Ptáte se, co že se stalo toho odpoledne u Olivie doma? Vůbec nic. Přes podivnou překážku, která mezi dvojicí ještě stále panovala, se zkrátka nedalo normálně komunikovat. Nicolas odešel snad necelou hodinu po svém příchodu, jelikož atmosféra houstla a nastala chvíle, kdy už se to prostě nedalo vydržet.

Od té doby se dvojice neviděla. Uběhlo několik hodin, dní, týdnů,...

Jistě, čas od času spolu komunikovali přes zprávy, ale tváří v tvář sobě zkrátka nečelili. Čas rázem plynul nadsvětelnou rychlostí a než se kdokoliv nadál, byl Štědrý den.

Pro Olivii to neznamenalo žádný velký rozdíl, jen nemusela toho dne do školy a měla zkrácenou směnu u stánku, aby mohla strávit Štědrý den v obklopení rodiny Greenových.

No ano, každé Vánoce trávila spolu s Thomasem, Madison a Emily. Stalo se to takovou tradicí, jež nikdo neměl v plánu porušit. A ačkoliv bylo každý rok téměř nemožné vybrat a nakoupit vhodné dárky, i letos se jí to nakonec podařilo a ona tak v šatní skříni uchovávala vcelku šest balíčků. Inu, ve skříni jich bylo šest, ale jeden malý, snadno přehlédnutelný, se povaloval na nočním stolku.

Byl to plánovaný dárek pro Nicolase. Olivie byla ohledně dárku pro chlapce poněkud rozpačitá, přeci jen se dlouho neviděli a komunikace přes zprávy prostě nebylo to pravé ořechové. Skrze zprávy totiž nemohla vidět jeho úsměv, nemohla cítit teplo jeho těla ani onen lechtavý pocit v podbřišku, když byl poblíž.

Jednalo se o malou krabičku, v níž byl uložený parfém. Takový, který Olivie sama vybrala podle toho, která vůně jí Nicolase připomínala. Tehdy v parfumérii hodně váhala, nakonec však onen parfém koupila.

Teď však svého rozhodnutí trochu litovala. Co když se na náměstí ani neukáže? Co když, i kdyby se ukázal, pro ni nic mít nebude a ona ho tak jen uvede do rozpaků? Co když se mu ta vůně bude hnusit? Co když...?

Tolik otázek, na které rusovláska nenacházela odpovědi. Neměla však čas se hledáním odpovědí zabývat, tudíž šest balíčků i s malou krabičkou nastrkala do tašky a vyšla ze dveří bytu. Zamkla a po schodech sešla do přízemí, načež po opuštění budovy zamířila k autu. Tašku uložila do kufru, ale onu malou krabičku si přeci jen nakonec nechala u sebe. Snad pro pocit jistoty.

***

Následovala obvyklá rutina. Olivie vyzvedla Thomase, pozdravila se s Madison, která jí kladla na srdce, ať se vrátí co nejdříve, že už se jí nemůže dočkat.

Rusovláska poslušně kývala hlavou a s posledním zamáváním společně s Thomasem vyrazili na náměstí. A opět stejný průběh situace - připravit stánek k provozu, vyvěsit nápojové lístky a poté už jen čekat.

Jelikož byl Štědrý den, moc lidí se na náměstí neobjevilo. Vlastně se jen tu a tam někdo mihl kolem, všichni ostatní nejspíš trávili den ve společnosti svých nejbližších.

"Dneska to nebude na dlouho, prcku," usmíval se Thomas, kterého peněžní půst onoho dne patrně vůbec netrápil, "řekl bych, že tak do půl hodiny můžeme vyjet."

Dívka pouze s úsměvem přikývla a rozhlédla se. Na náměstí skutečně nebyla ani noha, onen podivný klid všude kolem byl až podivný. Po chvíli však rusovlásce padl zrak na postavu, jež postávala pod vánočním stromečkem a zírala vzhůru. Jednalo se jistě o chlapce, jehož tmavé vlasy mu vykukovaly zpod čepice a jenž v ruce svíral jakýsi balíček. Přes rameno měl mimoto přehozený černý batoh, který vypadal poněkud poloprázdně.

