Dina se vrátila z nemocnice hned další den. Měla obvázanou hlavu a byla cítit desinfekcí, ale usmívala se i tak od ucha k uchu. Její zranění nebylo příliš vážné, takže obdržela jen tři stehy a hned jako první mi sdělovala, že ji prohlížel atraktivní doktor. Musela jsem se tomu zasmát a byla ráda, že je v pořádku a stále ve své pozitivní náladě. Ani mě samotnou už hlava tolik nebolela. Sem tam mi v ní sice nepříjemně luplo a Dininy rychlé pohyby to akorát zhoršovaly, ale dalo se to vydržet a já své tajemství zvládla zatajit.

Už to bylo oficiální. Vzala jsem pod svá křídla prvního člověka, kterého jsem si zamilovala. A možná nebude trvat dlouho než se k Dině přidá i Ritchie. Celý svůj dosavadní život jsem se tomu co nejvíce vyhýbala a pak stačilo, abych přijela sem, a moje plány slušně pohořely.  Nelitovala jsem toho, že jsem Dinu vpustila do svého života a zbavila jí jakékoli fyzické bolesti, ale bála jsem se. Vzpomněla jsem si na srdeční příhodu tety Grety, kterou jsem jako jedinou měla ráda, a skoro mi vhrkly slzy do očí při vzpomínce na tu ukrutnou bolest, která trvala snad věky, než Greta nadobro odešla.

Stop. Stop. Dina přece nedostane ve svém věku infarkt. Začínám být až přehnaně paranoidní.

Každopádně Stuart byl po tomhle našem celém extempore dost naštvaný a zrušil veškeré scházení se po desáté hodině do odvolání. Stejně tak i nakázal, že v tomhle čase musíme dorazit do tábora a ne až o půlnoci, jako tomu bylo dřív. 

Ke všemu se dozvěděl, že byl při večírku užívaný alkohol a odteď hodlal kontrolovat po návratu každého, kdo opustil tábor, zda si s sebou něco alkoholického nepřivezl. Porušení pravidel se tvrdě trestalo, takže Ritchie s lítostí odevzdal všechny plechovky s pivem Stuartovi, aby měl čisté svědomí. Bůh ví, kde skončily, ale bylo to lepší než riskovat nějaký další průser a nechat se třeba i vyloučit.

Upřímně jsem si já sama nestěžovala. Nebyla jsem moc party člověk a návrat do desíti večer mi také vyhovoval. Dina byla naštvaná sama na sebe a měla potřebu se furt každému omlouvat. Nebyla to přeci ale její chyba. No možná neměla tolik pít, ale viníkem byl rozhodně Aiden. To on to celé způsobil, když do ní lil tolik chlastu, zatímco tancovala, a ani ji nebyl schopný ohlídat. Jediné štěstí bylo, že nikdo nepřišel na to, že sem vnikla na tajňačku ta Pablova parta. Myslím, že to by Stuart vyváděl ještě mnohem víc. A kdyby spatřil třeba Dona, asi by rovnou zavolal i policii.

Čas tady ubíhal rychle, protože jsem si dny plné malování a tvoření a chvil strávených s přáteli naplno užívala. Zase tu byl víkend, kdy jsme měli šanci ve svých skupinách pracovat na společném projektu, a Dina s Ritchiem mě museli proto opustit. Dohodli jsme se, že v neděli někam vyrazíme, ale v sobotu budeme všichni pracovat.

Paráda. Ztvrdla jsem sama v chatce a neměla jsem koule na to jít za Pablem. Od úterního večera, kdy mě donesl až sem, jsme se nebavili. To by asi bylo vcelku normální, ale my jsme se na sebe snad ani jednou nepodívali. Možná jsme jen tak pokukovali střídavě, anebo jsem na něj v tom horším případě zírala jenom já. 

I kdyby mi ale ty koule narostly a já získala odvahu, tak jsem stejně nevěděla, jaká chatka je jeho, a přišlo mi příliš trapné se na to jít někoho zeptat. Jenomže jsme zase potřebovali s naším projektem hnout a já nechtěla zaostávat. Měli jsme před sebou sice ještě víc jak dva měsíce, ale jak řekl Stuart, projekty byly těžké a vyžadovaly víc času. Navíc jsme na to byli jen my dva, díky čemuž jsme byli oproti ostatním v nevýhodě.

