Jakoby si Olivie až o chvíli později uvědomila, co vlastně řekla. Nezdravě zrudla a sklopila zrak k zemi, jen aby se Nicolasovi nemusela podívat do očí. Ten se však k jejímu překvapení rozesmál a mrknutí jí oplatil.

"V tom případě tě teda zvu," uculil se, "samozřejmě až po práci." Rusovláska se rozesmála a ačkoliv stále rudá, přikývla.

"Dobře, stejně už za chvíli končím," přitakala s úsměvem a silou vůle se snažila nechat zmizet onu červeň, která zdobila její tváře.

***

Nakonec měla Olivie pravdu. Skutečně již brzy stánek zavřela a jakmile se Nicolas pozdravil s Thomasem, mohla dvojice směle vyrazit do ztichlých nočních ulic. Ťapkali vedle sebe, povídali si a prostě si užívali přítomnosti toho druhého. Tmavovlásek tentokrát nevzal rusovlásku do klubu, ale místo toho si pro ni připravil krásnou romantickou večeři v proslulé restauraci s vynikajícím jídlem a v poměru s kvalitou i velmi přijatelnými cenami.

Proto, když seděli nad vínem a talíři plnými výtečných těstovin se smetanovými omáčkami, měli oba na tváři široké úsměvy. Dívka sice zprvu protestovala, přeci jen je punč ve srovnání s večeří cenově úplně někde jinde, ale Nicolas ji uchlácholil tím, že mu přeci ještě pár punčů věnuje a tím se vyrovnají. Na to už rusovláska neměla co říct.

Tak tedy trávili příjemný večer ve společnosti sebe navzájem a oba ve skrytu duše uvažovali nad tím, zda je nyní ta správná příležitost vyjádřit tomu druhému své city.

"Je tu opravdu nádherně," ujala se slova Olivie, když už se ticho mezi nimi měnilo z příjemného na trapné, "ten interiér je krásně stylizovaný. Jak jsi tuhle restauraci vůbec objevil?"

Nicolas se rozkašlal, zrovna totiž popíjel víno a pravděpodobně nečekal, že dívka promluví. Dva statné údery rusovlásčinou pravačkou však pohromu zachránily a chlapec se tak mohl opět bez překážek nadechnout.

"Díky," vydechl zprvu, "a na tuhle restauraci jsme narazili z rodiči loni v létě. Chodíme sem dost často a víceméně jsme se spřátelili s majiteli, díky čemuž máme občas nějakou malou slevu." Nakonec na dívku pouze spiklenecky mrkl a raději jejich přátelství s majiteli dále nerozebíral.

Rusovláska chápavě pokývala hlavou a raději se vrátila k jídlu. U stolu nadále panovalo ticho, jež bylo chvílemi až nesnesitelné. Oba byli jaksi podivně nervózní, jelikož v sobě skrývali své pocity a ani jeden z nich nevypadal, že je na nějaké vyznání připraven.

"Eh...jak ti chutná?" ozvala se po chvíli opět rusovlasá slečna, která ono hrobové ticho nejspíše snášela o něco hůře. Jako před chvílí si však vybrala nejméně vhodný moment, jelikož tmavovláskovi v tu chvíli zaskočila těstovina a celý kolotoč se odehrál od začátku. Dvě dobře mířené rány a úlevný nádech.

"Ty mě snad přivedeš do hrobu," smál se Nicolas pobaveně, když vínem zapíjel uvíznutý kousek těstoviny, "každopádně je to výborné, jako vždycky. Říkal jsem ti, že tady mě kvalitou jídla snad ještě nikdy nezklamali."

Olivie opět jen přikývla a sklopila pohled ke svému talíři.

"Co je to s námi, Nicu?" zeptala se po chvíli tiše, "vždycky jsme si měli co říct a teď tu jen sedíme naproti sobě a mlčíme." Tmavovlasý chlapec uhnul pohledem, s dívkou však plně souhlasil.

"Máš pravdu," pokýval hlavou, "je to zvláštní. Jako kdyby nás něco...brzdilo." Oba velmi dobře věděli, oč se jednalo, ale ani jeden z nich to nahlas nepřiznal. Přesně jak říkal Thomas - holt to byla dvě malá stydlivá trdla!

I přesto se však snažili rozproudit konverzaci o naprostých pitomostech, jen aby ze sebe shodili tu přebytečnou nervozitu, která by se ve vzduchu dala krájet. A díky alkoholu se to pomalu, ale jistě začínalo dařit.