Z pohledu Trinity

   Bylo to zvláštní. Být součástí něčeho tak velkého. Nikdy dřív jsem ten pocit, že někam patřím, nezažila. Pokaždé mi přišlo, že jsem jen vybočovala z davu, v čemž mi napomáhaly moje dlouhé bílé vlasy, za kterými se každý ohlížel. Ve školách jsem si raději sedávala sama v nejzadnější lavici, abych se vyhnula případné konverzací s učitelem. Nebyla jsem špatná studentka, ale pravdou bylo, že jsem nikdy moc nedávala pozor a každý den odcházela s novými kresbami ve skicáku. Neúčastnila jsem se společenských akcí, protože mi ty lidi zkrátka nesedli a neměla jsem potřebu s nimi trávit víc času. Nenacházela jsem ve svém okolí žádné podobnosti, které by nás stmelily.

Na občance jsme jednou měli každý mluvit o budoucnosti a našich plánech a všichni náruživě vyprávěli jenom o vejšce. Seděla jsem tam a poslouchala jejich básnění o drahých školách, kterou jsem si já nemohla dovolit. V osmnácti budu už odkázaná jen sama na sebe a všem bude jedno, že moje zabezpečení je minimální.

Mohla jsem jít sice na státní, ale nebylo možné, abych chodila do práce kvůli placení nájemného a ještě stíhala školu a malování, kterým jsem se toužila prosadit.

Budoucnost mě děsila. Moje osmnáctiny mě děsily. Snila jsem o životě, který nebyl lehce zrealizovatelný pro holku z mých poměrů. Tolik jsem si přála jít na prestižní uměleckou vejšku jako byl Yale nebo třeba na Cranbrook, ale to byl jen vzdálený sen.

Přestala jsem myslet na to, co bude potom, až tohle místo opustím. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jestli se budu nadále scházet s Dinou a Ritchiem, nebo naše přátelství koncem kurzu povadne, až nakonec úplně zmizí. Musela jsem přestat nad takovými věcmi polemizovat tehdy, kdy jsem si uvědomila, že by mi mohl chybět i Pablo.

Vzpamatovala jsem se a zjistila, že už dobrých nejméně patnáct minut zírám bez hnutí na prázdné plátno. Dneska jsme dělali abstrakci. Všichni už dávno začali, ale já se místo toho nechala uhánět myšlenkami na svou budoucnost bez vyhlídek.

,,Trinity,'' ozval se za mnou znepokojivě Stuart a prohlédl si můj nijaký výsledek zamračeným pohledem. ,,Nechceš mi doufám říct, že tohle je tvůj pokus o abstraktní tvorbu?'' podíval se na mě s povytaženým obočím a já si povzdechla a zavrtěla hlavou.

,,Ne, jen nevím jak začít,'' vymlouvala jsem se a rozhlédla se po ateliéru. Většina lidí se smíchem náhodně patlala nebo stříkala barvy na bílý povrch. Zdálo se to být nejspíš snadné, ale stálo za tím mnohem víc než jen barevné temperové skvrny.

,,Umění musíš vnímat, Trinity. Nejde ho brát jako druhou činnost. Ponoř se do něj. Teď není potřeba se zaobírat něčím jiným, věř mi,'' poradil mi přísně a odešel k dalšímu studentovi. Kousla jsem se do rtu a ohlédla se do rohu místnosti, kde maloval Pablo. Znuděně míchal barvy na paletě a nevypadal být do práce zabraný o nic víc něž já.

,,Kdo bude mít hotovo, může odcházet,'' ohlásil Stuart a několik lidí se již zvedlo k odchodu. Dina už také skončila, protože v abstrakci byla přeborník, a mávla na mě na rozloučenou. Mířila rovnou na oběd, poněvadž nesnášela stání ve frontě a měla samozřejmě moc velký hlad na to, aby čekala, než ze sebe něco uměleckého vymáčknu.

,,Kruci,'' zanadávala jsem a mrskla štětec na stůl. Tenhle úkol mě vytáčel. Vím, že jsem mohla napatlat náhodné barvy na sebe a pak to další hodinu smyšleně popsat, ale to jsem nebyla já. Nedokázala jsem odfláknout umění.

Chtěla jsem se rozejít za Stuartem, že potřebuji víc času a že to do odpolední hodiny nejsem schopná udělat, když mi přes rameno kdosi vychrstl směsici barev, které utvořily na mém plátně duhovou louži.

,,Co to-,'' prudce jsem se otočila a  vrazila do vysoké postavy. Vzhlídla jsem a zjistila, že se mi Pablo ke všemu ještě směje. V ruce držel ušpiněný kelímek a pyšně se díval na svůj výtvor, kterým pošpinil moje plátno.

,,Vypadala si bezradně, tak jsem si říkal, že přidám ruku k dílu,'' pokrčil rameny a já nemohla uvěřit, že si tohle vážně dovolil. Každý jsme měli přiřazený počet pláten a nebylo možné, abych na abstrakci dostala nové. Nikdo si Pablova neočekávaného útoku navíc nevšiml, protože tu všehovšudy zůstali už jen dva lidi, kteří měli stojany až úplně vepředu, a Stuart byl zalezlý ve svém kumbálu.

