Olivie na chlapce před stánkem chvíli zírala jako na zjevení, čehož si mladík jistojistě všiml, jelikož nervózně přešlápl z nohy na nohu a odkašlal si. Jakoby až to dívku konečně probralo z transu.

"O-omlouvám se!" vykoktala ze sebe rusovláska, tváře lehce zrudlé studem. "Na chvíli jsem se jaksi ztratila v myšlenkách. Co si dáte?"

Tmavovlasý mladík se pousmál a střelil pohledem k nabídce nápojů, která byla zavěšená na otevíratelné části stánku.

"Poprosil bych jeden větší punč s rumem, slečno," objednal si po chvíli a nezapomněl se opět zeširoka usmát, čímž Olivii nevědomky posílal do kolen. Dívka mu tak s nemalými potížemi po chvíli snažení přichystala jeho nápoj a když k ní natahoval ruku s penězi, rázně zavrtěla hlavou.

"Prosím, nechte to tak. Berte to jako mou omluvu za to nevhodné zírání." Chlapec mohl protestovat jak chtěl, ale Olivie si stála za svým. Tmavovlásek tudíž po chvíli se smíchem rezignoval a kelímek si převzal.

"V tom případě vám děkuji, ale nemyslete si, že to nechám jen tak," poděkoval, usmál se a otočil se k odchodu. Zanechal tak Olivii zcela zmatenou, rozhozenou a uchvácenou jeho šarmem.

"Je na vás cosi zvláštního, slečno," otočil se k dívce, ještě než jí úplně zmizel z dohledu, "něco, co mi nedovolí jen tak odejít a nechat to být. Věřím, že se ještě uvidíme." A s tím prostě odešel.

Pokud byla Olivie předtím trochu zmatená, nyní ji chlapcova slova popletla ještě víc. Stála tam jako opařená a mladík opět beze stopy zmizel. Pouze nad tím zavrtěla hlavou a vrátila se k práci.

Toho večera již mnoho zákazníků nepřišlo a když už se náměstí téměř vylidnilo, dívenka stánek uzavřela. Jakmile vše vrátila na své místo a ujistila se, že je vše jak má být, vydala se směrem na malý plácek za stánkem, na němž měl pobývat Thomas se svými přáteli. Nyní tam však Thomas seděl sám, v ruce třímal skleničku plnou whisky a vypadal poněkud sklesle.

"Thomasi, stalo se něco?" zeptala se dívka zaraženě a posadila se na jednu z volných židliček, snažíc se vyhnout čemusi rozlitému na jejím opěradle. Jakmile muž zaslechl rusovlásčin hlas, rozzářil se jako vánoční stromeček a kopl do sebe celý zbývající obsah skleničky.

"Livi, ahoj," pozdravil dívku s dojatým úsměvem a zapřel se do opěradla své židle takovou silou, že se téměř převrátil. Taktak ho Olivie stihla zachytit, aby neskončil rozplácnutý na zemi.

"Oni odešli," řekl poté, "už asi před hodinou. A já tu s touhle chudinkou zůstal sám." Na konci jen poukázal na prázdnou lahev whisky, povalující se po zemi. Rusovláska si ihned spojila dvě a dvě dohromady.

"Tys ji vypil celou?" zajíkla se při posledním slově a raději veškeré skleněné věci včetně sklenic a lahve pobrala do náruče a odnesla, snad aby nepřišly k úrazu. Thomas mezitím jen vrtěl hlavou, zcela očividně byl úplně mimo.

"Ale neee, jen větší půlku. Když ona tu zůstala tak osamocená, co jsem měl dělat? Povídali jsme si a už to bylo," vysvětloval Olivii věruhodně, ta nad ním však jen kroutila hlavou.

"Lahve nemluví, Thomasi."

"Tahle mluvila!" bránil se muž zamračeně a založil si ruce na prsou jako malé dítě. Rusovláska si hlasitě povzdechla a položila Thomasovi ruku na rameno.

"Měla bych tě odvézt domů," promluvila k muži, "Maddie si bude dělat starosti." Thomas pouze mávl rukou a uvelebil se na židli, přivíraje oči.

"Maddie počká, já si teď potřebuju zdřímnout," zamumlal tiše a skutečně usnul. Dívka na něj jen nevěřícně zírala, pozorujíc onu oddychující horu svalů zkroucenou na malé židličce na náměstí.

"Ksakru, chlape," ulevila si zoufale s zkusila s Thomasem lehce zatřást. Marně.

"Potřebujete pomoct, slečno?" Zase ten sametový hlas. Olivie se překvapeně otočila na mladíka, jenž za ní postával a stejně jako předtím se zeširoka usmíval.

"Jdete jako na zavolanou!" spráskla ruce rusovláska, taktéž se usmívajíc. "Potřebuju ho dostat do auta a odvézt domů, pomohl byste mi?"