Měla jsem dávno sbaleno, zatímco Lena si chystala teprve druhý kufr oblečení. Nechápala jsem, k čemu jí všechny ty hadry budou, protože jsme odjížděli jen na necelé čtyři dny a ona se balila jak na měsíční pobyt do Grónska. S protáhlým obličejem jsem sledovala, jak všechna zavazadla stěhuje s hlasitým funěním do chodby a jak si nakonec spokojeně oprašuje ruce od neviditelné špíny. Všimla si mého výrazu a zmateně rozhodila pažemi.

,,Co je?'' vypískla dotčeně a já se zatvářila stylem, jako by to snad nebylo očividné.

,,Leno, nejedeme pryč na dlouhý měsíce, ale na prodlouženej víkend!'' připomněla jsem jí ten malinký detail, který nejspíš přehlédla, a vysvětlila tak své rozhořčení z množství tašek, které si zabalila.

,,Já vím. Proto toho mám tak málo!'' zamumlala a podrbala se s pohledem upřeným na kufry ve vlasech, zatímco já zamrkala překvapením, protože mít toho málo zabaleného jsem si představovala rozhodně jinak.

Mávla jsem nad tím ale rukou a šla si radši najít nějakou poživatelnou snídani, než vyrazíme a absolvujeme několika hodinovou jízdu autem. K mému štěstí se mi povedlo vyhrabat jenom ovesné vločky, prošlé mléko a rozdělané oreo sušenky. S povzdechem jsem si je vzala a podělila se o ně s Lenou, která ani necekla a byla z nich pomalu štěstím bez sebe. Kdyby vyrůstala na tom, co já, asi by se teď tvářila stejně kysele a nepovažovala chudobu za skvělou zkušenost. Mamka jela brzy ráno do práce, takže jsem s ní už nemohla stihnout vést konverzaci o tom, kam zmizelo krucinál všechno jídlo, které jsme společně nakupovaly dva dny zpátky.

Grover s Pablem a Donathanem měli přijet za necelých deset minut a já s Lenou musela cestou nabrat ještě Nam a Elmu, které přespávaly u sebe. Brali jsme dvě auta, protože bylo evidentní, že sedm se nás do jednoho určitě nevejde, i když bych byla ochotná zaujmout místo na Donathanově klíně... Bianco, teď ne!

Vyrušil mě z přemýšlení zvonek u dveří, což bylo jedině dobře, protože moje myšlenky se někdy ubíraly ne úplně vhodným směrem. Byla jsem ráda, že kluci už jsou tu a pomohou nám s taškami, protože odtáhnout tu Leninu smečku kufrů bychom opravdu samy nezvládly.

Přede dveřmi stál ale k tomu největšímu šoku Nicholas, přes rameno měl přehozenou sportovní tašku a vedle dveří měl opřené lyže. Zmateně jsem zamrkala a snažila si vzpomenout kdy a kde jsme se domlouvali na tom, že pojede na prodloužený víkend s námi. Styděla jsem se za to, že jsem na něco tak podstatného zapomněla a přešlapovala nervózně na místě mezitím, co jsem v duchu nutila svou hlavu se rozpomenout.

,,Ehm, Lena...Lena mi navrhla, ať jedu s vaší partou a... asi se zapomněla zmínit, čili... no to je fuk. Radši půjdu. Nechtěl jsem obtěžovat,'' odvážil se jako první ke slovu dost koktavým tónem a natahoval se už po lyžích, že zase odejde, když se do toho vtěsnala samotná Lena a lyže mu z rukou pomalu vytrhla.

,,Jsem ráda, že si dorazil! Jsi očekáván! Za chvíli přijedou i ostatní.'' Lena se usmála a já se na ni významně podívala a požadovala se zdviženým obočím vysvětlení. Nicholase jsme tedy nechaly stát v předsíni v zimní bundě a vtipném kulichu s obří chundelatou bambulí a samy se odebraly do mého pokoje, kde jsem na ni rázem začala pobouřeně syčet.

