ig: hahmattie

,,Takže projekt, hm?'' protrhl ticho v autě Donathan, když už jsme razili kamsi pryč. Přikývla jsem a položila si nohy na palubní desku. Donathan se zamračil, ale nic mi na to neřekl. Nejspíš se musel hodně držet, aby se kvůli své impulsivní povaze znovu nerozčílil.

,,Projekt. Musíme vypracovat deset emocí. Pár jich s Pablem už máme. Dneska bych zkusila důvěru. Co myslíš ty?'' otočila jsem se k němu a on pokrčil rameny. Sluníčko mu osvěcovalo bledou tvář a zvýraznilo malé jizvy na čele a dolním rtu, které nejspíš pochytil při rvačkách.

,,Může bejt, ale nejdřív se najíme. Umírám hlady,'' rozhodl a zajel rovnou ke KFC. Přes mluvící sloup objednal dva velké kyblíky s kuřecími křídly a kopu hranolek. Udiveně jsem mrkala na hromadu jídla, která mi přistála v klíně.

,,Ber si, je toho docela dost.'' Opatrně jsem vzala s tichým díky jednu hranolku a strčila si ji do pusy se stále šokovaným pohledem.

,,Je toho hromada, to nemůžeme sníst,'' zděsila jsem se nad vším,  co mi leželo na stehnech, zatímco Donathan se tvářil nepřítomně.

,,Mluv za sebe. Pro mě je to akorát,'' řekl s pohledem přišpendleným na silnici a jednou rukou v kýblu s křídly. Protáhla jsem obličej a nechala ho v naivitě, že tohle všechno spořádá. Sama jsem toho sice moc nesnědla, ale bylo fajn trávit takhle s Donathanem čas. Byl mírnější a choval se dokonce jako člověk.

Zaparkoval kdesi u lesa, kde jsem to neznala a dojedl poslední kuře. S obdivem jsem pokývala  hlavou a předvedla pantomimicky potlesk. Divila jsem se, že s tímhle jídelníčkem má tak vysportovanou figuru.

,,To zírám, seš jak vysavač,'' uchechtla jsem se a rozhlédla se po okolí. Na moment jsem se lekla, že mě sem přišel znásilnit, ale při vzpomínce na jeho ochranitelské schopnosti v tom pajzlu, jsem se uklidnila.

,,Kam jdeme?'' zeptala jsem se zvědavě, ale nic mi na to neřekl. Rozešel se ihned k lesu a já ho celá napjatá následovala. Zvědavost mnou cloumala, ale neodvažovala jsem se znovu vyptávat.

Se zakloněnou hlavou jsem si prohlížela vysoké stromy s šumícím listím v korunách. Odevšad se ozývalo ptačí zpívání a foukal jemný vítr, který příjemně chladil mé holé paže.

Donathan se zastavil nečekaně na místě a já do něj zezadu prudce narazila. S dlaní přitisklou na pulzujícím čele jsem ho raději obešla a spočinula pohledem na cíli naší cesty. Stáli jsme před vysoko posazeným kamenem, který trčel do vzduchu a připomínal ten, po němž kráčel Rafiki se Simbou v dlaních.

,,Ehm, co tady?'' otázala jsem se s nechápáním a hloupě civěla na kamennou vyvýšeninu.

,,Jdeme pracovat na projektu,'' prohlásil ambiciózně gotik a já protáhla obličej, jelikož mi jaksi nedocházelo, co bychom tady měli asi tak vytvářet.

,,Vylez na ten kámen,'' poručil mi. Mlčky jsem na něj zírala a neměla se k pohybu. ,,Tak vylez na ten kámen!'' zopakoval už ostřeji a já ho urychleně poslechla a vystoupila na jeho úplný konec. ,,Otoč se,'' instruoval mě dál a já s povzdechem tak učinila. Nerozuměla jsem, jaký má tohle celé význam, ale raději jsem mlčela, aby se zase nenaštval. ,,A teď roztáhni ruce a spadni.'' Vytřeštila jsem oči a otočila se k němu zase čelem.

,,Zbláznil ses? Zabiju se. Nebo si nejmíň nehezky vyrazím dech!'' protestovala jsem, ale on se nenechal odbýt a suverénně stál na místě se založenýma rukama na prsou a s domýšlivým výrazem ve tváři.

,,Budeš mi muset věřit. Chytím tě, prosím tě. Vážíš tak pět kilo, nebude to žádnej problém,'' ujišťoval mě netrpělivě, ale já stále odmítavě kroutila hlavou.

,,Jsi blázen. Tohle přece nemůžeme zvládnout. A navíc to nemá s projektem nic společnýho!'' zoufala jsem a začala se třást. Nechtěla jsem se tu před ním rozbrečet, ale při představě, že mám spadnout do prázdna a do náručí nepřátelského kluka, s nímž jsem se sotva znala, se mi hrnuly slzy do očí.

