Cesta probíhala docela poklidně. Olivie byla velice klidná řidička a tudíž ji nerozházelo ani to, že ji Nicolas třikrát špatně navedl a musela se otáčet kdesi uprostřed polí. Podle jeho slov ale už měli ten nejhorší úsek za sebou a čekala je jen příjemná cesta až k cíli. Avšak dívka stále neměla nejmenší tušení, kamže to vlastně jede.

Na jednu stranu to bylo znervózňující, na tu druhou děsně vzrušující. Olivie měla ráda takovéto neplánové akce, tudíž si tento malý výlet navýsost užívala.

"Teď doleva," zahlásil najednou Nicolas tak nečekaně, že rusovláska tak tak stihla odbočit. Poté na něj na chvíli vrhla zamračený pohled, načež opět upřela zrak na vozovku.

"To mi musíš hlásit dřív!" Tmavovlásek se hlasitě rozesmál.

"Aby sis pak spojila, kam přesně jedeme, jo? No to tak," zavrtěl hlavou, "žádný takový." Olivie se zmohla jen na hlasitý povzdech a kdyby nesvírala volant, jistě by se plácla do čela.

"V těchhle končinách jsem v životě nebyla!" zvýšila trochu hlas. "A spíš bys mi to měl říkat dřív proto, abychom se někde nevybourali, když nestihnu odbočit včas!"

"Pardon, pardon! Tak na další odbočce doprava a budeme parkovat," zvedl Nic ruce v obranném gestu a ukázal směr, kterým se auto mělo ubírat. Olivie nakrčila čelo.

"Jsi si jistý? Vždyť tady nic není," pronesla s pochybami v hlase, ale skutečně odbočila vpravo a zastavila na plácku, který se před ní nacházel. Nicolas se usmál.

"Tak, vystupovat!" zavelel vesele a skutečně opustil interiér auta. Rusovláska vykulila oči a ihned ho následovala.

"Tady? Uprostřed ničeho?" nechápala. Tmavovlásek však vypadal, že má vše pod kontrolou a jen se na zmatenou dívku zazubil.

"Vytáhni si tašku a pojď, kousek musíme pěšky," vybídl Olivii a sám si vytáhl z kapsy telefon a rozsvítil svítilnu. Přeci jen panovala všude okolo hluboká noc a okolní temný les pocit bezpečí také zrovna dvakrát nevzbuzoval.

Rusovláska se raději na nic neptala. Vytáhla tašku, kterou od ní Nicolas převzal a vyjekla, když jí na očích přistála jakási neprůhledná látka v podobě chlapcova šátku.

"Abych umocnil to překvapení," zaslechla u ucha tmavovláskův hlas a otřepala se.

"Vždyť už tak není vidět ani na krok!" protestovala, ale Nicolas byl neoblomný. Musela mu tedy svěřit do rukou svůj život a důvěřovat mu. Což dělalo překvapivě menší problém, než čekala.

Vedl ji za ruku neznámo kam, občas ji upozornil na trčící kořen nebo větev a ačkoliv se čtyřikrát málem přizabila a dvakrát zakopla, po chvíli chůze Nicolas zastavil a Olivie ucítila, že se postavil za ni.

"Tak, připravená?" zeptal se a opatrně sáhl na šátek, který dívce znemožňoval výhled.

"Jo, jen už mi to prosím sundej!"

Jak rusovláska požádala, tak se i stalo. Šátek z očí rázem zmizel a díky tmě panující okolo si její zrak rychle přivykl. Zmateně nakrčila obočí, jelikož neviděla ani na špičku nosu a už ani svítilna Nicolasova telefonu neposkytovala útěchu.

"Nicu, co to má být? Nic nevidím," rozhlížela se poněkud zmateně a začal se jí zmocňovat hodně nepříjemný pocit. Chlapec vedle ní se uchechtl.

"No jo, málem bych zapomněl," prohlásil a jakoby stiskl nějaký vypínač, najednou dvojici ozářilo nečekané světlo. Když se Olivie rozkoukala, překvapeně zalapala po dechu.

Před nimi se nacházela útulně vypadající chata, ověnčená vánočními světýlky. Budova byla ze světlejšího dřeva a vypadala přímo skvostně, vybízejíc k zimním radovánkám. Rusovláska byla jako u vytržení, nevěřila svým očím.

"T-tohle...pro mě?" zmohla se na tichou otázku a Nicolas přikývl.

"Teda, ne že bych tu chatu postavil, ale tu výzdobu jsem fakt poctivě pověsil sám, i když mě to málem stálo všechny moje nervy," vysvětlit se smíchem, "je to taková zimní chata mých rodičů, ale nebyli jsme tu už strašně dlouho. Tak co, líbí?"

Olivie, dojatá touto skutečností, přikývla a chlapce objala. "Líbí...je to nádherné!"

Nicolas se usmál a objal dívku nazpět, šeptaje jí do ucha: "A to jsi ještě neviděla interiér."

Rusovláska se v okamžiku napřímila, čapla svoji tašku a se smíchem se rozběhla ke vchodovým dveřím, následovaná rozesmátým chlapcem. Vstříc dobrodružství!