,,Jaktože ses nepodělila o svůj geniální plán vzít Nicholase s sebou?! Příště bych to ocenila, protože se vsaď, že Donathan pukne vzteky!'' Snažila jsem se nekřičet, ale bylo to nadmíru těžké, když jsem si uvědomovala možné následky tohohle báječného spontánního nápadu.

,,Promiň, promiň, B! Úplně mi to vypadlo. Potkali jsme se na stadionu a tys malovala a já tě nechtěla při tom rušit. No a pak mi to prostě nějak vypadlo. Snad to není takovej problém, ne? Jste přece dobří kamarádi a zařídím, aby s Donathem přišel do styku co nejmíň.'' Sepjala ruce v prosebném gestu a já zakoulela otráveně očima. Zasáhl mě malinký osten žárlivosti, když jsem si uvědomila, že se ti dva spolu vídají ve volném čase. Vím, že jsem si zvolila Dona a byla jsem se svým rozhodnutím náležitě spokojená, ale i tak jsem počítala zkrátka s tím, že Nicholas je pořád... můj. Určitě to znělo ještě víc sobecky, než jsem si myslela, že ve skutečnosti bude.

,,Tak dobře. Ale jestli k něčemu dojde, tak za to poneseš následky ty, Tonksová!'' zavrčela jsem s očima zúženýma do tenkých štěrbin a ona se nevinně zatetelila.

Vrátili jsme se k Nicholasovi a já mu nabídla ze slušnosti něco pití. Měli jsme tu naštěstí zbytek ledového čaje, po kterém se kupodivu nezaprášilo při útoku neviditelného zlodějíčka potravin, takže jsme společně srkali ze skleniček a čekali na příjezd kluků. Jakmile se venku ozval motor, polkla jsem knedlík, jenž mi mezitím uvízl v krku, a podívala se nevesele na Lenu. Bála jsem se, že jakmile Donathan uvidí Nicholase, začne bezmyšlenkovitě sázet pěsti.

Vyšla jsem ze dveří jako první a Lena s Nicholasem se drželi srabácky v závěsu. Nervózně po sobě pokukovali a mně bylo jasné, že vysvětlení opět zůstane jenom na mně, protože svět se rozhodl ze mě z neznámého důvodu dělat hrdinku a zachránkyni svízelných situací. Zamířila jsem k autu, odkud se už vynořili všichni tři kluci, každý s absolutně odlišnou mimikou ve tváři, a jako první se přivítala s Donathanem. Tomu spočíval na obličeji spokojený výraz, dokud si nevšiml blonďatého fotbalisty za mými zády. Zatnul čelist a věnoval mi výraz typu tohle-jsme-si-teda-nedomluvili.

,,Co ten tu dělá?'' ucedil s očima zavrtanýma hluboko do mě a já se snažila nasadit pohotový výraz a z hlasivek utvořit ležérní tón, což se mi ve výsledku moc dobře nepovedlo.

,,No... on jede s námi, protože LENU napadlo, že by to mohla být skvělá příležitost se s Nicholasem seznámit,'' dostala jsem ze sebe s přehnaně křečovitým úsměvem a Pablo se v reakci zatvářil nesouhlasně. Vypadal, že se stejně jako Donathan každou chvíli udusí žárlivostí.

,,Vážně? Tak to byl báječný nápad, opravdu, LENO!'' odvětil Donathan s falešným úsměvem a naprosto neupřímným tónem. Oba dva jsme si dali dobře záležet, abychom na Lenino jméno dali dostatečně velký důraz.

Nicholas přešlápl nejistě z nohy na nohu a na pozdrav kývl na všechny tři kluky.

,,No a s kým pojede? Nam chtěla jet rozhodně s Váma, holky, a vždycky s sebou bere i Elmu a hádám, že mačkat se tři na sedadle nechcete,'' ozval se Grover zmateně, čímž přerušil nepříjemnou atmosféru vládnoucí mezi naším malým hloučkem.

