Zrak se mu lehce zamlžil, když se díval na zakukleného muže, jak drží zbraň u hlavy jeho kolegyně. Dech se mu zrychlil, srdce bilo o sto šest a cítil, jak mu nervozita svírá hrdlo. Věděl to, věděl, že je to jen trénink, že Robin se nic nestane, ale přesto se bál. Věrohodnost situace byla až moc velká.

„Ne, nedělejte to! Nestřílejte!"

„Špatně. Kolikrát ti mám opakovat, že když vidíš chlápka se zbraní, jak na někoho míří, tak na něj neřveš, co nemá dělat, ale co má dělat? Jsi snad úplně blbej?" ozvalo se kousek za ním poměrně naštvaným tónem.

Eric sebou trhl, otřel si orosené čelo a hlasitě si povzdechl. Na jednu stranu chápal, proč je jeho šéf vytočený, protože tohle dělali v jeho volném čase, který mohl trávit s rodinou, ale na druhou stranu si říkal, že mu nemusí takhle nadávat.

„Pardon, už mi z toho trošku hrabe. Vždyť víte, že vždycky zpanikařím," zamumlal a promnul si obličej, aby si shrnul zpocené vlasy z čela.

Plešatý padesátník se na něj prudce otočil, mávl rukou na ostatní kolegy, aby zmizeli, a rozešel se Ericovým směrem. Ten nervózně polkl a o krok ustoupil. O dva kroky. Jeho nadřízený nad ním stanul jako ztělesnění vzteku, a autority zároveň. Prokřupal si prsty, poškrábal se na břiše a mladého muže před sebou si prohlédl. Když se k němu naklonil, Erica přímo praštil do nosu pach cibule a masa, což značilo, že šéf si dal před tréninkem večeři.

„Bejt tebou, tak nepanikařim. To je to nejhorší, co můžeš jako polda udělat. Jednou mi za tohle poděkuješ, abys věděl. Protože tím zachráníš prdel nějakýmu chudákovi, co bude zrovna stát v bance a bude mít tu smůlu, že si ho ten pošuk vyhlídne. V tu chvíli totiž budeš ty," zapíchl mu prst do prsou, tvrdě, až to bolelo, „jeho poslední naděje. Chápeš to, Woode?" Eric přikývl. Pach cibule v ten okamžik zmizel, nahradil ho zápach potu, který ale okupoval celou místnost jako důkaz nedávné fyzické aktivity.

„Dneska už máš volno. Zítra přijď do práce jako vždycky, ale v šest se tady zase sejdeme. Vyřiď to ostatním."

„Samozřejmě. Přeju hezkej zbytek večera." Eric si byl jistý, že ho kolegové zabijí. Nebo minimálně pěkně seřvou.

Připadal si provinile, když se pomalu sunul směrem ke sprchám, jen aby kolegům zopakoval slova nadřízeného. Dveře od šatny se se zavrzáním otevřely a pot byl znovu cítit velmi silně. Dva spolupracovníci se na něj podívali, kývli na náznak pozdravu a začali si opět povídat. Eric je nazpátek pozdravil, prohrábl si vlasy, obešel je, skopl boty a vešel do sprch. Marc si zrovna myl hlavu, takže neslyšel, že se otevřely dveře. Eric si sedl na dřevěnou židli, kam si normálně odkládali ručníky, zaklonil hlavu a zavřel oči. Hukot vody ho uklidňoval, ale zároveň se díky němu víc těšil domů. Představoval si, jak mu Anne napustí teplou vanu, připraví večeři a potom budou společně ležet v posteli, zpocení, propletení a příjemně unavení. Voda přestala téct.

„Zejtra znova?"

„Hmm," zabručel Eric v odpověď a otevřel jedno oko. Marc stál kousek od něj, v rouše Adamově, kapala z něj voda a sušil si vlasy. Potom se ta dvoumetrová hora masa konečně osušila a oblékla. Eric otevřel obě oči.

„Seš na mě nasranej?" ptal se, zatímco se houpal na židli.

„Měl bych?"

„Miluju tvojí málomluvnost," odsekl Eric a znovu se zhoupl. Zaslechl skřípění, když kovové nohy židle podjely na mokré podlaze. Setinu sekundy před dopadem na zem si uvědomil, že padá, a vyjekl. Náraz do hlavy ho na chvíli ochromil a měl pocit, že si vyrazil dech. Asi tři sekundy ležel na zemi a vzpamatovával se, načež se rozesmál.

