Do konce týdne jsem se do kurzu plně zapojila. Zapamatovávala jsem si jména lidí ve své třídě a naučila se chodit dřív spát, protože celé dny malování byly opravdu náročné. Pabla jsem míjela se skloněnou hlavou, jelikož jsem se na něj nedokázala od události v lese podívat. I on se mi vyhýbal, takže moje otázky zůstávaly stále nezodpovězené.

Byl pátek a přede mnou víkend. Neděli jsme naštěstí měli celou pro sebe a v sobotu byl rozvrh o mnoho mírumilovnější, takže jsem se těšila, až si odpočinu a konečně uvidím v celé své kráse Toronto.

Opouštěla jsem ateliér jako poslední, když mě Stuart zadržel a poprosil mě, abych utřela lavice po těch, co se neobtěžovali a raději se vypařili na večeři. Udělala jsem to ráda. S prací jsem nikdy neměla problém. I u pěstounů jsem totiž měla častokrát povinnosti. Kór když měli spoustu dětí a starostí nad hlavu.

Zrovna jsem se vrhla na počmáraný stůl, u které sedával jedině Pablo, a zamrzla na místě, když jsem si uvnitř lavice všimla třech naprosto stejných rytin vedle sebe. Tři identické obličeje jen u každého jiné datum. Před dvěma lety, loni a datum pár dní staré. Zamračila jsem se a rytiny pohladila. Myslela jsem, že záhadu okolo Pabla Gala už otevírat znovu nebudu, ale tohle mi v hlavě utvořilo dalších tisíce otázek.

Nikdo jiný v téhle lavici neseděl a tenhle ateliér patřil jenom Akrylu. Znamenalo to, že je i autorem rytiny u mojí postele a na altánku? Ne. Nemusel to být Pablo. Možná jsem jenom tuhle věc zbytečně zveličovala. Mohl to udělat kdokoli a je pouze shodou náhod, že k tomuhle stolu usedal právě on.

Rozhodla jsem to neřešit. Zabránila jsem v hlavě tvoření dalších otázek a už se nepozastavovala nad spojitostmi téhle malůvky a Pabla. Akorát mě z toho bolela hlava.

Jenomže jsem se v duchu mohla napomínat jakkoli. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do pokoje a můj pohled spadl na stěnu, množství dotazů se mi i přes všechnu vůli vyrojilo v hlavě a nešlo smazat. Když mi tedy došlo, že to nemá cenu, sedla jsem si na postel a začala si skládat dvě a dvě dohromady.

Oslovil mě ,,B'' a tvrdil, že takhle říká každé holce. To jsem mu ani za mák nevěřila. S někým si mě určitě spletl. A ten někdo mohla být tahle dívka, kterou za sebou všude zanechával. Když jsem se na ni ale zadívala, nepřišlo mi, že by mi byla podobná. Měla krátké vlasy, jiný nos, jiný tvar obličeje, každý detail tváře mi přišel úplně odlišný. Bylo za tím zjevně něco jiného.

,,Tri? Seš tu?'' ozvalo se za dveřmi a hned nato dovnitř vlítla Dina. Vynechala jsem dnes večeři, protože jsem dodělávala ještě dnešní odpolední zadanou práci od Stuarta, a tak šla do jídelny sama. ,,Co děláš?'' zeptala se zvědavě, když mě uviděla zamyšleně sedět na posteli v tureckém sedu.

,,Nic,'' pípla jsem se zavrtěním hlavou a pak se usmála. Dina došla ke skříni a mezi námi na moment vzniklo zvláštní ticho, které jsem se odvážila přerušit. ,,Hele, viděla si tu někdy tuhle holku, Dino?'' zeptala jsem se opatrně a ukázala na obrázek na zdi. Dina se přiblížila k mojí posteli, pak nakrčila obočí a zavrtěla hlavou.

,,Ne. Ale vídám jí tu skoro všude. V Ateliérech, v jídelně, venku, dokonce jednou byla i na jednom stromě a teď i tady. Nejspíš to je něco spojeného s Grisaille. Instruktoři si tu vymýšlí spoustu úkolů a v třetí kategorii je takovejch aktivit mnoho,'' odpověděla mi a já trochu zklamaně svěsila ramena. Samozřejmě, že to nebylo spojené s Pablem. Hádanky tedy nebyly ani na moment rozluštěny.

