sledujte mě na instagramu - hahmattie

I když se mi tak moc nechtělo, musela jsem se do kempu vrátit. Počítala jsem s tím, že mi to dá Stuart pořádně sežrat, protože nebylo možné, aby se Dině podařilo můj útěk utajit po celou noc. Jela jsem autobusem a pořádně se prošla, poněvadž stopem jsem se neodvážila. Šla jsem Pablovou tajnou cestou a ještě si trochu pobrečela při vzpomínce, jak jsme tudy společně lezli. Od začátku jsme neměli smysl. Nepatřili jsme k sobě.

Naštěstí byla sobota, a to znamenalo, že jsme neměli vyučování v ateliéru. Pracovalo se na projektech, ale v mém případě určitě ne. Bez Pabla jsem to nemohla zvládnout. Neměla jsem tak originální nápady. Nebyla jsem dostatečně namotivovaná a nedokázala jsem si ani představit, jak to tu bez něj zvládnu.

Dina mě vítala s otevřenou náručí. Neustále opakovala, že je všechno v pořádku a že Stuart na nic nepřišel. Jen jsem ji poděkovala a zmizela v koupelně. Nechtěla jsem se o ničem bavit. Nechtěla jsem procházet žádným zdlouhavým rozhovorem. Chtěla jsem se jen zkulturnit a zase odsud vypadnout. Ať už to bylo kamkoli.

,,Hádám, že Pabla si nenašla,'' pípla, když jsem se vrátila z koupelny. Starostlivě si prohlížela můj obličej, který nestačil odpuchnout a já a zavrtěla hlavou.

,,Zmizel. Nevím, kdy se vrátí,'' hlesla jsem a dosedla na svou matraci. Přišlo mi jako věčnost, kdy jsem se tu cítila jako obyčejná holka s neobyčejnými sny.

,,To mě mrzí, Tri. Kluci jsou fakt kreténi,'' ucedila naštvaně a přisedla si ke mně, aby mě objala okolo ramen.

,,Tvoje rodiče jsou skvělí. Moc ráda jsem je poznala,'' odkázala jsem na včerejší seznámení s nimi a Dina se rozzářila.

,,Zamilovali si tě, Tri. Můžeš k nám prý kdykoli přijet!'' oznamovala mi radostně a její pozitivní nálada byla kupodivu nakažlivá. Přesto jsem si nedokázala představit, že tu budu bez Pabla normálně fungovat. Přišlo mi to tu prázdné. Bylo to až příliš neskutečné. Možná jsem potřebovala taky zmizet. Aspoň na jeden jediný víkend. A pak jsem mohla začít nanovo.

,,Potřebuju odvoz, Dino. Pojedeš se mnou do města?'' zeptala jsem se tiše a s prosbou se na ni ohlédla. Nechtěla jsem ji neustále využívat, a tak jsem myslela, že bychom mohly pro jednou strávit den spolu.

,,Nemůžu, Tri. Musím pracovat na tom projektu,'' posmutněla. ,,Ale řeknu Ritchiemu, ať tě odveze, hm?'' dodala s úsměvem a vložila do mě další dávku svého optimismu. Tolik mi pomáhala. Ani jsem si to nezasloužila. Kryla mě, starala se o mě, zajímala se o mě a já neustále někam utíkala.

Tak... Čím jsem si Dinu zasloužila?

///

Ritchie odjel a já zůstala opět sama uprostřed Toronta. Byla to rozhodně lepší varianta, než tvrdnout sama v chatce v kempu a vymýšlet společný projekt o samotě. Nejspíš bych myšlenkami stejně odběhla k Pablovi a přemýšlela nad tím, kam uprostřed prázdnin asi tak mohl odjet.

Sama jsem teď mohla jet do toho krásného parku s altánkem, ze kterého mě dost hnusným způsobem vyhnal Donathan, ale bála jsem se, že bych na něj mohla znovu narazit. Mohla jsem si sama projít Toronto, mohla jsem jet do vily, ve které včera vypukla ta příšerná hádka, a zjistit od Pablových přátel, kde je. Jenomže jsem nechtěla být stíhačka a působit jako zoufalá holka, co bez něj nezvládne přežít ani den. Ne. Tuhle variantu jsem okamžitě zavrhla.

Byla tu ale ještě jedna možnost. A ta se nacházela na papírové vizitce v mé kapse. Věděla jsem, že tam budu vítána a měla jsem pocit, že právě Lilian mi může pomoct.

Musela jsem se samozřejmě optat několika lidí, než jsem se konečně pomocí hromadné dopravy dostala poblíž Liliana bydliště. Pak jsem se pěšky doplahočila k malému domku, před nímž stála dvě auta, která už jsem znala. Najednou mi to přišlo jako šílenost. Přepadnout v dopoledních hodinách cizí ženskou, která si užívá poklidný den se svým přítelem. Doufala jsem, že je nezastihnu třeba v posteli, protože to by se mohlo zapsat do nejtrapnějších situací v mém životě.