,,Odpověděl sis sám, Grovere, Nicholas jede s Váma,'' rozhodla bez zaváhání Lena a ve mně v tom okamžiku hrklo a rozkašlala jsem se. Podívala jsem se na ni v předklonu jako na úplného blázna a ona dělala, že si toho nevšimla a raději šla do domu pomáhat vynášet věci. Donathan to kupodivu přijal lépe, než jsem si myslela, a to nejspíš proto, že jsem nemusela strávit pár hodin jízdy s Nicholasem já. Pablo i přesto vypadal však nespokojeně, ale nebylo čas na to měnit plány, protože jsme museli co nejdříve vyjet.

///

Z pohledu Donathana

Nedokázal jsem pochopit, proč se najednou zničehonic rozhodla Lena, že bude nejlepší kamarádka s tím vymodelovaným fotbalistou. Měl jediné štěstí, že jsem byl právě teď za volantem a musel dávat pozor na cestu, protože jinak bych ho za jízdy z toho auta nejspíš vyhodil a pak Biance nakecal, že se zničehonic rozhodl vrátit zpátky domů.

Pablo seděl se mnou vepředu a netvářil se o moc přívětivěji než já. Určitě ho sralo, že teď u Leny není na pořadu dne, což už ale nebyl pár týdnů... Na jednu stranu jsem se tenhle její úkon snažil chápat, protože si prošla spousty složitými věcmi, a pokud jí přítomnost tohohle idiota měla pomoct ze všech sraček, byl jsem ochoten to snést. Ale jestli tu chtěl něco zkoušet na Biancu, přísahám, že si následky poveze přímo do nemocnice.

,,No a... jak ses vlastně seznámil s Lenou? Protože jsem měl za to, že si kamarád Biancy...'' snažil se navázat konverzaci Grover, který s tím čutálistou seděl vzadu, a já protočil panenkami, protože Groverovo nové a lepší já mě akorát tak vytáčelo. Když byl ještě zamlklej a permanentně nasranej sobec, byl mi mnohem víc sympatičtější.

,,Znal jsem ji už z dřívějška přes Biancu, když nás seznámila, ale náhodou jsem na ni narazil na stadionu, kde běhala. Navrhl jsem jí, že by se mohla přidat k atletům a –‚''

,,A proč si jako myslíš, že by o to stála, co?'' vypálil okamžitě Pablo nevraživě a s Groverem jsme oba překvapeně zamrkali, protože doposud jsem se ani já sám neodvažoval k nějakým uštěpačným poznámkám. Vlastně jsem chtěl kvůli Biance udržet konverzaci v autě v poklidu.

,,Já-Já nevím. Byl to jen návrh. Běhá dobře, a pokud ji to baví, rád se u trenéra přimluvím. Zrovna bude nabírat nováčky,'' odpověděl mu jemně kostrbatým tónem a já si mezitím v hlavě představoval, jak mu sázím jednu ránu za druhou. Nechápal jsem, kde se ve mně bere tolik vzteku, ale ten kluk mě prostě neskutečně sral. Vyjebanej miláček všech rodičů, kterej nikdy neměl představu o tom, co jsou to problémy, a vede naprosto přepychový a báječný život.

,,To je od tebe moc velkorysý,'' odfrkl si ironicky Pablo a Nicholas raději dělal, že ho přeslechl. Cítil se mezi námi zjevně nepříjemně a já doufal, že se pro příště rozhodne radši zůstat doma, ať ho bude Lena přemlouvat sebevíc.

,,Chceš se fotbalu věnovat i v budoucnu?'' komunikoval s ním Grover dál a já si vyměnil s Pablem otrávené pohledy. Natáhl jsem se k rádiu a pustil co nejvíc nahlas metalovou hudbu, abych tu cestu s nimi vůbec přežil.