Protože jí to Tjava dlužila, nechala Stínku, aby ji doprovodila k nemalému jezeru v lese. Kupodivu byla její společnost více než vítaná. To ticho, které by jinak naplňovalo bublinu jejího prostoru, se nestačilo uchytit; dívky si povídaly celou cestu, tiše se smály, když narazily na společnou věc, a studem rudly až po špičky uší.

Nikdy by nevěřila, že si bude rozumět se Stínem. Doposud žila ve světě, kde se o nich nemluvilo zrovna hezky. Společnost, v níž vyrůstala, ji učila je sice respektovat a udržovat si od nich zdravou vzdálenost, ale zároveň k nim chovat tu správnou špetku nenávisti, aby ji nenapadlo od Stínů žádat pomoc.

Připadala si jako ve snu. Vše vnímala jinak, silněji. Touha po polibku na ni působila jako lehká opilost, s níž bojovali i lidé. Nohy se zdály být lehčí, paže, které se pohupovaly při každém kroku, ani neovládala. A rty? Ty se krčily v permanentním úsměvu.

„Opravdu jsi byla v dimenzi lidí?" vyslovila tuto otázku snad potřetí, když se s ní Stínka podělila o další zajímavý příběh.

„Mnohokrát," přitakala dotázaná a obletěla Strážkyni kolem dokola. „Něco mě tam táhne. Těžko se to popisuje, je to něco jako... jako povinnost."

Tjava se nad tím nikdy nezamyslela, že by i Stíny mohli cestovat mezi dimenzemi. Ale dávalo by to smysl; podle pramenů, z nichž čerpala, měli za práci plašit holubice tím, že v lidech vyvolají nepříjemné pocity. Pokud má tohle vést k přetržení pouta mezi člověkem a vzpomínkou, ještě si tím nebyla úplně jistá.

Najednou se zastavila. Ačkoli se k jezeru nikdy dřív nedostala, dnes ji nohy nesly úplně samy. A o ten kousek, kdy už odmítaly dál napovídat, se postaral starý dobrý čich. Jezero vonělo jako sůl s citrónem. Ta vůně jí perfektně pročistila nos.

Přidala do kroku. Stínka se na nic nevyptávala, následovala ji. A když obě dorazili na rozlehlou pěšinu, v jejímž středu se třpytila namodralá vodní hladina, otevřely ústa v němém úžasu.

Nikdy tady nebyla, uvědomila si Tjava, když se na společnici podívala.

„To je nádhera," poznamenala Stínka tak tiše, že to Strážkyně sotva slyšela.

„Tohle místo znám jen z knih. Naživo je to úplně jiné," doplnila Tjava podobně nahlas.

Jako by si četly myšlenky, podívaly se na sebe. Oběma jim bylo jasné,na co ta druhá myslí.

Nepotřebovaly se k ničemu vyzvat. Jen co od sebe odpoutaly pohledy, vyběhly ke břehu. První instinkt jim radil namočit ruce do vody. Stínka dlouho neváhala, ta to vzala po hlavě - doslova, brzy si Tjava nebyla jistá, kde končí černá látka a začíná hladina. Najednou zmizela v interferenčních soustředných kruzích, které se houpaly a zvedaly povrchovou vrstvu, na níž plavalo několik bílých pírek a lístků z nedalekých stromů.

Tjava byla o poznání opatrnější. Dobře si uvědomovala, že na rukou měla rukavice a v nich jemnou pavučinu. Kdyby si dovolila je sundat a smočit kůži ve slané vodě, nemusela by svůj úkol úspěšně splnit. Kdepak, zatímco Stínka nadšeně vylétala z vody a bořila hladinu, když se do ní nořila, Tjava musela tomuto volání instinktu odolat.

Posadila se na zem. Sukně světlemodrých šatů, která se ve stínu podobala spíše levandulově fialové, se roztáhla na husté krátké trávě. Lokty si opřela o stehna.

Jak začít? Učili ji to na tenkých provázcích, přesto tušila, že v praxi to bude jiné. Bála se, že jediný špatný pohyb pavučinku přetrhne. Nesměla si dovolit ztratit jediný kousek, to by to stříbro přišlo o svou pevnost a o to kouzlo, díky němuž mohli Strážci chytat vzpomínkové holubice.

Z tašky vytáhla kousky dřeva ze stromu z její domoviny. Tuto část si mohla připravit předem. Naštěstí pouto mezi sítí a Strážcem nezáviselo na obrouči, ale pouze na té živé části; na babím létě.

Stínka se k ní vrátila. Voda jí kapala z šatů i z dlouhých vlasů, které konečně vypadaly rovně. Tjavě se na chvíli zdálo, že jí z obličeje zmizela trocha sazí. Na světle odpoledního slunce totiž její kůže chytala popelavý nádech. A v očích, kde doteď mohla sledovat jen prázdnotu a smutek, jiskřily malé růžovoučké hvězdičky radosti a nadšení.

Zvedla hlavu od rozdělaného uzle. Leknutím sebou škubla dozadu. Netušila, že se dostala tak blízko. Stačilo jen pár centimetrů k tomu, aby do sebe narazily čely.

„Ne tak blízko," varovala ji a ukázala prstem někam nad její rameno. „Zdravou vzdálenost. Chci, abys ji dodržovala."

„Dobrá, Strážníčku rozkazovací."

