Dny bez Pabla byly jako dny bez barev. Šedé a nijaké. Přišla jsem o svůj veškerý optimismus, kterým mě Pablo naplňoval. Měla jsem svého Damona, ale to neměnilo nic na tom, že Stefan byl pryč. Prostě odjel. Stuart o něm nic nevěděl a nikdo další taky ne. Bez rozloučení se vytratil.

Dinu jsem zasvětila do celé situace a chudák se z toho vzpamatovává ještě teď. Ke všemu se kurz nebezpečně rychlé chýlil ke konci a já si nepřála nic víc, než jen zůstat.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem to nebyla já, kdo vyřkl své konečné rozhodnutí. Možná to bylo ale dobře. Ublížila bych Pablovi o to víc, kdybych sama zvolila Donathana.

Bloumala jsem po kempu a brečela. Cítila jsem se tolik opuštěná, přestože jsem měla ještě tolik přátel a hlavně Donathana. Ale Pablo byl pro mě neskutečně důležitý, protože mě miloval tím nejčistším možným způsobem. Milovala jsem ho tolik, že to až bolelo. Nemohla jsem bez něj normálně fungovat.

,,B!'' zavolal na mě Donathan, ale já se neotáčela. Stála jsem u altánku, kde jsme se po nocích scházeli s Pablem. Měla jsem opuchlé oči a nemohla jsem dýchat. ,,No tak, B!'' ozvalo se už za mnou a Donathan mě k sobě otočil. Tvářil se ztrápeně a nejspíš ho ničilo mě takhle vidět.

,,Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit,'' ujišťoval mě smutně a já zavrtěla hlavou.

,,Tys mi neublížil. To já sama sobě. A hlavně jsem ublížila Pablovi, aniž bych chtěla. Nechtěla jsem se mezi Vámi dvěma rozhodovat, protože by vždycky jeden z Vás trpěl. A to jsem nechtěla,'' rozplakala jsem se a zavrtala se do Donathanova náručí.

,,Jeď za ním. Najdi ho. Udělej, co potřebuješ, přestože si sobecky přeju, abys to neudělala,'' přemlouval mě, ale já stále vrtěla hlavou.

,,Otec měl pravdu, Donathane. Vždycky si to byl ty. I přesto, jak Pabla miluju, nikdy bych nepřežila, kdyby si takhle ode mě odešel ty. Měl pravdu a udělal to rozhodnutí za mě. Sama bych to nebyla schopná vyslovit,'' zašeptala jsem a Donathanovi se rozbušilo srdce.

,,Vždyť jsem ti tolik ublížil. Jaktože jsem to já?'' nechápal a já pokrčila rameny.

,,Možná, že proto, že chápeš mé nevím.'' Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. ,,A možná, že proto, že jsme oba uvnitř rozervaní na cáry. Patříme k sobě, protože jsme oba sobci. Ubližujeme druhým a nejvíc sami sobě. Jsi to ty, Done. Vždycky budeš. A to je na tom možná to nejhorší. Nikdy se lásky k tobě nezbavím, protože je příliš silná,'' řekla jsem a polykala slzy, které nepřestávaly stékat. Bylo jich nekonečno. V mých očích byl bezedný vodopád.

,,Proč mám pocit, že se se mnou loučíš?'' Vzal mou hlavu do dlaní a s utrápenýma očima hleděl do těch mých.

,,Odjedu do Louisiany a co pak? Budeš na mě čekat?'' uchechtla jsem se ironicky a on stiskl mou tvář.

,,Vždycky na tebe budu čekat. Nebo pojedu s tebou. Pojedu kamkoliv. Nikdy tě už neopustím, rozumíš?'' Přikyvovala jsem, ale nepřestávala brečet.

,,Nemůžu Vás mít oba. A to je na tom to nejhorší,'' vzlykala jsem a Donathan mě k sobě tiskl, přestože ho nejspíš tahle slova bolela mnohem víc než mě.

,,On se vrátí. Kvůli tobě se vrátí,'' ujišťoval mě, ale já si tím nebyla tak jistá. Zlomila jsem mu srdce na tisíc kousků. Než je všechny zase slepí dohromady, bude už příliš pozdě.

///

    Byl tu poslední den kurzu a já v rukou svírala šek na několik tisíc dolarů a tři poukázky na další návštěvu kurzu. Vyhráli jsme díky našemu společnému projektu, ale nebyli jsme tu všichni tři, abychom cenu převzali. 

Byla jsem šťastná, že se sem za rok můžu zase vrátit, ale nebyl tu Pablo, a to to štěstí přebilo. Máma se za mnou přijela ještě podívat, než jsme se měly na nějakou dobu rozloučit. Slíbila, že se spojí s mou sociální pracovnicí a vezme si mě do péče ještě dřív, než mi bude osmnáct let. Chtěla mě osvobodit od Nicka a Carly a já se nemohla dočkat až opustím hranice Louisiany napořád.

Donathan se rozhodl, že pojede do New Orleans se mnou. Byl schopný obětovat svůj domov, aby byl se mnou a tím mě utvrdil o skutečnosti své lásky ke mně. Nikdy mě nemohl milovat způsobem, jakým mě miloval Pablo, ale miloval mě tolik, že jsem až nedokázala pochopit proč.

Sbalila jsem si své věci a s pláčem se rozloučila s Dinou. Nevěděla jsem, kdy ji zase uvidím, ale doufala jsem, že co nejdřív. Rozloučila jsem se i s Ritchiem a Stuartem a potom ruku v ruce s Donathanem vyrazila k autu. Ještě než jsme odjeli na letiště, udělali jsme zastávku u Leny doma, kde bylo i celé Campari. Všichni jsme brečeli. Konce jsou vždycky nejvíc smutné.

Pablo se mi neozval, a tak jsem přijmula fakt, že jsme se možná rozloučili už navždy. Nemohla jsem mu nic vyčítat, protože i já sama jsem si zvolila a musela jsem s tím rozhodnutím žít. Někdy se prostě stane, že milujete dva lidi naráz, ale neznamená to, že i s oběma můžete být. To se stává možná tak v Elite, španělském seriálu, který jsem na netflixu zhlídla už tolikrát. Tam bylo normální, že měli vztah hned tři lidé, ale ve skutečnosti to tak bohužel nefungovalo.

,,Vrať se brzy, B,'' řekla mi Lena s pláčem, když mě objímala.

,,Vrátím,'' slíbila jsem a byla plně rozhodnutá to dodržet.

A pak jsem se vrátila do New Orleans ke svým dvěma hlídacím psům. Vstříc novým dobrodružstvím spolu s Donathanem.