„Možná málo mluvím, ale aspoň se nechovám jak malej," utrousil pobaveně Marc a pokoušel se zachovat si kamennou tvář.

Někdo rozrazil dveře, takže se dovnitř nahrnul studený vzduch.

„Co tu sakra vyvádíte?"

„Myjeme se, nevidíš?" zazubil se Eric na Dominica, dalšího spolupracovníka, který je oba přejížděl nechápavým pohledem.

„Ach jo, jako malý děti... Co vlastně šéf? Říkal něco?"

Eric se ošil. Připadal si jako posel špatných zpráv, který každému zkazí náladu. Vždycky to tak bylo, vždy byl tím, koho nadřízený pověřoval, aby ostatním sděloval tenhle typ zpráv. A stejně ho za to ještě nezačali nenávidět. Nebo to alespoň nedávali najevo.

„Zítra zase trénink, podělal jsem to, jak si moh vidět."

„Fajn." Dominic pokrčil rameny a odešel. Když Eric zaslechl tlumené hlasy, došlo mu, že asi informuje zbytek kolegů.

„Ty se zase umeješ doma?"

„Jasně že jo. Tady mi hrozí, že dojde teplá voda. A navíc tu nemám příjemnou společnost."

Marc ho švihl mokrým ručníkem, takže Ericovi uniklo tiché zavrčení, a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát. Blonďák s radostí nabízenou paži přijal a vyšvihl se do stoje. Poté se oba vrátili do šatny, kde už byli všichni oblečení, uvolnění a připraveni na cestu domů za svými rodinami.

„Sorry, lidi, že nebudete mít volno ani zítra," omlouval se Eric, zatímco si obouval boty.

„V poho, každej z nás nějak začínal."

„Nic se neděje."

„Stejně zejtra přijde i nějakej ten novej, tak to aspoň vemem najednou."

Blonďák polovinu ujištění o tom, že se nic neděje, pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, ale to poslední ho zarazilo. A evidentně ne jako jediného, protože všichni ztichli a upřeli pohled na Larryho, zrzka, co si právě oblékal bundu. Když si všiml, že ho pozorují, zastavil se uprostřed pohybu a promnul si bradku.

„Vy jste to nevěděli? Dneska přišlo nějaký ucho a starej řikal, že s náma pujde někdy v blízký době taky zkoušet, aby nám tenhle prďola nepobíhal v terénu nezkušenej."

„A ty víš, kdo to je? A kde si to vlastně zjistil?"

„Slyšel jsem ženský, jak to řešej, když jsem si šel pro kafe. Je to pěknej mlaďas, čerstvá krev, tatíka má ale asi pořádně vysoko, protože šéf prej nebyl úplně nadšenej, když mu to oznámili. Ale co, sami uvidíme," odpověděl jim Larry, zapnul si poklopec a zamířil ke dveřím. „Tak přeju hezkej večír, užijte si ho."

Když odešel, někteří z přítomných začali vymýšlet teorie, o koho by mohlo jít.

„Myslíte, že ho známe?"

„Nemůže bejt jeho táta rovnou náš šéfík?"

Eric se těchto debat nechtěl zúčastňovat, takže se mezi ostatními prosmýkl, zamával Markovi, rozloučil se i se zbytkem kolegů a vyšel ven. Proplétal se labyrintem chodeb, až se konečně dostal pryč z budovy. Před policejní stanicí postávala Robin, kouřila a přešlapovala na místě. Když si odkašlal, otočila se na něj a obdarovala ho zářivým úsměvem.

„Chtěl jsem se jenom rozloučit. A taky ti říct, že zítra tu budeme zase," informoval ji a strčil si ruce do kapes. Blížící se zima byla znát, večery byly chladné, takže člověk vydechoval malé obláčky páry a mrzly mu prsty.

„Dobře, beru na vědomí. A nevěš hlavu, je pochopitelný, že jsi zpanikařil. Nikdo ti to nevyčítá," pousmála se a strčila si pramen černých vlasů za ucho.

„I tak si připadám celkem neschopně."

„Ale kuš!" praštila ho lehce do ramene. „Přestaň se furt obviňovat."