Stínka poodletěla dál. Nohy pak poskládala do tureckého sedu a přehodila si vlasy přes rameno. Voda, která z nich vytékala, jakmile je začala kroutit, narážela do světlé hlíny. Ten zvuk Tjavu uklidňoval. Byl dokonale pravidelný a přirozený.

Sotva se jí podařilo udělat stěžejní uzel, pokračovala naprosto automaticky. Neuvědomovala si, které prsty síťku pletly. Dokonce je ani nemohla zastavit. Šlo to samo. Konečky prstů se jemně chvěly z tepů několika stovek skrytých srdcí, celé dlaně se potily z námahy.

Neudávala si tempo. Její tělo moc dobře vědělo, jak rychle zvládne splétat. Ale přestože tuto práci přenechala instinktu a vlohám, které dostala darem od Múzy, nedovolila si od vznikající síťky odtrhnout zrak.

Stínka se na ni snažila promluvit. Vnímala ten zvuk, slova se k ní však nedostala. A tak si všímala jen tichých povzdechů a občasného nadšeného zajíknutí, když se jí podařilo dokončit jednu řadu.

Nedokázala se zastavit. Ačkoli ji trápila žízeň a únava, nepřestávala. A to ani když se slunce způlky schovalo za koruny nejvzdálenějších stromů.

„Strážníčku spěchavá," oslovila ji Stínka.

Těmto slovům rozuměla. Její totální soustředění se blížilo ke konci.

„Nemáš u sebe trochu světla?"

Než byla schopná odpovědět, krajinu dávno zakryla indigová modř. Tou dobou se síťka skoro podobala těm, jimiž se chlubili Strážci, když se vraceli z prvního lovu.

Hotovo. Měla hotovo.

Její prsty opustily teplo pavučinky. Poté byla schopná si uvědomovat, co se v prostoru kolem ní vlastně děje.

Pohledem se zastavila na jezeře. Byla jediným světlem v okolí. Od čiré vodní hladiny se odrážely ty tisíce bílých hvězd i měsíc, který ani zdaleka nedosahoval takové síly jako slunce.

Nestačilo to. Ta trocha světla se k ní ani nedostala. A neukázala jí, kam se schovala Stínka.

Zvedla se ze země. Nohy ji brněly, kolena se jí podlamovala. Až nyní, když vykonala nějaký pohyb, si uvědomila, jak moc unavená byla.

Opakapo nesměli chodit ven po setmění. Žili z energie slunce. Nedostatek světla je vyčerpával, vysával z nich životní energii. Ale žádná kniha ji neinformovala o tom, že její kůže bude zářit.

Sundala si rukavici. Skutečně; na kůži se objevily malé body, které se až podezřele moc podobaly hvězdám na obloze.

Proč jim tohle Matka příroda upírala? Ještě nikdy si nepřipadala krásnější, než když byla svou hvězdou.

Zatřepala hlavou. Teď nesměla myslet na sebe. Stínka se ztratila. Ačkoli dříve o její společnost nestála, nyní si nedokázala představit, že by té tmě měla být sama. Uklidňoval ji už ten samotný fakt, že jí někdo odpovídal na vypuštěné myšlenky.

„Stínko!" zavolala na ni. Neznala její jméno. Měla vůbec nějaké?

Nic se neozvalo. Proto to zkusila znovu.

„Dokázala jsem to! Stínko!"

Zaslechla tiché žblunknutí. Podívala se na jezero. Jen kousek od břehu na ni koukala trčící hlava. Kdyby dobře neznala ten pocit, který v ní její blízkost vyvolávala, ani by nehádala, že je to ona.

Vypadala úplně jinak. Myslela si, že Stíny splývají s tmou, že se jí mohou volně pohybovat bez povšimnutí, ale její společnice se třpytila, jako by ji hvězdy posypaly svým prachem. Voda, která se držela na vlasech, jim měnila barvu z černé na tmavě fialovou, pleť vyhlížela narůžověle.

Ve tmě jsme obě krásnější, prolétlo jí hlavou. To bez působení slunce jsme samy sebou, je to tak?

Ano, odpověděl jí Stínčin hlas v hlavě. Je to tak, Strážníčku vnímavá.

Tjava se usmála. Pak zvedla hotovou síťku nad hlavu.

Dobrá práce. Můžu k tobě? Krásně záříš, požádala ji Stínka.

Dívka přikývla. Spustila paži podél těla. Pak pomalým houpavým krokem vyšla k jezeru.

Stínka jí vyrazila naproti. Vyletěla z vody tak rychle, že to Tjava skoro ani nepostřehla. Přestože na ni nesvítily hvězdy, držela si ty exotické barvy. Dokonce i zuby, které jí ukazovala v mírném šklebu, se zdály byt zdravější. A čím víc se k zářící Strážkyni blížila, tím míň se podobala Stínům, jak je Tjava znala.

Jakmile je dělila zdravá vzdálenost, zastavila se a snesla se na zem. Tam se stočila do klubíčka; hlavou tak, aby se mohla koukat na dívku, jíž nohy konečně vypověděly službu a poslaly ji na trávu.

Odpočiň si.

Odpočinu.

Děkuji.

Nemusíš. I Stíny se mohou bát tmy.

Zaslechla tiché uchechtnutí. Pak, jako mávnutím kouzelné hůlky, obě velmi si podobné bytosti usnuly.