Ozvalo se klepání na dveře a já protočila očima, protože si Dina jistě jako obvykle zapomněla klíče. Otevřela jsem dveře a chtěla ji odměnit kousavou poznámkou, když jsem si uvědomila, že přede mnou nestojí má spolubydlící, ale vysoká postava Pabla.

,,Ty,'' vyšlo ze mě a v duchu jsem se za to napomenula, protože to jistě znělo naprosto hloupě. Pablo se na půl ušklíbl a na půl usmál a bez vyzvání mě obešel a vkročil dovnitř.

,,Já,'' dosvědčil a v klidu se posadil na mou postel, kterou jsem ještě ani nestihla ustlat. Naštěstí jsem se stačila převlíknout z pyžama a nestála jsem tu před ním v mém vytahaném triku s medvídkem Pú a bez podprsenky.

,,Přišel si kvůli projektu?'' zkusila jsem to a rychle naházela svoje oblečení ze stolu do skříně. Pobaveně mě sledoval a zjevně si mou rozpačitost šíleně užíval.

,,Jop,'' řekl pouze a pak si prohlídl místnost, jako by tu byl snad poprvé a jako by jeho chatka určitě nevypadala stejně, než utkvěl pohledem na mně. ,,Pojedeme do města,'' oznámil mi své rozhodnutí jako hotovou věc a já vytáhla obočí do výšky.

,,Co tam?'' nechápala jsem a přešlapovala z nohy na nohu, protože mě znervózňovalo, jak si mě pořád prohlížel. Prudce vstal, až jsem leknutím nadskočila a on se usmál, ale rychle to zamaskoval tichým odkašláním.

,,Začneme s první emocí,'' oznámil mi jednoduše a vydal se pryč a nejspíš očekával, že ho budu ihned následovat. Měla jsem na sobě rifle a volnou košili. Nic na přehlídku, ale do města to mohlo stačit. Strčila jsem si klíč od chatky s pár dolary do kapsy, kdyby náhodou, a s mobilem v ruce Pabla doběhla. Chodil neuvěřitelně rychle, anebo možná mu jen moje krátké nohy nestačily. Než jsme došli k jeho autu, byla jsem zadýchaná, jak po zdolání půl maratonu. 

,,Tohle je tvoje?'' podivila jsem se, když jsme dorazili ke kdysi bílé dodávce, která byla teď posprejovaná všelijakými graffiti.

,,Nelíbí?''

,,Ne, je parádní,'' odvětila jsem mu upřímně a naskočila dovnitř. Připadala jsem si najednou hrozně vysoko a přišlo mi to skvělý. Nemůžu uvěřit, že jsem jízdu dodávkou brala pomalu jako zábavnou atrakci. Uvědomovala jsem si, jak moc nudný život mám, když se dokážu radovat z takových maličkostí.

Pablo pustil nahlas rádio a zaměřil se na cestu před sebou, nejspíš proto, že se nechtěl bavit. Byla jsem ráda, protože sama jsem netušila, co bych mu asi tak řekla. Po očku jsem si ho prohlédla. Měl na sobě bílé tričko s krátkým rukávem a černé úzké kalhoty. Takhle chodil nejčastěji, ale nikdy jsem u něho za světla nebyla tak blízko, abych si všimla velkého množství drobných jizev na rukou. Táhly se mu po předloktí a mizely kdesi pod tričkem, kde se jich zjevně rozpínalo ještě víc. Rychle jsem se podívala jinam, když vycítil, že ho pozoruji, a odlepil na chvíli oči ze silnice směrem na mě.

,,Zeptej se. Máš oči plný otazníků,'' povzdechl si skoro odevzdaně a já zrudla. Měla jsem plno otázek, ale věděla jsem, že na ty by mi jistě neodpověděl vzhledem k tomu, jak v úterý večer reagoval, anebo jsem spíš byla příliš stydlivá se na ně zeptat. Nakonec jsem to riskla a položila mu právě utvořený dotaz v mojí hlavě.