,,Pospěš, prcku. Nic to není. Je to o důvěře. Dokud se ji nenaučíš, nemůžeš nikdy stvořit nic perfektního,'' vysvětloval a já si schovala hlavu do dlaní. Chvíli jsem ještě váhala, ale pak jsem mu dala za pravdu a statečně se k němu obrátila zády. Pomalu jsem roztáhla ruce a v duchu počítala do deseti. Pak jsem povolila všechny svaly a lehla si do vzduchu. Chvíli jsem letěla s bušícím srdcem, než mě popadly velké silné ruce a do nosu mi narazila Donathanova charakteristická vůně.

,,A je to,'' šeptl a já konečně rozlepila oči. Zvedla jsem pohled ke gotikovi, který mě zamračeně pozoroval.

,,Chytil si mě,'' vydechla jsem úlevou.

,,Říkal jsem, že to nic není. Nesmíš bejt pořád tak vystrašená, prcku.'' Stále mě držel v náručí a já k němu konečně pocítila sympatie. Nebyl tak hrozný, když se s ním člověk víc seznámil. Byl to docela hodný kluk, který se jen skrýval za nepřátelskou fasádou.

,,Proč ze sebe děláš někoho, kým nejsi? Ty přece nejsi špatný člověk,'' ujišťovala jsem ho a zadívala se mu do tmavých očí. Donathan na moment vypadal ztraceně a vrásky na čele se mu vyhladily. Nevydrželo mu to však dlouho a za chvíli se zase zakabonil.

,,Já jsem špatnej člověk,'' pronesl chladným tónem a uvolnil mě ze svého sevření, takže jsem se nevzhledně rozplácla na zemi.

,,Au,'' zakňučela jsem, protože jsem si pořádně narazila zadek. Donathan se ušklíbl a vykročil zase kamsi pryč nezajímaje se o to, co se mnou bude. ,,Hulvát,'' zamumlala jsem si pro sebe a začala si z oblečení oprašovat jehličí.

,,Dělej, prcku, ještě musíme udělat ten blbej projekt!'' rozkázal mi a já nabroušeně vstala. Byl to idiot. Jak jsem si mohla myslet, že je to hodný člověk. Byl to hulvát a nenáviděla jsem ho.

,,Jestli si myslíš, že po tomhle s tebou budu něco ještě dělat, tak seš na pěkným omy-,'' zacpal mi pusu a já protestně začala nadávat.

,,Pšt, vyplašíš ji,'' napomenul mě a mně údivem vystřelilo obočí do vzduchu. Donathan namířil prstem na srnku pasoucí se kousek od nás a já pookřála. Mlčky jsme se dívali na to křehké zvíře, které vyplašeně koulilo očima okolo sebe, zatímco Donathanova ruka stále spočívala na mých ústech.

Že by pod tou slupkou bylo přeci jen srdce a láska k zvířatům?

Po chvíli srnka odběhla a já se konečně vymanila zpod Donathanovy dlaně a zamračila se na něj.

,,Nebuď furt taková citlivka,'' odpálkoval mě, a to už jsem se opravdu rozzuřila.

,,A ty se furt nechovej jako naprostej hulvát. Co si myslíš, že tím získáš? Akorát se lidem protivíš ještě víc. V životě bych nechtěla bejt tebou, protože bych se musela nenávidět,'' zasyčela jsem na něj a Donathan se napřímil. Měl zatnuté pěsti a vypadal vážně děsivě, ale můj strach k němu dávno opadl.

,,Nějaká nebojácná poslední dobou. Možná bych ti měl stanovit pravidla, jak se mnou mluvit, jinak to nedopadne dobře,'' zavrčel a já si s úšklebkem založila ruce na prsou.

,,Jo, a co mi uděláš? Znechutíš mě svou osobou ještě víc?'' odpálkovala jsem ho a Donathan překvapeně zamrkal. Pak se znovu zamračil a otočil se směrem, kterým jsme sem přišli.

,,Jdeme,'' zavelel a já se musela nad svou odvážností spokojeně pousmát. Dokázala jsem mu, že nejsem žádná ufňukaná holčička, které nažene strach i mírné zvýšení hlasu.

Nasedli jsme do auta a odjeli zpátky do campu. Celou cestu Donathan mlčel a já neměla potřebu taky nic říkat. Byli jsme na sebe navzájem naštvaní a ani jeden z nás se nepokoušel o udobřování.

,,Hele, na rovinu. Já jsem kokot. Vím to o sobě. Naučil jsem se nestarat se o okolí a o to, co si lidi myslej. Je mi to fuk. Nemám lidi rád, nemám rád svět, nemám rád svým způsobem skoro nic. To jsem já. Smiř se s tím. Pokud to neuděláš, nikdy nebudeme schopni spolupracovat. Nebudu se ti omlouvat ani nic takovýho. Prostě se s tím smiř,'' protrhl ticho mezi námi a výjimečně mě mile překvapil. Nebyla to sice plnohodnotná omluva za jeho hulvátské chování, ale stačilo mi to.

,,Dobře, bručoune, beru na vědomí,'' usmála jsem se a on na tváři vyloudil něco, co úsměv jen vzdáleně připomínalo. I tak jsem byla spokojená a začínala si konečně myslet, že bychom spolu mohli nějak vycházet.