„No jo, už mlčím," zasmál se a zvedl ruce na náznak toho, že se vzdává.

Chvíli vedle sebe stáli, pozorovali auta projíždějící kolem a ani jeden z nich nemluvil. Jako by nechtěli rušit tu krásnou chvilku, která nastala. Eric se mimoděk neubránil pohledu na ženu stojící vedle něj. Nepřipadala mu nějak atraktivní, byla na jeho vkus moc mužná. Ale i tak by mohl s rukou na srdci říct, že na ní zkrátka něco bylo. Trhl sebou, když kousek od nich zatroubilo auto.

„Manžel už je tady, budu muset jít. Tak ahoj zítra," rozloučila se s ním a odběhla k autu.

Eric jí zamával, kývl na jejího muže a zamířil domů. Už se nemohl dočkat, až bude konečně sedět doma, v teple, s večeří a svou přítelkyní. Tenhle den pro něj byl neskutečně vyčerpávající, i když většinu z něj strávil v kancelářské židli. Odpolední trénink ho ale unavil, hlavně psychicky. Ani mu tolik nevadilo, že byli nuceni běhat, trochu posilovat a bojovat mezi sebou, ale nácvik přepadení ho úplně vyždímal. Bylo to tak věrohodné, tak skutečné. A ani opakování si, že se jedná jen o zkoušku, nepomáhalo.

Při vzpomínce na Robin s pistolí u hlavy se otřásl. Přemýšlel, jestli taky byla vyděšená, nebo se zachovala profesionálně a nepanikařila. Jaké to asi je mít pistoli u hlavy? napadlo ho, když přecházel ulici. Došel k závěru, že zítra se mu bude dařit lépe a dokáže sobě i ostatním, že na to má, že zvládne vyřešit i ozbrojené přepadení. S trochu lepší náladou a optimismem v krvi konečně dorazil domů.

Už při otevření dveří ho obklopila vůně lasagní. Usmál se, zavřel za sebou, sundal si bundu a potichu se vplížil do kuchyně. Jak očekával, Anne stála zády k němu a zrovna myla nádobí. Nejdříve ji chtěl rovnou obejmout, ale když si uvědomil, že by jí tím nejspíš způsobil infarkt, tiše zakašlal. Prudce se otočila a po tváři se jí rozlil nadšený výraz. Ani si neotřela mokré ruce a hned se mu vrhla kolem krku. Sklonil hlavu, zabořil ji do jejích zrzavých vlasů a zhluboka se nadechl.

„Už jsem myslela, že nepřijdeš."

„Neboj, já přijdu vždycky," zamumlal s úsměvem na tváři a lehce se odtáhl, jen aby ji mohl políbit na koutek úst.

„No to doufám," zasmála se tiše a pustila ho, načež kývla hlavou k troubě. „Večeře je hotová, už jsem čekala jenom na tebe."

„Tak já si jen hodím rychlou sprchu a jsem tady."

„Takže tě mám za hodinu očekávat? Protože oba víme, co tvoje ‚rychlá' sprcha znamená."

„Ne, tentokrát to vezmu fakt rychle," vyplázl na ni jazyk a zapadl do koupelny.

Jakmile ze sebe shodil oblečení a ocitl se ve sprše, připadal si zase jako obyčejný člověk. Už žádný odznak, žádná zbraň nebo uniforma. Jen normální, skoro třicetiletý muž s přítelkyní, malým bytem a spoustou přátel. Pustil vodu a tiše sykl, když na něj dopadlo pár ledových kapek. Teplá voda ho ale uklidnila, smyla z něj všechen pot, všechny starosti. Byl zase volný, alespoň pro tento večer.

O pár minut později už v teplákách seděl na gauči, Anne mu podávala večeři, poté si došla pro svou porci a posadila se vedle něj. Když dojedli, odnesla talíře do dřezu a vrátila se zpět, načež si opřela hlavu o jeho rameno.

„Chtěla bych ti něco říct," vypadlo z ní. Eric jí jemně stiskl ruku, aby ji pobídl k pokračování.

Dlouhou dobu mlčela, což jej děsilo, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Znovu si nasadil masku policisty. Právě proto ho tolik překvapilo, když ho políbila na krk. Zůstal sedět, ale bylo mu jasné, že jestli to zopakuje, ztratí všechny zábrany a vezme si ji. A ona to udělala. Znovu mu přitiskla své rty na kůži, tentokrát líbala jeho klíční kost a pomalu se přesouvala níž.