Olivie nezaváhala, bylo ji okamžitě jasné, o koho se jedná.

"Thomasi, na chvíli si odběhnu, můžu?" houkla směrem dozadu, kde předpokládala, že se zmíněný nachází.

"Jasně, prcku, já to za tebe vezmu," ozvalo se zpoza stánku a dívka tak sáhla po své krabičce zabalené v rozkošném balícím papíře se sobíky a doslova vyběhla ze stánku, míříc směrem k chlapci a vánočnímu stromku.

Nicolas o ní podle všeho věděl, jelikož ho ani nepřekvapilo, že se k němu kdosi přiřítil.

"Ahoj," byla Olivie tou, která pozdravila jako první, "co tu děláš?"

Nicolas se na ni podíval a usmál se, ačkoliv trochu nervózně.

"Vlastně jsem přišel za tebou," odpověděl po chvíli, jakoby si pečlivě rozmýšlel všechno, co vypustí z úst, "popřát ti hezký svátky a tak." Rusovláska přikývla.

"To je od tebe hezké," pousmála se, "chceš se trochu projít?" Jakmile chlapec přikývl, vykročila dvojice na jakousi miniaturní procházku po náměstí. Oba v ruce třímali balíčky, oba byli děsně nervózní a oba po celou dobu chůze mlčeli.

"Poslyš, Livi?" nadhodil Nicolas tiše.

"Hm?" broukla dívka taktéž nezvykle potichu a poprvé za celou dobu pohlédla chlapci přímo do očí.

"Já-..." začal tmavovlásek rozpačitě, jakoby nevěděl, co říct, "já tě-...no chtěl bych ti něco dát." Na důkaz svých slov pozvedl balíček, který až doteď svíral v levé ruce. Dívka se usmála.

"Děkuju, taky pro tebe něco mám," mrkla vesele a podala Nicolasovi na oplátku svůj balíček, onu menší krabičku v balícím papíře se sobíky.

"D-děkuju," hlesl Nicolas a mezi dvojicí opět zavládlo ticho.

"T-tak to rozbalíme?" navrhla dívka a jakmile tmavovlasý mladík přikývl, oba se usadili na volnou lavičku opodál a chopili se rozbalování dárků.

Zatímco Nicolas překvapeně zíral na lahvičku svého oblíbeného parfému, Olivie jako v transu hleděla na nádherný stříbrný náhrdelník s malým přívěškem vločky.

"Páni, je překrásný," vydechla dojatě a natáhla ruku s náhrdelníkem směrem k chlapci, "zapneš mi ho, prosím?" Nicolas roztřesenými prsty uchopil oba konce náhrdelníku a po chvíli snažení se mu ho dokonce opravdu podařilo zapnout.

"Jak jsi věděla, že je to můj oblíbený parfém?" zeptal se dívky, zatímco se Olivie zbožně kochala třpytivým přívěškem.

"Nevěděla," pokrčila rameny, "vybírala jsem vůni podle toho, která mi tě nejvíc připomínala. A tahle to vyhrála na plné čáře." Při objasnění dívka mírně zrudla, přičemž doufala, že barvu své tváře svede na chladné počasí. Nicolas přikývl, ale nic dalšího neřekl.

Parfém uložil do batohu a zvedl se z lavičky, následovaný rusovláskou. Jejich procházka tudíž pokračovala, stále však provázená dusným vzduchem a nervózní atmosférou.

Potloukali se po náměstí ještě pár minut, načež oba stanuli pod jakousi dřevěnou konstrukcí, která čněla do výšky a z níž bylo kousek nad jejich hlavami spuštěno jmelí. Oba se rozesmáli a vzhlédli k oné rostlince, která spokojeně visela přivázaná k jednomu z trámů dřevěné stříšky.

"To je zajímavý, že jsme došli až sem, že?" uchechtla se Olivie a raději se zahleděla do země. Vzhlédla teprve tehdy, až ji Nicolas jemně uchopil za ruce a navázal s ní oční kontakt.

