malinká. V naší kategorii bylo celkem asi dvacet lidí, co jsem napočítala. Akvarel bylo o mnoho víc a v třetí kategorii jich bylo zase nejméně.

,,Tak vás tu zase po roce vítám. Máme tu některé nováčky, ale věřím, že ti se tu za chvíli tak adaptují, že budou mít pocit, že jsem jezdí odjakživa, jak tomu tak bývá,'' promluvil Stuart a pohledem se zastavil na mně. Stydlivě jsem se usmála a snažila se nepůsobit příliš nervózně. ,,Než si řekneme k úvodu nějaké informace, zavolám Vaše jméno a Vy se mi ohlásíte, abych měl přehled, jestli jsme tu všichni.'' Nato Dita šťastně vypískla, když se k nám přikolébal baculatý zrzek. Odhadovala jsem, že to bude Ritchie a zběžně se s ním pozdravila, při čemž jsem na sobě jeho pohled cítila ještě několik dlouhých vteřin.

,,Ritchie Baker?'' zvolal Stuart a zrzek líně zvedl ruku a ohlásil se. Dita s ním náruživě o něčem hovořila, že pomalu ani nepostřehla svoje jméno, které následovalo.

,,Pablo Gal?'' zeptal se Stuart, ale tentokrát mu nikdo neodpověděl. Rozhlédla jsem se s ostatními po místnosti, abych daného intuitivně vyhledala, i když jsem neměla absolutně ponětí, jak vypadá. ,,Kde je Pablo?'' zamračil se Stuart, z čehož jsem usoudila, že ho zná už delší dobu a že je to pravidelný účastník kurzu.

,,Tady,'' ozval se hluboký hlas, jakmile se rozlétly dveře od ateliéru a do nich vkročil vysoký zamračený blondýn. ,,Omlouvám se, zdržela mě nějaká autonehoda, která ucpala celou dálnici,'' prohodil směrem ke Stuartovi a usadil se na počmáranou lavici úplně vzadu. Očividně se od lidí rád distancoval. Chvíli jsem si ho nenápadně prohlížela, protože jsem měla takový zvláštní šimravý pocit v břiše, jako by moje tělo okamžitě reagovalo na jeho přítomnost. Nebo se mi možná jenom líbil, protože byl opravdu pohledný.

,,Trinity Lincourtová?'' Zaslechla jsem své jméno a celá rudá odlepila oči od záhadného cizince.

,,Tady,'' hlesla jsem se zdviženou rukou nad hlavou, aby mě v prořídlém davu Stuart lépe zahlédl. ,,Náš talentovaný nováček,'' dodal s úsměvem, což přilákalo pozornost několika čumilů, kteří si mě začali zvědavě prohlížet. Doufala jsem, že se takhle mile ke mně chová i z jiných důvodů, než jenom proto, že jsem sirotek z pěstounské rodiny.

Pokračoval dál, čímž ode mě naštěstí odvedl pozornost, a já si oddechla, že jsem náhlý zájem přetrpěla. Stále jsem ale měla pocit, že jeden pár očí se ode mě ještě tak docela nestihl odlepit. Podívala jsem se tím směrem a s překvapením zjistila, že mě pozoruje ten vysoký blondýn, kterého jsem potajmu před chvílí očumovala i já. Nahrnula se mi krev do tváří a srdce mi začalo splašeně tlouct. S vráskou mezi obočím si mě nestydatě prohlížel od mých bílých vlasů až ke špinavým keckám, než se nakonec modrýma očima zabořil do těch mých. Pak během jedné vteřiny přimhouřil víčka a odvrátil se ode mě, jako by považoval předešlé zírání za naprostou ztrátu času.

Probrala jsem se i já a přesunula svou pozornost na Ditu a Ritchieho, abych se nemusela zaobírat tím, co tomu podivínovi běhá hlavou.