,,Tohle si podělal,'' dostala jsem ze sebe tiše a on se jen triumfálně usmíval. Zkrátka ho bavilo si ze mě dělat legraci. Než stačil něco dalšího udělat, popadla jsem svůj kelímek s vodou na umývání štětců a vychrstla mu jej do obličeje. Ti dva zbylí se udiveně otočili a pozorovali děj mezi námi s vykulenýma očima.

,,Tos neudělala,'' vyšlo z Pabla šokovaně a předloktím si utřel svůj zmáčený obličej. Voda mu stekla i na jeho bílé tričko a začala odhalovat opálenou pokožku pod ní. Rychle jsem se prosmýkla okolo něj, protože jsem věděla, že další zásah bude následovat od něho. Bezhlavě jsem se rozběhla k jeho plátnu, na kterém bylo pouze pár tahů uhlem. Zasekla jsem se v pohybu a snažila se v nich rozpoznat, o co se jednalo. Byly dost zbrklé a nedbalé.

Vypískla jsem, když mi cosi studeného začalo téct po zádech během toho, co jsem se zamýšlela. Pablo se za mnou pochechtával a ti dva další studenti se radši vypakovali pryč. Měla jsem úplně promáčená záda, takže jsem se dost neobratně otáčela čelem k Pablovi, zatímco mi studené potůčky stékaly k bedrům.

,,Tak tohle, to si vypiješ, Pablo!'' zasyčela jsem výhružně a on s lišáckým úsměvem vyloženě čekal na můj další útok. Bože, snad si to neužíval? To se tak nudil, když měl potřebu se dostat do vodní bitvy se mnou?

Rozhodla jsem se přitvrdit, zabořila ruku do plechovky s bílou barvou, kterou jsme měli použít na podklad, a pak než se mi stačil vyvlíknout, mu s ní pošpinila obličej. Měl ale větší sílu, takže si mě snadno přidržel, sám zabořil ruku do barvy a pomatlal mi celý krk. Smáli jsme se, křičeli a prali jako malé neposedné děti.

,,Dost!'' zahřměl dospělý hlas ode dveří a já se s leknutím vyvlíkla z Pablova sevření. S bušícím srdcem a celá rudá a špinavá od výtvarných potřeb jsem zírala na Stuarta, který rozhodně nevypadal nadšeně z toho, co vidí. ,,Můžete mi proboha říct, co to zase vy dva provádíte?!'' křikl a rozešel se rychlým krokem k nám. Kousla jsem se do rtu, abych se nesmála, protože mi z nepochopitelných důvodů tahle situace přišla vtipná.

,,Nesplnili jste úkol a ještě plácáte barvama? Podívejte se na ten nepořádek!'' rozmachoval Stuart rukama a já se cítila hrozně. Byl tak hodný a já jsem mu jeho vřelost oplácela dětinským chováním.

,,My jsme spolupracovali. Není to to, co si chtěl?'' vložil se do toho Pablo se svou obvyklou drzostí a já v duchu zaklela, protože jsem se obávala, že tímhle tomu opravdu nenapomůže.

,,Pablo, od tebe už můžu čekat cokoli, ale proboha nezapojuj do těch svých kravin i Trinity!'' napomenul ho přísně Stuart a s rukama na prsou si prohlédl to nadělení, které se nám povedlo za tu chvíli utvořit. ,,Když tak rádi spolupracujete, můžete to tu celý rovnou uklidit! A do odpoledne, ať jsou i vaše abstrakce hotové a můžete je úspěšně prezentovat!'' Jednou rukou si frustrovaně prohrábl vlasy a vyrazil raději zpátky ke dveřím. ,,Než bude odpolední program, koukejte mít všechno hotový!'' nakázal nám ještě a pak s naštvaným mrmláním odešel. Doteď jsem zadržovala smích, ale jakmile zmizel, neudržela jsem se a začala se přidušeně smát. Bože, to byl trapas. Musel si myslet, že nám přeskočilo.

,,Uvědomuješ si, že je to tvoje chyba, že jo,'' ozval se Pablo naprosto vážně, ale když jsem se na něj podívala, v očích mu blýskaly pobavené jiskřičky.

,,Prosím?'' reagovala jsem na oko dotčeně a přiblížila se k němu o něco blíž.

,,Kdyby si mi nestála v cestě se svým prázdným plátnem, vůbec se tohle celý stát nemuselo,'' provokoval mě dál, mezitímco já periferně zahlédla špinavou vodu od štětců, kterou někdo položil na skříň u umyvadel. Stačil jeden šikovný pohyb a mohla jsem Pablovi oplatit jeho poslední zákeřný útok, díky kterému jsem byla špinavá od hlavy až k patě.

,,Pablo, co to tady máš?'' namířila jsem prstem pod jeho klíční kost a tvářila se naprosto seriózně. Snažil se tu neviditelnou věc marně najít, díky čemuž jsem dostala možnost popadnout zakalenou vodu a vychrstnout ji na něj.