"Livi, držím to v sobě už hodně dlouho a myslím si, že teď je ten pravý čas to ze sebe dostat ven," uvedl dívku do děje a zhluboka se nadechl, "víš, vlastně jsem si to uvědomil už na té chatě, kam jsem tě pozval. Tím, jak jsem s tebou byl celý víkend v kuse, se ve mně něco změnilo. Došlo mi, že už nejsme jenom známí nebo kamarádi. Došlo mi, že k tobě cítím něco víc."

Rusovláska mlčela, neodvažovala se byť jen hlasitě nadechnout.

"Vím, že to teď poslední dobou bylo divný a takový krkolomný, ale řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám a že v sobě nemůžu svoje pocity dusit věčně. Tak ti tu tedy chci říct, že tě mám rád, Livi. A moc rád. Skoro bych si troufal říct, že tě miluju."

V oné chvíli byla rusovlásčina slova zaseknutá někde hluboko v jejím hrdle. Teprve po několika okamžicích bolestně dlouhého ticha konečně promluvila.

"Nicu," oslovila chlapce dojatě, "já...nevím, co na to říct." Tmavovlásek posmutněl a přikývl, snad to bral jako odmítnutí.

"Jako kdybys mi vzal slova z úst," pokračovala Olivie, přičemž na ni Nicolas upřel překvapený pohled, "i já jsem si na chatě uvědomila, že nejsme pouze přátelé a že je mezi námi něco víc. Už od začátku jsem cítila to pouto, které nás k sobě táhlo a tušila jsem, že se nejedná o nějaké čistě přátelské či neutrální pouto. Věděla jsem, že je v tom něco víc." Na chvíli se odmlčela, pak pokračovala.

"Vážím si toho, že ses mi svěřil," pohladila chlapce po tváři, "protože nevím, jestli bych na to někdy našla odvahu. Bylo to mezi námi poslední dobou zvláštní, jelikož jsme v sobě oba tak nějak dusili své pocity a nevěděli si s nimi rady. Teď si ale myslím, že už jsme si to všechno vyjasnili a proto ti chci říct, že to cítím stejně. Taky tě miluju, Nicolasi."

Ticho. Studem zrudlé tváře a široké úsměvy obou přítomných.

"Ani se mi tomu nechce věřit," špitl Nicolas tiše a nahnul se k dívce o něco blíž, "nechce se mi věřit tomu, že moje city opětuješ."

Rusovláska se usmála. "Asi tě budu muset přesvědčit, že se to opravdu děje."

Letmým pohybem vpřed dívka jemně přiložila rty na ty chlapcovy a políbila jej. Něžně, jakoby na Nicolasova ústa přistál drobný motýlek. I tak to však chlapci stačilo, aby se přesvědčil, že nesní.

"Už tomu věřím," usmál se na rusovlásku, když se od sebe po chvíli s úsměvem odtáhli, "líbí se mi tvoje přesvědčovací metody." Olivie se rozesmála a poté naoko zvážněla.

"Slibme si, že už před sebou nebudeme nic skrývat," promluvila, "že když budeme něco cítit, prostě si to řekneme a nebudeme se bát reakce toho druhého. Že už mezi námi nikdy nebude tak nepříjemné dusno, jako bylo doteď." K tomu chlapec neměl co dodat, proto jen souhlasně přikývl a přivinul si dívku do objetí.

"Bože, až se tohle dozví Thomas, bude po mně chtít všechny detaily," zaúpěla dívka pobaveně, mumlajíc do tmavovláskovy bundy. Nicovi to v očích rošťácky zajiskřilo, načež se od rusovlásky trochu odtáhl a pomalu se naklonil k jejímu uchu.

"Tak to bude naše malé tajemství, co říkáš?"

Dívka s rusými vlasy se rozesmála a přikývla. "Malé tajemství letošních Vánoc...to beru!" Oba se rozesmáli a následně opět spojili rty v láskyplném polibku.