Odvážila jsem se konečně zazvonit a přešlápla z nohy na nohu. Stála jsem před vrátky venku, protože mi přišlo neslušné klepat rovnou na vchodové dveře. Taky jsem tu nemusela být vůbec vítána.

Zanedlouho se dveře od rodinného domečku otevřely a ven vyšla rozcuchaná Lilian ve veliké košili a kostkovaných teplákách. Bylo jasné, že jsem ji vyrušila a že její outfit odpovídal rychlému úprku z postele, kde jisto jistě nebyla sama. Celá rudá jsem na ni mávla a ona ke mně doběhla s širokým úsměvem na tváři. Jestli takhle byla hodná na každého cizince v jejím životě, pak musela mít plno přátel. Nikdo mě snad nikdy nevítal s takovou radostí, když jsme se znali jenom pár hodin a když jsem ho právě vytáhla z postelových hrátek.

,,Trinity! Ráda tě vidím. Pojď dál!'' zvala mě ihned dovnitř a já zaváhala. Nebyla jsem úplně v náladě, kdy bych byla schopná komunikovat s polonahým chlapem s velkou dávkou sexappealu.

,,Nechci nějak rušit. Jen jsem myslela, že bychom si mohly promluvit,'' vysvětlovala jsem překotně zatímco ona mi už uhýbala z cesty, abych mohla vejít.

,,To ne, vůbec nerušíš. Michael se teď stejně chystá na stanici. Budeme tu jen my dvě a Sarah,'' přesvědčovala mě, ale já se zarazila a zůstala stát na místě.

,,Na-Na stanici? Stalo se něco?'' lekla jsem se a došlo mi, že nezmínila vůbec Bena. Nestalo se něco třeba jemu? Ale nevypadala na to, že by ji přepadl náhlý zármutek. Kupodivu zářila, jen ten dlouholetý smutek z jejích očích nevymizel. Ani ty obří pytle, které mi naháněly hrůzu a hyzdily její přirozenou krásu, nevybledly.

,,Ach, to ne. Michael je od policie. Chce se nechat přeložit z New Yorku do Toronta,'' sdělovala mi s úsměvem a já pochopila, že se mezi nimi od našeho posledního setkání muselo udát hned několik věcí.

Vešla jsem dovnitř do domu a rozhlédla se po místnosti propojené s obývákem a kuchyní. V té Michael dopíjel hrnek kafe a hrál si se svou malou dcerkou. Byla jsem teď trochu zmatená. Očividně to nebyla dcera Lilian. Dcera Lilian musela být tedy Sarah, která tu s námi bude a o níž mi včera v autě vyprávěla. Znělo mi to logicky. Kde jinde by totiž byla? Byla jsem na ni docela zvědavá.

,,Ahoj Trinity, rád tě zase vidím,'' pozdravil mě vesele Michael a já mu s úsměvem přivítání opětovala. ,,Tak já jedu. Zvládneš to s ní? Kdyby moc povídala, strč ji do ledničky, to pomáhá,'' zavtipkoval a holčička po něm hodila bačkorou. Zahihňala jsem se a Lilian vedle mě bezstarostně pokývala hlavou.

,,Zvládnu to. Však už se dobře známe,'' ujistila ho a on se k ní sehnul, aby ji políbil. Jeho dcera vydala znechucenou grimasu a já vyprskla smíchy.

,,Měj se, Sarah. A nezlob, jinak se tatínek bude moc zlobit. Pa, Trinity,'' vychrlil ve spěchu cestou ke dveřím a já za ním ještě zamávala. Takováhle hektická rána bych chtěla taky zažívat. Cítila jsem se na moment jako součástí jejich rodiny.

,,Dáš si něco?'' zeptala se Lilian a zavedla mě do kuchyně, kde malá Sarah chroupala cornflakesy s mlékem. Skenovala mě zvědavým pohledem a já se snažila dělat, že mě to vůbec neznervózňuje. Mezitím mi hlavou vrtalo, kde je tedy Lilianina dcera, když Sarah, dcera Michaela, seděla přede mnou a ládovala se pozdní snídaní. Byla jsem šíleně zvědavá, protože mě zajímalo, zda se jedná o stejnou holku, o níž se včera Pablo a jeho kamarádi hádali.

,,Čaj, jestli můžu poprosit,'' požádala jsem slušně a sedla si k pultu vedle té malé ďáblice. Nepřestávala na mě zírat a já se stále nervózně ošívala.

,,Lilian je teď moje nová maminka, víš?'' spustila a já s pobaveným úsměvem přikývla na srozuměnou. Lilian holčičku políbila do vlasů a mě z toho gesta píchlo u srdce. Nikdo z mých pěstounů tohle nedělal. Jen moje zesnulá teta mě vždycky drtila ve svém pevném objetí.

,,To máš štěstí,'' řekla jsem mimoděk a neuvědomila si, že to bylo nahlas. Obě dvě se na mě tak zvláštně podívaly a já uhnula pohledem.