,,Aha, tak to jo,'' zareagovala jsem ne příliš nadšeně, abych aspoň něco řekla, a pak opět nastalo ticho, které přerušovalo jen Dinino pobrukování.

,,Jsem zvědavá, co dneska na večer chystaj,'' řekla natěšeně a moje obočí vystřelilo rychle do výšky.

,,Cože?'' vyhrkla jsem nechápavě, protože to opět vypadalo, že nejsem ve středu dění.

,,Zase si nedávala pozor?'' dobírala si mě Dina se smíchem a pak si ke mně znovu sedla na postel. ,,Každej pátek večer pro nás Stuart vymyslí nějakou aktivitu. Nemusí to bejt spojený s uměním nebo tak. Jednou to bylo karaoke, podruhý bojovka v lese, což bylo teda děsný, protože mám chronickou hrůzu ze tmy. Anebo promítali ve společenský místnosti film. Taky jsme měli diskotéku. Prostě společenská sranda. Teda až na pantomimu. Moje herecký schopnosti jsou totálně příšerný,'' rozpovídala se a já začínala rudnout víc a víc. Představa, že budu muset třeba zpívat nebo tančit anebo něco pantomimicky předvádět před celým Akrylem, mi obracela žaludek tam a zase zpátky.

,,A je to povinný?'' zeptala jsem se opatrně a Dina se zasmála mojí rozpačitosti.

,,Věř mi, že si nechceš znepřátelit Stuarta svým nezapojováním se. Ale neboj, pantomima, karaoke a další společenský hry jsou jen pro Akryl. Diskotéka je pro všechny kategorie,'' seznámila mě s dalšími novinkami a mně naskakovala husí kůže a rozhodně jsem se ani po tomhle sdělení necítila lépe. Byla jsem na mou duši ve společnosti exot. Nemohla jsem se těhlech věcí přece účastnit. ,,Bude to dobrý, Tri. Budu tam s tebou!'' těšila mě Dina a pak mě chlácholivě ještě objala. Byl to trochu šok, ale ihned jsem okolo ní obmotala paže nazpět. Byl to příjemný pocit. Jakoby mě objímala ségra, kterou jsem nikdy neměla.

///

Na večer jsme se tedy s Akrylem sešli ve společenské místnosti. Jak jsem pochopila, celá budova měla společenské místnosti celkem čtyři. Pro každou kategorii jednu a pak tu největší, která se nacházela úplně dole, kde byly sklepy a dokonce stará tělocvična.

Stuart stál uprostřed místnosti a rozdával pokyny klukům, kteří rozmisťovali židle do kruhu, a mě mrazilo, když jsem začala dedukovat, o jakou hru by mohlo jít. Jakmile jsme se v místnosti nashromáždili, stoupl si Stuart doprostřed kruhu a spokojeně se usmál, když zjistil, že jsme v plném počtu. Dokonce i Pablo se uráčil přijít.

,,Tak jo, dneska je první společný páteční večer a já pro vás vymyslel úplně novou hru. Rozdělíte se do dvojic, nebo klidně do početnějších skupin, jak chcete, a libovolným stylem předvedete vámi vymyšlenou situaci. Nemusíte vůbec mluvit, ale my z toho musíme pochopit, o jaký příběh se jedná. Máte půl hodiny, nasbírejte rekvizity, inspiraci, nové přátele a dejte se do toho. Buďte kreativní od tohohle tenhle kurz je. Za půl hodiny se tu sejdeme!'' zakmital vtipně obočím a já se i přes nahromaděnou nervozitu v krku musela usmát. Tohle bylo v háji. Nemohla jsem nic hrát. Představa, že na mě všichni zírají, mi hrnula krev do obličeje a roztřásla se mi kolena.