,,Odkud máš tolik jizev? Sebepoškozoval ses nebo....?'' zeptala jsem se váhavě, ale na plnou hubu a znělo to nejspíš strašně nemístně, protože na mě Pablo vrhl zamračený pohled, jestli to myslím jako vážně.

,,Ne, pane bože. Nechal jsem si postupně odstranit všechna svoje nesmyslná tetování, která mi zůstala z puberty. Laser sice smyl inkoust, ale jako vzpomínky mi zanechal tyhle nepatrný čárky,'' odpověděl mi upřímně a já byla ohromená. Prozradil mi právě něco o sobě, nebo se mi to jen zdálo? Tak či tak se mi ty jizvičky líbily. 

,,Teď ty,'' vyzval mě po chvíli mlčení.

,,Co?'' reagovala jsem nejistě.

,,No, seš na řadě. Nemysli si, že budu o sobě mluvit jenom já. Dlužíš mi jednu peprnou informaci,'' pokynul mi a nepatrně se usmál. Dnes měl dobrou náladu, a to se mi zamlouvalo.

,,Nikdy jsem nepoznala svoje rodiče a celej svůj dosavadní život pendluju mezi náhradníma rodinama,'' zašeptala jsem a modlila se, aby mě nezačal litovat. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem nějaká chudinka. Chudinka jsem totiž rozhodně nebyla. Byla jsem v pohodě, jenom jsem neměla mámu, který bych říkala svoje pocity o klucích, anebo tátu, který by mi říkal princezno, nebo jak to funguje.

,,Páni,'' hlesl, ale nedíval se při tom na mě. ,,U tebe člověk fakt neví, co čekat,'' dodal a vrtěl při tom hlavou. Brala jsem to jako kompliment. Lepší než kdyby mi opakoval, jak ho to mrzí. Byl svůj za každé situace, a to se mi na něm líbilo.

Zastavili jsme u jakéhosi vrakoviště. Zamrazilo mě, když jsem to místo uviděla. Vypadalo tak děsivě. Bylo prázdné a kolovala tu ponurá atmosféra, která mi způsobiovala husí kůži na rukou.

,,Co tu chceš dělat?'' zeptala jsem se opatrně, když jsme vystoupili z auta a Pablo se podíval kamsi do dálky.

,,Dneska uděláme agresi,'' řekl rozhodným tónem a mě nepřestávalo udivovat, jak si pravidla bez jediného zaváhání určoval sám. Nic jsem nenamítala, pokud jsem měla právo tvořit i podle sebe, ale furt mi jaksi unikalo, proč jsme se kvůli tomu plahočili až sem.

,,Tady?'' reagovala jsem pochybovačně a on kývl a vrátil se zpět do auta, odkud vytáhl pouzdro se zrcadlovkou.

,,Stuart řekl, že můžeme používat jakýkoli styly. A protože my chceme vyhrát a protože chceme bejt originální, uděláme každou emoci jiným způsobem,'' mrkl na mě a rozešel se k polorozpadlým autům a hromadě nejspíš už nepoužitelných součástek. Rychle jsem ho dohnala, jelikož mě tohle místo děsilo a nehodlala jsem někde zůstávat sama, když odkudkoli mohl vyskočit nějaký... obejda.

,,Víš, ty nemáš úplně špatný nápady,'' přisvědčila jsem, ale nepřestávala se obezřetně rozhlížet. 

,,Buď v klidu. Gotici a jiní sígři sem chodí jen v noci, aby je nebylo vidět,'' uchlácholil mě, tak, že mě vůbec neuchlácholil, když si všiml mého vyděšeného zkoumání okolí. ,,A děkuju, já vím,'' zareagoval na mou předešlou poznámku sebejistě a já protočila očima. 

,,Kdo jsou gotici?'' zeptala jsem se a uskočila, když popadl do ruky kus zrezlého heveru a potěžkal ho v dlani. Co s tím chce proboha dělat?

