"No a pak mě v tom sněhu lovili oba dva," vyprskla smíchy rusovláska, zatímco Nicolasovi líčila jednu ze zimních příhod, kterou prožila s Thomasem a Madison.

"Takže on tě do toho sněhu hodil a pak tě nemohl najít?" smál se tmavovlásek. "Tak tomu říkám zodpovědnost!"

Bylo jediné štěstí, že už v restauraci v onu pozdní hodinu zůstali sami. Na vině byl alkohol, kvůli němuž dvojice neřešila ani hlasitost své řeči, ani její obsahovou stránku. Často se tak stávalo, že mleli páté před deváté a tomu se poté smáli ještě o to víc.

Obsluha restaurace je však se vší úctou nakonec vyprovodila na ulici, jelikož už museli zavřít a i Olivii s Nicolasem prospělo, že jim někdo omezil přísun alkoholu na minimum.

"Nevděčníci jedni, mohli z nás mít slušný zisky," odfrknul si Nicolas pobouřeně, ale v momentě se opět uklidnil a uchopil rusovlásku za ruku, "a teď šupky dupky domů."

S tím Olivie ráda souhlasila. Jako školou povinnou ji dalšího dne čekalo brzké vstávání, tudíž si byla téměř jistá, že ještě bude tohoto ponocování litovat. Ale odolali byste snad tomu širokému úsměvu, který tmavovlásek na dívku vrhal? Nenechali byste se snad nesmyslně vláčet temnými a liduprázdnými ulicemi města jen proto, aby vás držel za ruku?

Rusovláska si na tyto otázky odpověděla již dávno. A pro ni to za to krušné vstávání rozhodně stálo.

***

Ačkoliv, dalšího dne svého rozhodnutí s mírnou kocovinou skutečně trochu litovala. Nebylo jí v oné chvíli zrovna nejlépe a vyhrabat se z postele nadsvětelnou rychlostí tak, aby stíhala, se jevilo jako nadlidský úkol.

I přes počáteční obtíže však školní den absolvovala, ale ihned po návratu domů sebou plácla do peřin a usnula. Se ztlumeným telefonem a nenastaveným budíkem. Thomas tak mohl rusovlasé dívce volat kolikrát chtěl, Olivie ho z říše snů neměla šanci slyšet.

Přišel tedy čas nasadit silnější zbraň.

"Ťuk ťuk, je někdo doma?" ozvalo se téměř zároveň s domovním zvonkem, který se bez varování rozezněl celým bytem. Olivie se v peřinách pouze nespokojeně zavrtěla, ale spala dál.

"Růženko? Jsi doma?" nedal si dotyčný pokoj a zazvonil znovu. Rusovláska zamručela a letmo pootevřela jedno oko.

"Přijďte jindy!" houkla polohlasně směrem ke dveřím, nestarajíc se o to, zda ji onen rušitel slyšel či nikoliv. Osoba za dveřmi se rozesmála.

"A kdopak mi bude dneska prodávat punč?"

Teprve to byla věta, která Olivii nadobro probrala z polovičatého snění.

Vylétla z postele jako neřízená střela, neobtěžovala se ani zkontrolovat svůj vzhled v zrcadle a v momentě již stála u vstupních dveří a vyjukaně zírala na Nicolase.

"No sláva," oddechl si chlapec a vkročil do bytu, "už jsem si říkal, že ty dveře vykopnu." Dívenka, celá rudá, opatrně zavřela vstupní dveře a postávajíc před Nicolasem pouze v pyžamu nervózně sklopila pohled k zemi.

"Ehm, co tu děláš?" hlesla směrem k němu. Tmavovlásek se na ni podíval, jakoby to snad nebylo jasné.

"Abych tě osobně zkontroloval," pronesl důležitě, "Thomas mě poslal. Dělal si starosti, když jsi mu nezvedala telefon."

"Do háje," ulevila si rusovláska a odběhla do ložnice, kontrolujíc svůj telefon. A opravdu - skoro třicítka zmeškaných hovorů jak od Thomase, tak od Madison, Emily a v neposlední řadě i Nica.

"Promiň," vydechla, jelikož zaslechla kroky a jakmile se otočila, opravdu spatřila chlapce za sebou, "ze včerejška jsem byla vyčerpaná a ta škola mě dorazila." Nicolas přikývl.

"Myslel jsem si to," pousmál se, "proto jsem ti dneska zařídil volno, ať si trochu odpočineš. A aby ti tu nebylo smutno, budu ti dělat společnost."

To tmavovlasý mladík nejspíš neměl říkat. Olivie zrudla a v onom krátkém pyžamu s květinkami se před Nicolasem cítila značně nepatřičně. Toho si všiml i zmíněný hoch a taktéž zrudl.

V místnosti se zvedl podivný nahořklý puch čiré nervozity, která prostoupila jak celý prostor, tak i oba aktéry. A to nevěstilo nic dobrého.