,,Proboha, Tri, vypadáš jako rajče!'' zhrozila se Dina a já se rychle podívala jinam. ,,Neboj, to vymyslíme. Ritchie nám pomůže,'' povzbudila mě, ale to nic neměnilo na tom, že jsem z té nervozity nemohla ani vstát ze židle. Dina mě doslova musela vytáhnout na nohy.

Šli jsme ven pod stromy a Ritchie opět přitáhl svou deku a zásobu piva. Vypila jsem mu celou jednu plechovku, protože jsem do sebe potřebovala dostat kuráž a tohle byla jediná naděje. Nabídl mi s malým úsměvem další, načež Dina zalapala po dechu a rozhodila rukama.

,,Ritchie, v životě nevypila víc než jeden lok. Vždyť ji opiješ!'' napomenula ho, ale já si od něj pohotově pivo převzala.

,,Potřebuju se zbavit nervozity. Jinak nic nesehraju a zkolabuju tam přede všema,'' řekla jsem tiše na svou obhajobu a znovu si hořkého nápoje lokla. Ve své podstatě nebyl tak špatný. Malinko jsem se už dostávala do lepší nálady a ten pocit se mi začínal líbit.

,,Já to vidím tak, že ji v tom prostě nemůžeme nechat,'' pronesl s rozpřaženýma rukama Ritchie a významně se podíval na zbytek plechovek. Hodil další Dině a sám si otevřel taky druhou. Usmála jsem se na ně a pak jsme se dali do diskuze, co tedy budeme předvádět. Bylo to těžké. Vymyslet něco originálního takhle na rychlo úplně z hlavy, když jsme nedostali ani nějakou obecnou strukturu, jak by to mohlo vypadat. Padlo pár dobrých návrhů, ale chtěla jsem v tomhle ohledu vymyslet něco výjimečného, když už budu muset před všechny ty lidi předstoupit a něco předvést.

,,Zahrajeme emoci,'' vypadlo ze mě a odhodila jsem druhou dopitou plechovku. Pak jsem vstala, malinko zavrávorala a zazubila se na ně.

,,Co tím myslíš?'' reagovala váhavě Dina, která se už s Ritchiem dělila o třetí plechovku. Už i je malinko oblboval vliv alkoholu, takže se usmívali víc než kdy normálně.

,,Je to naprosto jednoduchý. Vybereme si emoci. Třeba lásku. A pak tu emoci budeme ztvárňovat. Pro ně to bude zmatečný, protože si budou myslet, že třeba hrajeme Romea a Julii nebo tak. Chápete mě, ne?'' drmolila jsem a Dina s širokým úsměvem kývala hlavou. Ritchie během mého proslovu usnul, takže jsme se ho museli probrat, ale nakonec můj návrh také odsouhlasil.

Nezbývalo nám už moc času, ale shodli jsme se nakonec na zoufalství. Příběh se měl odehrávat v chalupě, kde byla chudá rodina a uprostřed jejich malého kroužku leželo poslední sousto chleba. Dál jsme se scénkou nedošli, protože nás zavolal Stuart. Bylo mi díky pivu sice o něco lépe, ale když jsem si uvědomila fakt, že za chvíli vystoupím a vlastně nevím co říkat, rozbušilo se mi srdce a dobrá nálada byla rázem v háji.

,,Dino, to nezvládneme,'' vypadlo ze mě, když se zatleskalo další skupince.

,,Ale jo, určitě jo,'' ujišťovala mě, ale sama zněla taky dost vyvedená z míry. Jediný pohotový člověk týmu byl Ritchie, který se nahlas smál všem hereckým výstupům ostatních. Nebyly totiž vůbec špatné.

,,Tak pojďte, vy tři,'' ukázal Stuart na nás a moje srdce vynechalo úder. Nemohla jsem tam jít. Nemohla. Ne. Ne. Ne.

Moje nohy se ale i přes nesouhlasný souboj odehrávající se v mojí hlavě daly do pohybu a stočily se do tureckého sedu na zemi. Dina mě následovala a Ritchie sebou dost neelegantně kydnul na zem, což publikum rozesmálo. Alespoň něco tu bylo vtipné.