Eric to nevydržel, jemně ji chytil za boky a posadil si ji na klín. V návalu vášně ji také začal líbat, takže už byli brzy propletení v sobě a dokazovali si vzájemnou lásku. Když jí začal přejíždět dlaní po zádech, přičemž se rty lehce otíral o její bradu, tiše vzdychla a konečně promluvila: „Zlato, jsem těhotná."

Ztuhl. Párkrát zamrkal. Zhluboka se nadechl. Co to právě řekla? O tomhle by nevtipkovala, rozhodně ne. Kousek se od ní odtáhl a narovnal se, ruku z jejích zad však nesundal.

„Opravdu?"

„Ano, opravdu... Já vím, že jsme to ještě neplánovali a že hodně pracuješ, takž–"

Položil jí ukazováček na ústa. Nechtěl, aby se omlouvala. Nebyl k tomu důvod.

„Takže budu táta?"

„Samozřejmě že jím budeš."

Štěstí – tak by popsal ten pocit, který se mu rozlil celým tělem. Připadal si jako nabitý energií, jako by měl každou chvíli samou radostí vybuchnout.

„Víš, původně jsem ti to chtěla říct už u večeře," začala si natáčet pramen vlasů na prst, „ale bála jsem se, že by ses udusil nebo mě zabodl vidličkou."

„Co že bych tě?" zeptal se a pobaveně nadzvedl obočí.

Mávla rukou a pousmála se. „Co já vím, mohl jsi udělat cokoliv. Ve vás poldech se člověk nevyzná."

„Chceš dokázat, že se ve mně vyznáš?"

Zrudla. Věděla, jak to myslel. Naklonila se k němu blíž a začala mu šeptat do ucha: „Klidně to můžeme zkusit. Ale měla bych umýt to nádobí, ať to tam do zítřka nezplesniví."

„Nádobí počká," zavrčel tiše a políbil ji. Nevzpírala se. Nebránila se ani ve chvíli, kdy ji odnášel do ložnice. A už vůbec nijak neodmlouvala, když jí dokazoval, že ho zná.

♤♤♤

Eric se zrovna chystal odejít do práce, když ho kolem pasu objaly drobné ruce. Usmál se a sundal ruku z kliky.

„Zůstaň ještě chvilku," zakňučela mu do zad.

„Ale no tak, Anne, víš přece, že mě šéf zabije, jestli přijdu pozdě."

„Máš tam být až za půl hodiny. No tak, prosím."

„Neboj, hned jak budu v práci, zavolám ti," řekl s úsměvem, otočil se na ni a pohladil ji po ruce. Stoupla si na špičky a políbila ho.

„Tak dobře. Opatruj se. Ať se ti daří." Naposledy mu vtiskla rychlý polibek na tvář.

Tiše se zasmál, objal ji a vyšel z bytu. Seběhl ta dvě patra, jež ho dělila od čerstvého vzduchu, a stále s úsměvem na rtech vykročil směrem k policejní stanici. Samou radostí z toho včerejšího sdělení se mohl zbláznit. Vyndal proto telefon a vytočil Marcovo číslo, aby mu tu novinu pověděl. Hned jak jeho kamarád a kolega v jednom hovor přijal, spustil: „Bože můj, neuvěříš, co mi Anne včera večer řekla!"

„To nevim, povídej."

„Řekla, že je těhotná! Chápeš to? Já budu táta," vyhrkl nadšeně, takže se na něj pár kolemjdoucích otočilo, někteří se dokonce usmáli.

„Gratulace, Ericu. To je fakt skvělý, přeju ti to. Hlavně až to děcko budeš muset přebalovat, to je totiž naprostá slast."

„No jo, ty a ten tvůj optimismus," utrousil a protočil oči.

„Ne, fakt gratuluju. Hele, co kdybys skočil do krámu koupit něco na zub, ať to tady oslavíme? Sušenky postačej."

„Dobře, ty můj chodící povzbuzovači. Za dvacet minut jsem u vás jako na koni."

