Mladík se usmál, pravděpodobně byl celou situací pobaven. "To by snad neměl být problém. Kde parkuje?"

Rusovláska ukázala kamsi do tmy na černý Jeep, který stál zaparkovaný na blízkém parkovišti.

"Jen prvně potřebuju schovat ty židličky a stůl," vyhrkla ještě a svižně naskládala židle i stůl do stánku, snad aby je během noci někdo neukradl. Tedy, zbývala ještě jedna židlička.

"Můžeme ho zkusit zvednout, opřít o stánek a já mezitím schovám tu židličku, co vy na to?" Inu, lepší plán ani jeden z nich neměl, tudíž tak učinili. Olivie během mžiku schovala i poslední židli, zamkla stánek a vrátila se k Thomasovi a tmavovlasému chlapci. Každý ho pak podepřel z jedné strany a společnými silami se jim nakonec podařilo mužovo spící tělo dotáhnout až k autu. Tam ho položili na zadní sedačky a konečně měli čas trochu vydechnout.

"Ani nevím, jak vám poděkovat," věnovala Olivie chlapci vděčný úsměv, "nebýt vás, tak bychom v tom stánku pravděpodobně museli přespat." Mladík se vesele usmíval, hleděl dívce upřeně do očí a vypadal, že nad něčím přemýšlel.

"Nechte mě vás na něco pozvat," pronesl po chvíli, co mezi dvojicí panovalo ticho přerušené obšas jen projíždějícími auty. Rusovláska vykulila oči.

"Cože?"

"No, říkala jste, že nevíte, jak mi poděkovat," pokračoval mladík, stále se usmívaje, "tak jsem vám právě dal tip. Nechte se na něco pozvat."

Olivie stála jako zkoprnělá, jakoby snad slovům tmavovlasého chlapce ani nechtěla uvěřit. Poté jí pohled padl do potemnělého auta, v němž dřímal Thomas.

"Omlouvám se, ale dnes se mi to moc nehodí, já-..." Větu ani nestihla dokončit, jelikož ji mladík přerušil.

"Nemyslel jsem dnes, slečno," vysvětlil, "chápu, že k tomu není vhodná příležitost." Dívka se jen usmála a přešlápla, kmitajíc pohledem po okolí.

"Tak dobře," svolila nakonec s jemným úsměvem, vzpomínajíc na chlapcova slova. I ji na něm cosi nepopsatelného zaujalo, ale neměla tu odvahu mu to říct do očí. "Mám ale podmínku."

Tmavovlásek překvapeně zamrkal a pravý koutek úst mu cukl o něco výše.

"Jakou?"

"Přestanete mi říkat slečno," opřela se dívka zády o kapotu auta, pobaveně se usmívajíc, "přijde mi absurdní si vykat, když je nám tak zhruba stejně."

Mladík se usmál o něco víc, vystavuje tak na obdiv řadu bělostných zubů. Měl překrásný úsměv, to musela Olivie uznat.

"S tím nemůžu nesouhlasit," přitakal chlapec pobaveně. Rusovláska tudíž napřáhla pravici před sebe a s úsměvem se neznámému představila.

"Jsem Olivie."

I mladík vystřel pravou ruku, avšak nepotřásl si s ní, jak Olivie očekávala. Místo toho její zkřehlou dlaň uchopil do své a letmo ji políbil na hřbet ruky. Dívka ztuhla v překvapení a mírně pootevřela ústa.

"Nicolas."

***

O pár chvil později již rusovláska seděla za volantem černého Jeepu a mířila vstříc rodinnému domku, v němž Thomas bydlel se svou ženou Madison a desetiletou dcerou Emily.

V autě panovalo ticho, přerušované pouze hlasitými oddechy či chrápáním, které vycházely ze zadních sedaček. Olivie se usmívala od ucha k uchu, broukala si, bubnovala prsty do volantu v neznámé melodii a pravděpodobně ani nevnímala ruměnec, který se jí usadil na tváři.

Nemohla na Nicolase přestat myslet. A tušila, že ji myšlenky na něj jen tak neopustí.

Ten chlapec byl tak tajemný! Měl jakési nepopsatelné kouzlo, které ji k němu neskutečně táhlo. Ať už to byl onen pronikavý pohled tmavých očí nebo široký úsměv, který jí již párkrát věnoval.

Věděla to. Na tom chlapci bylo cosi nepopsatelně atraktivního, čemuž hodlala za každou cenu přijít na kloub.