,,Já vím. Moje pravá maminka se o mě nestará. Ale mám zase skvělýho tátu. Co ty? Jaká je tvoje maminka?'' vyptávala se bez zábran, jak to tak u malých dětí už bývalo. Lilian se po poslední otázce zasekla v pohybu a na moment ustala v přípravě čaje. Netušila jsem, co říct. Nevěděla jsem, zda to malá Sarah pochopí.

,,Víš, Sarah...No... někdy se stává, že se člověk narodí jak bez maminky, tak bez tatínka. A to se stalo mně,'' odpověděla jsem krkolomně a Sarah párkrát zmateně zamrkala.

,,Jo, takhle. Ty jsi z děcáku,'' doplnila na srozuměnou a já otevřela pusu v ohromení. Rozhodně jsem to od toho malého človíčka nečekala, ale očividně byla bystřejší, než jsem si myslela.

,,Jo, přesně tak,'' uchechtla jsem se a poděkovala Lilian, která přede mě postavila kouřící se hrnek. Hned na to mě pohladila po rameni a já se usmála. To gesto mě zahřálo u srdce.

,,To mě mrzí, Trinity. Ten, kdo neměl šanci tě vychovat, neví, o co přišel,'' podotkla a já nad její vřelostí v duchu kroutila hlavou. Pozvala si do domu cizího člověka, ke kterému se chovala lépe, než všichni moji pěstouni za celé ty roky dohromady.

,,A to nevíš o svých pravých rodičích vůbec nic?'' vyptávala se mě Sarah bez okolků a já se nestačila divit její zvídavosti. Setkala jsem se za svůj život se spousty malých dětí, ale žádné z nich nebylo tak všímavé jako ona.

,,Byla jsem nalezená jako mimino v baby boxu. Pak jsem se ocitla v děcáku, kde jsem marně čekala na adopci. Dostala jsem se jen do pěstounských péčí a pendlovala mezi rodinami. Moc si na dětství nepamatuju."

Sarah na mě zírala s otevřenou pusou a Lilian strnule hleděla před sebe. Doufala jsem, že jsem to se svou upřímností moc nepřehnala.

,,Uhm, mohla bych si dojít na záchod?'' přerušila jsem náhlé ticho a Lilian mi jedním pohybem ruky naznačila cestu. Vydala jsem se úzkou chodbou, na jejímž konci byly troje dveře. První vedly do kumbálu a druhé do malé ložnice s velikou postelí, která zabírala většinu místnosti. Chtěla jsem je ihned zavřít a neslídit, ale zaujalo mě cosi položeného na nočním stolku.

S bušícím srdcem jsem vešla dovnitř a posadila se na postel. Uchopila jsem do ruky zarámovanou fotku bělovlasé dívky a zajíkla se. Tak to byla ona. Ta holka z Pablových fotek v pokoji. Řezba nad mou postelí. Bušilo mi z neznámého důvodu srdce jako o závod, když se mi vše začalo logicky propojovat.

To proto se znala Lilian s Pablem. To proto poznala řezbu nad mou postelí. Ale co za tím vším stálo? Tohle přeci nebyl celý příběh.

,,Trinity?'' ozvalo se ode dveří a já se okamžitě vyhoupla na nohy a fotku vrátila na své místo. Lilian svírala třesoucími se prsty kliku a skenovala obličej bělovlasé dívky, který jsem ještě před chvíli držela v ruce.

,,Omlouvám se, neměla jsem slídit. Jen... tu dívku znám. Mohla bych mít pár otázek, prosím? Pablo mě opustil a nevím, co mám dělat,'' blekotala jsem a Lilian se ani nepohnula. V koutku oka se jí zaleskla malá slza a já se v duchu plácla do čela za svou přehnanou zvědavost.

,,Bianca. Má dcera,'' hlesla a ve mně hrklo. Přeslechla jsem se? Nebylo to jméno, kterým mě oslovila tehdy na koupališti? Neoslovil mě počátečním písmenem náhodou i Pablo, když jsem si rozbila hlavu o ten pitomý altánek? Srdce mi nepřestávalo bušit. Co se to tu dělo?

,,Kde je vaše dcera?'' zeptala jsem se na otázku, která mě sžírala už takovou dobu. Potřebovala jsem to vědět. Chtělo se mi z neznámého důvodu křičet. Chtěla jsem konečně vyřešit tuhle tu zapeklitou křížovku, okolo níž jsem chodila po špičkách už takovou dobu a kterou mi Pablo zakázal luštit.

,,Lilian, kde je Bianca? Proč tu není?'' zeptala jsem se znovu, nehledě na to, jak nezdvořilé to bylo. Lilian se podlomila kolena a ona se s tichými vzlyky svezla k zemi. Bolelo mě z toho pohledu na srdci, ale nezmohla jsem se k tomu, abych jí přispěchala na pomoc.

,,Bianca zemřela. Moje holčička je mrtvá,'' rozplakala se a já nemohla najednou dýchat. Co se mi to dělo? Zamlžilo se mi před očima. Viděla jsem rozmazaně. Viděla jsem Lilian, Pabla, Donathana i celou tu jejich potrhlou partu. Viděla jsem všechny a najednou nic.

Propadla jsem se znenadání do tmy.

Do uhelné nekončící tmy.