Ukončil hovor a vydal se do nejbližší samoobsluhy, která byla jen pár metrů od něj. Vešel dovnitř, zvonek nade dveřmi zacinkal a prodavačka k němu stočila unavený pohled. Kývl na pozdrav a rovnou zamířil k regálu se sladkostmi. Popadl pár nejlevnějších balení sušenek, nějakou tu čokoládu a s plnýma rukama si to razil k pokladně.

Prodavačka zrovna markovala hořkou čokoládu, když zvonek znovu zacinkal. Zvedla tedy k příchozímu pohled. Krabička jí vyklouzla z rukou a Eric v jejích očích spatřil čiré zděšení. Prudce se otočil a stanul tváří v tvář hlavni pistole.

Ani se nestihl rozkoukat a už schytal ránu kolenem do břicha, takže se shrbil. Zakuklený muž mu vrazil pěstí do obličeje a strčil ho tak silně, až skončil na zemi. Celý omámený se pokusil zvednout nebo alespoň vykopnout, ale revolver, mířící mu do obličeje, ho přinutil k poslušnosti. Muž ho obešel, stále mu mířil na hlavu a postavil se za něj.

„Vyndejte všechny prachy z kasy. Hned! Jinak to tenhle maník schytá. A opovažte se zavolat poldy, nebo mu ustřelím palici."

Prodavačka začala rychle vyndavat bankovky i mince a pokládala je na pult. Eric seděl na zemi, strach ho naprosto ovládal, ale uvědomoval si, že mu začínají drkotat zuby. Ledová hlaveň se dotýkala jeho týlu, cítil ji. Věděl, že jestli se jen špatně pohne, kulka mu provrtá lebku i mozek. Zrychleně dýchal, pokoušel se vymyslet plán na záchranu. Panika mu ale drtila útroby, svírala ho kolem krku a zatemňovala mu mysl. Nechtěl umřít, ne nemohl umřít. On měl být ten dobrý, ten, který bude ostatním pomáhat z podobných situací, ne ten, kdo se v nich ocitne. Po tváři mu stekla jediná slza. Pokoušel se ukočírovat svůj dech, ale nešlo to, zmocnil se ho naprostý děs.

Opatrně natočil hlavu kousek na stranu a setkal se s pohledem prodavačky. Dívala se na něj dost zvláštně, ne úplně vyděšeně. Až po pár vteřinách zírání na ni pochopil, co se mu snažila naznačit. Chtěla ho uklidnit. Ona kontaktovala policajty, došlo mu.

Panika se ho v tu chvíli zmocnila v plné míře, málem se mu strachy zastavilo srdce. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Jestli je totiž ten chlap uvidí, zabije ho. Zastřelí ho. Srdce mu bušilo jako splašené, zrak se mu zamlžil a cítil slzy deroucí se mu do očí.

Ve chvíli, kdy si skrz výlohu všiml Larryho auta, se maličko uklidnil. Nejeli služebním vozem, to bylo dobré znamení. Jenže když z auta vystoupil jakýsi mladík v uniformě a s pistolí v ruce, čas se pro něj zastavil. Zdálo se mu, že se opravdu zasekl v tomto momentu. Nevěřícně zíral na toho nováčka, jak se blíží ke dveřím, odjišťuje zbraň a s výrazem naprostého odhodlání se řítí kupředu, přičemž mu v patách běží Dominic a cosi křičí.

Ericovi to připadalo jako věčnost, než se rozrazily dveře a v nich stanul jeho nový kolega se zbraní namířenou na muže za ním. Hlaveň u jeho týlu se lehce zachvěla. Cvakl kohoutek.

„Nedělejte to! Nestřílejte!"

Eric se tomu chlapci podíval do očí. Takhle se to nedělá.

Ozval se výstřel.

♤♤♤

Bytem se rozeznělo vyzvánění telefonu. Anne rychle vypnula televizi, vstala z gauče a doběhla k mobilu, aby mohla hovor vzít. Byla tak natěšená, že se ani nepodívala na jméno volajícího. Celá nadšená hovor přijala a s širokým úsměvem na rtech se hned rozpovídala: „Jsem ráda, že ses konečně ozval, už jsem se bála, jestli se ti něco –"

„Anne?"

„Marcu?" vyhrkla překvapeně. Telefonát od něj nečekala, moc si nevolali.

„Musím ti něco říct."

„Stalo se něco?"

„Anne, je mi to líto, ale Eric dneska na večeři nepřijde..."