Napadlo mě několik možností a vždycky jsem v každé z nich skončila na zemi v kaluži krve. Asi bych se měla odnaučit vidět v každém klukovi potencionálního vraha nebo násilníka.

,,Ty nevíš, kdo jsou gotici?'' podivil se a pak s povzdechem ustal chvíli ve své činnosti, kterou jsem se marně snažila pochopit. ,,Třeba Donathan. To je typickej gotik.'' Chvíli mi trvalo, než jsem si jméno Donathan přiřadila k tomu hulvátovi z altánku. Donathan. Docela nevinné jméno pro tak agresivní osobu.

,,Takže gotik je něco jako nenávistnej a zlej člověk, co kouří a chodí jenom v černým?'' vyptávala jsem se dál a převzala si od něj řadící páku, kterou mi bez vysvětlení vložil do ruky. Pablo se zachechtal a pokroutil nad mou definicí hlavou.

,,Chodí v černým, vyznávaj temný umění, poslouchaj drsnou hudbu, jsou zkrátka sví. Ne každej je ale jako Donathan,'' vysvětlil nejspíš na obranu téhle skupiny lidí a pak už nechtěl o svém známém neznámém mluvit, protože se narovnal a ukázal na páku, kterou mi před chvíli vložil do ruky.

,,Vidíš támhleto přední okýnko na tom zrezlým fordu bez kol?'' Přikývla jsem a spolu s ním jsme k danému autu došli. ,,Touhle pákou to okno vysklíš. Zkus se při tom tvářit, co nejvíc nasraně, ale taky si to samozřejmě užívej,'' instruoval mě, mezitímco odložil hever a vytáhl z obalu zrcadlovku, aby ji mohl držet oběma rukama připraven fotit. Byla jsem zmatená a neměla se k pohybu.

,,Co když mi vletí něco do oka?'' strachovala jsem se a došla pomalu ke kapotě.

,,O to to bude vypadat líp,'' neodpustil si jízlivě a já protestně zabručela nad jeho ochotou. Rozmáchla jsem se a slyšela jsem první cvakání fotoaparátu. Pak jsem vší silou třískla. Moc se toho nestalo. Jen se po hranách předního skla rozlezlo pár prasklinek.

,,Pokračuj, je to dobrý,'' radil mi, a tak jsem se rozmáchla znovu a tentokrát se mi podařilo uprostřed udělat popraskané kolo. A další rána. A další. Okno se roztříštilo a naštěstí mi ani jeden střep neskončil v oku. Nebezpečná činnost, ale šíleně vzrušující.

,,Paráda, vypadá to skvěle!'' zvolal uznale a já k němu došla, abych si snímky prohlídla. Vypadaly opravdu povedeně, i když jsem při svém rozmachu až příliš cenila zuby.

,,Mohli bychom pak ze všech těch fotek seskládat určitej útvar, kterej by tu agresi charakterizoval. Třeba řvoucí obličej nebo pěst,'' napadlo mě a Pablo ode mě o kousek odstoupil, aby si mě mohl s údivem prohlédnout.

,,No teda, že by ses mírně nakazila mou genialitou?'' Plácla jsem ho s dalším zakoulením očí do ramene, ale neubránila se úsměvu. Vypadalo to, že spolu začínáme vycházet. Neočekávala jsem, že z nás budou snad kamarádi, ale takhle mi to vyhovovalo.

Udělali jsme několik dalších fotek i s Pablem, i když mi chvíli trvalo, než jsem se se zrcadlovkou naučila zacházet, protože jsem do téhle chvíle fotila jen svým mobilem. Jakmile jsme měli hotovo, vyrazili jsme z tohohle místa, které mi už teď nepřipadalo tak hrozné jako na začátku, pryč.

,,Máš hlad?'' zeptal se Pablo, když jsme projížděli centrem. Nadešel čas oběda a já opravdu na něco dostala chuť. Kývla jsem a on mlčky zaparkoval na prvním volném místě, které se v rušné ulici nacházelo.