Chvíli jsme na sebe jen mlčky zírali, než se dal Ritchie do hraní, protože měl začínat a navíc jako jediný vypadal, že mu takové výstupy nevadí.

,,Poslední kus jídla,'' pronesl dramaticky a Dina se začala dusit smíchy. Napomenula jsem ji celá ruda pohledem, protože v téhle situaci bylo důležité zanechat vážnou tvář. Navíc mi nepomáhala, jelikož její smích byl příšerně nakažlivý.

,,Poslední sousto, který nás dělí od konce,'' přidala jsem se roztřeseným hlasem, který byl teď kupodivu na místě.

,,Já bych tak rád řekl, že ho nepotřebuju, ale kruci, mám takovej hlad.'' Ritchie si pohladil vypouklé břicho a Dina začala slzet. Měla teď být na řadě, ale vytušila jsem, že kdyby začala mluvit, asi by dostala obrovský záchvat smíchu, a tak to zůstalo na mně.

,,Jsme tři a tenhle malý kus by nestačil zdaleka ani pro jednoho. I přes to ten pocit, že by alespoň na malou chvíli zaplnil tu prázdnotu uvnitř...,'' natáhla jsem se pomalu k neviditelnému soustu uprostřed a pak ruku zase stáhla. Okolí ani nedutalo a já začínala mít pocit, že jsem najela na správnou notu a nic nekazím.

,,Bože, dej nám znamení! Kdo má tento kousek pozřít? Nevíme si rady!'' zahřměl Ritchie až příliš teatrálně směrem ke stropu a já měla, co dělat, abych se nerozesmála, stejně jako všichni přísedící. Dina už brečela a tak si lehla raději na zem a aspoň zoufalost pantomimicky předváděla.

,,Co budeme dělat? Břicha máme prázdná už několik dní. Záchrana v nedohlednu a smrt za dveřmi. A tenhle jediný kus,'' zdvihla jsem pomyslné sousto chleba do dlani. ,,je jediným střípkem naděje.'' Přiblížila jsem ho k ústům, ale pak s ním zase ucukla. ,,Ale není nadějí pro nás všechny.'' Pohlédla jsem na svoje přátele. Začínala jsem se do svojí malé role vžívat. Líbilo se mi to. Už mi všichni ti lidé byli jedno. Byla jsem obklopena přátely a dokázala hrát. Všechen stres byl pryč.

Naše krátká scénka skončila po pár minutách, kdy jsme okolí rozesmáli a nebo uvrhli do naprostého ticha. Dina mezitím v tichém záchvatu smíchu vybrečela snad všechny slzy, ale i tak se to do našeho divadla hodilo.

,,To bylo velmi zajímavé. Skvělé herecké výkony, Trinity, Ritchie. Tedy, Dino, ty hraješ tělem!'' pochválil ji Stuart a všichni jsme se teď už konečně naplno rozesmáli. ,,Tak hádejte!'' pokynul lidem v kruhu a oni vykřikovali jen samé konkrétní případy. Jako trampové v lese, nebo chudáci na ulici, ale nikoho nenapadlo, že by za tím mohlo být něco víc než jen banda hladových chudáků, a mnou prostoupil pocit zklamání.

,,Ztvárnili emoci,'' protrhl chvilkové ticho Pablo, když už všem nejspíš došly nápady, a já znovu pocítila, jak se mi do tváří hrne horká krev. ,,Beznaděj. Zoufalství. To byla pointa. Ne příběh jako takovej.'' Významně mě sjel pohledem, ve kterém jsem zahlédla malé uznání, jako by mi skládal poklonu, a raději jsem se zadívala jinam, protože mě to upřené zírání znervózňovalo. Neubránila jsem se ale přesto úsměvu, protože mi udělalo radost, že to někdo uhádl, i když to byl zrovna Pablo. Můj nápad tím byl doceněný.

,,Správně,'' řekla jsem tiše a Dina s Ritchiem vehementně přikyvovali, protože už je nejspíš nebavilo stát uprostřed. Se smíchem jsme si šli tedy sednout, abychom dokoukali zbytek scének, a já se nepřestávala usmívat. To bylo snad poprvé, co mě Pablo Gal mile překvapil.