Chvíli se ani nehnul, jen otevřel pusu v šoku a pak mě odměnil vražedným pohledem. Na moment jsem ztuhla a doufala, že jsem to nepřehnala, ale to jsem neměla dělat, protože mě díky mé nepozornosti čapl a povalil na zem. Povedlo se mu úspěšně chytnout obě má zápěstí, abych se nemohla bránit, a pak mi velkým štětcem napatlal na obličej modrou barvou. Pištěla jsem a do toho se stačila ještě smát a on nepřestával svírat mé ruce a pobaveně se šklebit.

Konečně jsme se uklidnili a já se rozhodla ustoupit a tentokrát mu to už neoplácet. Vydýchávali jsme se, ale nehnuli se z místa. Pablo měl teď zapřené obě ruce u mé hlavy a pozoroval mě.  Krucinál, znejisťovalo mě, když se na mě takhle díval, poněvadž jsem nedokázala rozluštit, co se mu v hlavě odehrává. Proč se tohle dělo? A proč se mi to proboha líbilo?

Malinko se sklonil a mně se okamžitě zrychlil tep. Byl tohle ten moment, kdy dojde k mému prvnímu polibku? Ani jsem se nehnula a čekala, co udělá.

Sám vypadal docela překvapeně, ale neodtahoval se. Mračil se a mezi obočím mu tak vznikala podlouhlá vráska. Sklonil se o malinko níž, už jsme se skoro dotýkali nosy. Moje srdce mi málem prorazilo hrudník. Co to proboha vyváděl? Měla bych ho zastavit? Nechtěla jsem ho zastavovat. A proč vlastně krucinál ne?

Najednou se mu mihlo v očích zmatení a v tu ránu se bleskově vyhoupl na nohy. Prohrábl si vlasy a vyhýbal se mému zaskočenému pohledu.

,,Musíme to uklidit, než přijde Stuart,'' řekl zběžně jako výmluvu a popadl hadr na podlahu, aby setřel ze země všechnu tu zbytečně vyplácanou barvu. Já zaraženě vstala chvíli po něm a snažila se dělat, že se mnou celá ta situace nic neudělala, i když moje vnitřní já křičelo jednu otázku za druhou. Možná jsem to jen pochopila špatně a nechtěl mě vůbec políbit. Třeba se zamyslel nad tou nedodělanou abstrakcí nebo nad tím, co všechno musí dneska ještě udělat.

,,Nikdy to nedovol,'' ozve se ve chvíli, kdy už i já beze slov sklízím nepořádek z podlahy.

,,Cože?'' reaguji rozrušeně, protože mi jeho poznámka nedává žádný smysl.

,,Nechci tě zatáhnout do světa , kam patřím. Nechci, abys poznala lidi, se kterýma se stýkám. Takže prostě nikdy nedovol, abych tě políbil, Trinity,'' řekl důrazným tónem zády ke mně a zněl při tom tak nějak vzdáleně. Jako by se nořil do dávných vzpomínek a utíkal od přítomnosti. Polkla jsem a zasekla jsem se v pohybu. Proč tohle dělal? Měnil nálady stejně tak často jako Dina svoje outfity během jediného dne.

,,Já ti vůbec nerozumím,'' řekla jsem se vší upřímností a s povzdechem se opřela o dřevěný sloup opodál. Pablo se na mě zadíval skoro provinile, jako by se mi teď chtěl ze všeho omlouvat. Ustal v činnosti a dvěma dlouhými kroky se dostal ke mně. Rukou se zapřel u mojí hlavy a zadíval se mi do očí.

,,Chtěla bys to?'' zeptal se mě a kmital malými jezírky po mém obličeji. Měl jiný odstín duhovek než já. Byly tmavší. Jako mořská hlubina zbarvující se do safírových odstínů.

,,Co-o?'' vykoktala jsem, když jsem se vzpamatovala z potápění v oceánu. Srdce mi zase začalo pumpovat o sto šest a určitě jsem byla rudá až na zadku. Pablo Gal mě rozhodně uváděl do těch největších rozpaků, které jsem za celý svůj dosavadní život poznala.

,,Ukážu ti můj svět za hranicí tohohle kurzu, Trinity. Sejdeme se dneska v deset večer u altánku u jezera. Garantuju ti, že po dnešní noci už nikdy nebudeš chtít, abych tě políbil.'' Odpíchl se od sloupu a bez dalšího slova začal uklízet. Já, celá opařená, jsem se k němu přidala a nikdy v životě se necítila víc zmatená. Byla jsem jako křeček, kterého strčíte do toho vtipného kolečka v kleci a pak ho z něj v té největší rychlosti vyhodíte.

Pořád jsem slyšela opakovat ho mé jméno, které tak rád převaloval na jazyku. Nikdo jiný mě tak často neoslovoval. Znovu jsem se ocitla v kolečku a uháněla a uháněla, jako bych snad mohla uniknout tomuhle chaosu.