Už jsem si to tu trošku pamatovala z předešlého výletu s Ritchiem a Dinou, ale nechala jsem se vést Pablem, protože to tu zjevně perfektně znal.

,,Jsi odsud?'' vyzvídala jsem a on němě přikývl. No jistě, zapadal sem. Pak se na mě podíval, jako bych snad na něco zapomněla, a mně došlo, že opět požaduje informaci za informaci.

,,Jsem z Louisiany. Poslední dva roky žiju v New Orleans,'' vysvětlila jsem zběžně s pohledem upřeným na mých keckách a on vypadal zaujatě.

,,Tam jsem nikdy nebyl. Jaký je New Orleans? Je to vážně město upírů a vlkodlaků?'' odkázal na seriál The Originals a já se zasmála, protože jsem netušila, že by se vyžíval v takovýchhle televizních fantasy dramatech.

,,Ne, bohužel se po ulicích nepohybuje Klaus s Marcelem v závěsu,'' zavtipkovala jsem nazpět a on se kupodivu usmál taky. ,,Je to poměrně klidný město. Toronto oproti němu žije.'' Zasněně jsem se rozhlédla po rušném prostředí a hned nato mě Pablo zatáhl do mekáče. 

Ten jsme s Dinou a Ritchiem minulý týden nenavštívili, protože už jsme se stačili přejíst stánkovým jídlem. Rozhlédla jsem se po poloprázdném prostoru a měla nutkání se usmát. Interiér mi byl povědomý. Určitě jsem na podobný narazila v Louisianě, protože vnitřky McDonaldů se od sebe nikdy moc nelišily.

Než jsem se nadála, byli jsme na řadě a Pablo se na mě tázavě podíval, co chci. Poprosila jsem o hranolky, colu a kuřecí nugetky. Zašmátrala jsem v kapse po mých dolarech právě pro tyhle případy, ale Pablo už mě předstihl a za mou i svou objednávku zaplatil.

,,Tos nemuse-‚''

,,Pojď se posadit,'' přerušil mě a já ho zaraženě následovala k jednomu ze stolů u okna. Byla jsem ráda, že vybral tenhle, protože jsem se ráda dívala přímo ven.

,,Hele, nemám jenom rodiče. Peníze jo,'' upozornila jsem ho a on se pobaveně zasmál mému černému humoru.

,,Na rande vždycky platí kluk,'' mrkl na mě a já zrudla. Co-že-to-prá-vě-ře-kl?

,,Tohle ale není rande!'' protestovala jsem a nepřestávala nabírat červeň ve tvářích. Ten idiot si zkrátka liboval v tom dostávat mě do svízelných situací.

,,A co to teda je?'' zkoušel mě dál a naklonil hlavu mírně doprava. Flirtoval se mnou? Jak se to vlastně pozná? Měla bych se zeptat Diny, ta se v tom stoprocentně vyzná líp.

,,No...,'' zasekla jsem se. Co to vlastně bylo?  Nebyli jsme přátelé, ale spíš kolegové. ,,Spolupracovníci zašli na obědovou pauzu,'' vyšlo ze mě váhavě a Pablo se mojí rozpačitosti zasmál. Vyloženě si tuhle situaci užíval a jistě ji nebral ani trochu vážně na rozdíl ode mě.  Vzpomněla jsem si na tu růžovovlasou dívku z úterního večera, kterou objímal. Jak si vůbec dovoloval mluvit o rande se mnou, když měl přítelkyni?

,,Myslím, že jako zadaný kluk bys měl vážit slova, Pablo,'' upozornila jsem ho, a než mi na to stačil něco říct, přerušil nás ramenatý kluk s melíry ve vlasech.

,,Ahoj,'' pozdrav směřoval na Pabla, ale dotyčný se okamžitě podíval i na mě. Prohlídl si mě a jako každý druhý se zastavil pohledem na mých vlasech. Snad jediný, kdo to neudělal, byl Donathan. Bylo tak divné nazývat ho celým jménem. Pro mě to byl zkrátka pořád grázl nebo stroze Don.

