Dalšího dne ráno čekala Olivii obvyklá rutina. Dopoledne strávila ve škole, přeci jen se na svou vysněnou vysokou nedostala jen tak pro nic za nic, a odpoledne už se pomalu chystala vyrazit směrem na náměstí, kde ji čekala další směna u vánočního stánku.

Vyrazila protentokrát o něco dříve a jakmile zaparkovala před domem Thomase Greena, byl k jejímu překvapení již téměř nachystaný a co víc, čilý jako rybka.

"Ahoj, Livi!" zahlaholil, jen co dívka překročila práh domu. Seděl v kuchyni, cpal do sebe jakýsi moučník a vypadal nadmíru spokojeně. Občas si usrkl ze šálku, v němž měl nepochybně kávu a usmíval se na rusovlásku, jakoby se včera nic nestalo. Dívka krátce střelila pohledem k Madison, jež stála za plotnou, ta se na ni však s pokrčením ramen usmála a pokračovala ve své práci.

"Jak ti je?" zeptala se Olivie opatrně a usadila se na volnou židli. I jí o chvíli později přistál před nosem šálek s kávou, za něhož tiše poděkovala a trochu si upila.

"Je mi skvěle, díky tobě!" prohlásil Thomas vesele a obrátil do sebe zbytek nápoje, dojídaje i moučník, který vypadal jako něco mezi tiramisu a medovníkem. "Nebýt tebe, tak jsem teďka někde na židličce u stánku, venku a zmrzlej na kost."

Rusovláska se pousmála, ačkoliv zmíněná situace rozhodně komicky nepůsobila.

"No, sama bych tě do auta dotáhla jen stěží," odpověděla dívka, popichujíc Thomase, "kdyby se tam neobjevil Nic-..." Zmlkla. Došlo jí totiž, že se o chlapci ještě nezmínila, protože nehodlala být středem pozornosti a otázek, co je zač, jak se poznali a kolik spolu plánují dětí.

Thomas zbystřil. "Kdyby se neobjevil kdo?"

Téhle otázky se Olivie děsila. Chvíli jí to šrotovalo v hlavě, zda přiznat barvu nebo ne, no nakonec se rozhodla jít s pravdou ven.

"Nicolas," vyřkla jeho jméno, "jeden chlapec, kterého jsem potkala u stánku. Je milý a takový, no, děsně tajemný." To už upoutala pozornost i Madison.

"Je hezký?" ptala se žena ihned. Rusovláska přikývla, načež si Madison s Thomasem vyměnili vševědoucí pohledy. Dívka si povzdechla. Čekal ji dlouhý den.

***

Olivie nemohla uvěřit svému štěstí, když se po hodinovém výslechu konečně sbalili, rozloučili a vyjeli vstříc dřevěnému stánku. Neskutečně se jí ulevilo, když už nemusela čelit dotazům, na něž mnohdy ani sama neznala odpověď.

Bylo fajn zase na chvíli vypnout a věnovat se prodeji punče, usmívat se na zákazníky a snažit se ignorovat Thomase, který se každou chvíli zjevil uvnitř stánku a slídil, jestli se náhodou Nicolas neobjevil.

Ale bez úspěchu, chlapec nikde a Olivie za to v tu chvíli byla možná i ráda. Nedokázala si ani představit, jakou scénu by Thomas mohl ztropit.

Vyšlo to však přímo báječně, zrovna když si Thomas kamsi odběhl, zjevil se u stánku tmavovlasý mladík se širokým úsměvem na rtech.

"Ahoj," pozdravil a Olivie se vnitřně tiše zachvěla při zvuku jeho hlasu, "teď už tě můžu na něco někam pozvat?" Rusovláska se rozesmála a zavrtěla hlavou.

"Musím prodávat," vysvětlila Nicolasovi, "a nechci, aby za mě mou práci dělal Thomas." Chlapec pouze stroze přikývl a rozhlédl se kolem.

"Jak je mu?" zeptal se zcela spontánně, čímž dívku poněkud překvapil.

"Dobře," odpověděla a popravila si čepici na hlavě tak, aby jí příliš nepadala do obličeje, "dáš si něco?"

"To samé jako včera," odvětil Nicolas spokojeně a opřel se o pultík, "v kolik končíš?" Rusovláska, chystajíc jeho objednávku, pokrčila rameny.

"Asi stejně jako včera." Tmavovlásek se pousmál.

"Tak to tě na něco pozvu až po šichtě, co ty na to?" Rusovláska mírně zčervenala a podala Nicovi kelímek s jeho objednávkou.

"To se snad ani nedá odmítnout, co?" Chlapec se rozesmál.

"Přesně tak."