V černých lodičkách dobíhám do malé kavárny na rohu Silver street a zjišťuji, že jsem tu zase první. Má opět asi čtvrt hodiny zpoždění! Trochu zoufale si povzdechnu a poté se sama nad sebou zasměju. Já jsem běžela, celá nervózní, že jdu o deset minut později, a teď tu zase jen čekám.

“Alice!” řekl radostně a pevně mě obejmul ,”Promiň, zas jsem pozdě co?” zasměje se sám sobě. “Proboha my se tak dlouho neviděli!”

“Lucasi! “ zasměju se a pokračuju ve větě: “ Na Maledivách jsem byla dva týdny.” Sama ale musím říct, že mi chyběl. Byli jsme asi až moc zvyklí být pořád spolu. Když se nad tím tak zamyslím, tohle byla moje první dovolená v zahraničí a vzhledem k tomu, že jsme nejlepší kamarádi snad od základky, tak je jasné, že jsme se navzájem postrádali. Naše konverzace pak velmi plynule pokračovala. On mi vyprávěl o jeho rozchodu se Zoe, mojí kamarádkou, od které si to poté vyslechnu znovu, což mě už teď jemě prudilo, přičemž jsem si uvědomila, že bych asi nechtěla být svoje kamarádka. V duchu jsem se zasmála sama sobě a pokračovala v poslouchání jeho tlachání. Slečna servírka nám poté přinesla tác s kávou a zákuskem, kterou jsem nám objednala zpět a mile se na nás usmála. Tahle kavárna byla moje nejoblíbenější. Sice byla velmi malá a taková zastrčená do budovy, kde se nacházela, ale asi proto tu bylo míň lidí. Celá ale působila velmi útulně. Její levandulové a fialové stěny, působily sice žensky, ale velmi pohodlně a už jen vstup do obchůdku vás příjemně naladil. Vůně kávy se linula celou místnůstkou a tlumila mojí bolest hlavy, kterou jsem často klidnila právě tady.

“ Tak Alice.. “ najednou promluvil do ticha “ třicítka se blíží” jemně se ušklíbnul a očima se mi vysmíval. Lucas byl totiž asi o rok a půl mladší a sám věděl, jaké jsem měla cíle, a že se žádný z nich ještě nesplnil. Chtěla jsem manžela a děti a měla jsem akorát nové pracovní místo. Asistenka obchodní ředitele v módní společnosti. Nenechte se zmást, za tuhle práci bych snad i zabíjela, ale jemně mě rozlazovalo, že jediná skupina mužů, která se po mně otočila byli buď zhruba o deset let starší anebo opilci. Nejlíp obě v jednom. Proto jsem se po pár marných letech snažení o úspěšný vztah rozhodla soustředit na kariéru a že snad vztah přijde časem. No, nepřišel.

“ Bože, ani mi to nepřipomínej! “

Oslava byla nachystaná a to to bylo až za zhruba třičtvrtě roku. Problém byl jinde. Jak už jsem řekla, čím dál tím víc jsem trěla samotou. Máma mě mohla učit samostatnosti a soběstačnosti sebvíc, ale každý máme potřebu být milováni. A kdo tvrdí že ne, tak lže nejen všem ostatním, ale i sám sobě.

“ Neboj, všechno vyjde v pohodě Al. Z čeho si tak nervózní?” nadzvednul na mě obočí a snažil se mi zlepšit náladu různými obličeji, kterým jsem se musela pousmát.

“Bude mi třicet a ani nemám přítele a až teď mám stálou práci! Však jsem ještě před rokem pracovala jako prodavačka s vysokou. Ani tohle místo není dobrý a hlavně není úměrný mímu vzdělání..”

“Měla by ses trochu uvolnit.. Víš co? Vsadíme se: Když ti tolik vadí, že nemáš partnera, tak si mě vezmeš, pokud si nenajdeš chlapa do tvých třicátin.”

Moje reakce byla snad nepopsatelná. Asi jsem malém spadla ze židle. Ja vám nevím. “Lucasi ty si neuvěřitelnej! Utahuj si ze mě! To nemám za potřebí!”

zvedla jsme se, oblekla si kabát a ovázala šála okolo krku a poklusem vyšla z kavárny.

Venku sněžilo a vytvářelo to nádhernou Vánoční atmosféru. Kdyby mi nebylo do breku, náladu by mi to zlepšilo snad ještě víc, než kavárna Na Rohu.

Jenže jak jsem po pár metrech začala ptkávat šťastné páry držící se ruku či nedej bože líbajcí se, donutilo mě to udělat tu nejšílenější věc v mým životě.

“Lucasi? Já tu sázku příjmám.”

…

Ahoj lidi! Rozhodla jsem se přepsat tuhle kapitolu a možná i začít být na Wattpadu aktivní. Snad tohle ještě někdo používá :D

Budu ráda za všechny názory! 

Vaše Káťa c: