Stáli jsme s Otcem v bílé tmě a on mi promítal životy mých přátel. Všichni vypadali být tak šťastní. Samozřejmě, že se to neobešlo bez slz a malých trápení, ale měli v životě víc štěstí než smutku. Dívala jsem se, jak se Pablo s Donathanem zamilovávají, jak máma žije spokojený život, jak Campari dosahuje všeho, čeho chce.

Byla jsem šťastná i já. Věděla jsem, že jsem učinila správné rozhodnutí.

,,A co teď, Otče?'' zeptala jsem se vrásčitého muže po svém boku a on se usmál.

,,Teď přijde další dobrodružství. A bude jich ještě spoustu. Pošlu tě na zem ještě spoustukrát. Stejně jako jsem to udělal už milionkrát před tím,'' řekl a já se smutně usmála.

,,Takže to není konec?''

,,Ne, ještě ne.''