,,Nicholas Powley osobně,'' promluvil Pablo s překvapením a postavil se, aby jej pozdravil. Pak se obrátil na mě a cizinci mě představil: ,,Tohle je Trinity.'' Nicholas ke mně natáhl ruku a my si plaše potřásli. Pablo mu pokynul, ať si k nám klidně přisedne, a já se usmála na důkaz, abych potvrdila, že mi to nevadí. Možná jsem dostala příležitost se o Pablovi něco víc dozvědět.

,,Jaká je univerzita? Dlouho jsme se neviděli,'' poznamenal Pablo a Nicholas se smutně usmál.

,,Je to náročný, ale žiju svůj sen,'' odvětil a střelil po mě rychlým pohledem. Zdálo se mi, že je v mé přítomnosti nesvůj. ,,Přijel jsem na víkend domů, ale hned se pak zase vracím zpátky do Québecu,'' vysvětlil a mně při zmínce tohohle města poskočilo srdce. Co to proboha bylo? Nějaká má vnitřní touha tohle město navštívit?

,,To jsem rád,'' hlesl Pablo a vypadal být taky z téhle situace nejistý. Nevěděla jsem, jestli je to mnou, ale atmosféra mezi těmi dvěma byla opravdu prazvláštní.

,,Jak se má Lena? Vídáš se s ní?'' zeptal se Nicholas po asi minutovém tichu a já dělala, že jsem neskutečně zaujatá ženou, která uvazovala svého malého psa ke sloupu venku. Ramenem si přidržovala mobil a o něčem náruživě štěbetala s kýmsi na druhé straně hovoru.

,,Jo, vídáme se všichni. Myslím, že jí chybíš,'' odpovídal mu nezaujatě Pablo a měla jsem pocit, že mě při tom očkem pozoruje. Nevšímala jsem si ho. Konsternovaně jsem hleděla na toho vořecha u sloupu.

,,To ona se rozhodla zůstat v Torontu. Já s ní chtěl začít od znova jinde,'' pokrčil rameny Nicholas sklesle a opět se rozhostilo nepříjemné ticho. ,,No nic, nebudu Vás rušit. Rád jsem tě viděl, Pablo.'' Cizinec vstal a usmál se na mě. ,,Ty se měj taky, Trinity,'' rozloučil se i se mnou a já na něj stydlivě mávla, protože jsem netušila co říct.

,,Vyřiď... Vyřiď, Leně, že furt čekám,'' doplnil se ještě tiše než odešel a pak McDonald opustil. Pablo si povzdechl a odstrčil tác s dojedeným jídlem. Vypadal rozrušeně a já netušila, jak na to celé reagovat, tak jsem mlčela a usrkávala ze svého kelímku.

,,Lena je ta růžovovlasá holka z večírku, pokud si ji vybavuješ. Je to ta, kterou považuješ za mnou přítelkyni,'' vysvětlil Pablo s jedním koutkem povytaženým arogantně vzhůru a já si spojila střípky informací od Nicholase k sobě. Stále jsem se ale nedobrala úplného výsledku a doufala, že to Pablo rozvede. ,,Je to moje bejvalka a tady s tím klukem zažívá dost komplikovanej vztahovej příběh. Takže ne, nemusím vážit slova, Trinity,'' pronesl už s pohledem upřeným do mých očí a opět vyčkával na nějaký pikantní kousek z mého života.

,,No... já bejvalýho kluka nemám,'' přispěla jsem a on nakrčil čelo, jako by mi zcela nerozuměl. ,,Protože jsem nikdy kluka neměla,'' dovysvětlila jsem ztrapněně a zase cítila jak nabírám červenou barvu. Tenhle chameleoní syndrom by mi měl někdo odoperovat. Jde to vůbec? Asi to bude něco podobného jako vyjmutí potních žláz, ne? Ježiši kriste, nad čím to přemýšlím, když se nacházím uprostřed takovéhle konverzace?!

,,Dobře,'' vydechl Pablo a následně vstal. ,,Začínáš mě děsit, Trinity.''

Kousla jsem se do rtu a pomyslela si, že pokud tohle myslel vážně, pak by se o mně asi nikdy neměl dozvědět celou pravdu.