Svou rodnou ves, v níž dozrávalo její nemalé srdce, opustila bez rozloučení. Dokonce se ani jednou neotočila, aby si prohlédla vysoké stříšky, jež se skoro dotýkaly oblak, ani nesklopila pohled na cestičky vydlážděné kouřovým kamenem.

Nehodlala ztrácet čas. Tři dny mohly utéct jako voda. Tjava si však nejprve potřebovala uplést síť, což byla práce na několik dlouhých hodin. Ačkoli to trénovala, nikdy do rukou nedostala stříbrnou pavučinu. Objevovaly se jen v době babího léta, toho se dnes dožila poprvé.

Mapu nepotřebovala, věděla přesně, kde se dimenze prolínají. To místo znal každý, všichni tam museli podniknout cestu po boku svých vychovatelů, aby pochopili svou roli ve světě.

Fialkové slunce se vyhouplo přesně nad ni. Době, kdy se její vlastní stín skryl pod tělo, říkali poledne. Poznali ho nejen podle toho, že krajina ztrácela svůj tvar, když vymizely všechny obrysy, ale hlavně díky změně barvy zářícího kotouče, která se pohybovala od světle modré až k tmavě fialové.

Na chvíli se zastavila. Šla bez přestávky celé dopoledne. Z tašky, která se jí houpala u pasu, vytáhla láhev, z níž se napila už předtím, protože jí chyběla skoro polovina. Z nervozity, jež se snažila ovládnout její křehké tělo, byla žíznivější než kdy jindy. Naštěstí věděla, že si zásoby doplní u jezírka.

Odzátkovala nádobu a naklonila ji tak, aby jí rty zvlažilo pár kapek. Ty následně setřela špičkou jazyka. Po tichém zamlaskání si dovolila obětovat pár doušků nezvykle suchému hrdlu.

Jakmile odlepila hrdlo od rtů, roztřásla se. Pocit žízně ji neopouštěl. Brněly ji rty. Už to začínalo.

Rychle láhev schovala, aby ji nelákalo trochu si ulehčit znovu. Třesoucími se prsty uvázala na provázku u tašky mašli se dvěma velkými oušky. Podařilo se jí do ní zamotat i článek prstu, ale naštěstí to uzel nezničilo, když se vysvobodila ze zajetí jemného vlákna.

„No ne, další Strážníček," ozvalo se odněkud za ní.

Trhla sebou. V okolí neměl nikdo být. V době babího léta se všichni drželi v osadách, protože se báli Stínů, kteří cestovali mezi dimenzemi podobně jako oni. V babím létě se jich objevovalo víc. Slyšela, že se snažili překazit sběr holubic.

Otočila hlavu přes rameno. Sotva se jí do zorného pole dostala nepříliš líbivá bytost s pokožkou tak temnou, jakou v životě neviděla, znechuceně nakrčila nos. Neměla důvod se bát. Tady v její dimenzi jí nemohla ublížit.

„Co dělá Stín takhle daleko od domova?" zajímala se Tjava.

„Nejen, že jsi rozklepaná jako snášející slepička, ty jsi taky drzá!" zvolal Stín a vytáhl popraskané koutky do širokého šklebu.

V ten moment ji odvaha opustila. Jedna věc byla o jejich chrupu číst, ta druhá ho vidět naživo. Prameny nelhaly, skutečně se za jednou řadou žlutých zkažených zubů skrývala další, od pohledu i mnohem ostřejší.

Cítila srdce až v krku. Najednou v mysli nebylo dost místa pro žízeň i strach, pouze ty pocity sevření hrdla byly pro oba pocity společné. Netušila, zda za tím stála touha po Múziných rtech, nebo to, že se k ní Stín nebezpečně rychle přibližoval.

Doposud se mohla radovat ze všeho krásného. Musela usoudit, že nedokázala rozlišit krásné od krásnějšího, protože ještě nikdy nenarazila na nic, co by se jí vyloženě hnusilo. Až dodnes. Stín, který opovážlivě zkracoval vzdálenost mezi nimi, vypadal jako noční můra; dlouhé tenké končetiny trčely z torza bez náznaku přirozených tvarů, ruce zakončovaly čtyři dlouhé drápy. Z hlavy vyrůstalo nezměrné množství tmavých vlasů poletujících do všech světových stran, na jaké si vzpomněla. A ty oči - ty oči ji děsily úplně nejvíc. Totální prázdnota. Jako by za nimi bylo holé nic.

Přesto se Stín pohyboval s jistou elegancí, která kontrastovala s kulháním na pravou nohu. Dlouhá sukně, jejíž konec připomínal spíše řasy než látku, vlála v mírném vánku, jenž se mezi dvěma rozdílnými bytostmi proháněl.

„Stůj," upozornila Stín. Pro jistotu si připravila pěsti.

„Chci ti pomoct, Strážníčku váhavá," prohlásil Stín podmanivým hlasem.

„Nepotřebuji ničí pomoc."

Ustoupila o krok dozadu. Pak o další. A ještě o jeden. Ale Stína to nezastavilo. Dokonce se zdálo, že zrychlil.

„Nemusíš se mě bát," snažil se ji přesvědčit. Zvedl ruce k hlavě. „Přísahám, že ti neublížím. Čekám na prvního Strážce, co se tu objeví. Ale vidím, že můžu čekat dál."

„Vrať se domů," vykoktala Tjava nervózně.

„Jsem doma," namítl Stín - tedy Stínka, podle hlasu a oblečení ho odhadovala na ženu.

Tjava se kousla do rtu. V ten moment, kdy se špička zubu dotkla citlivé kůže, se teplota jejího těla rapidně zvýšila. Dech se sám od sebe zrychlil. Okamžitě toho nechala. Působení polibku bylo stále silné a nutkání se vrátit a žadonit o další ještě mocnější.

Stínka se zastavila jen krůček od ní. Tjava až nyní viděla, že mohly být stejně vysoké. Hleděly si zpříma z očí do očí. Cítila, jak jí bílé panenky, které se ukrývaly v jezírku mnohobarevných duhovek, obepíná tma.

„Jsi ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděla," prolomila Stínka tíživé ticho. „Přesto si nemyslím, že bez mé pomoci projdeš zkouškou."

Tjava naprázdno otevřela ústa. Jako by ztratila schopnost mluvit. Z hrdla se jí vydralo tiché zachrčení, následované povzdechem.

„Nemusíš se stydět, všichni Strážci nás prosí o pomoc," ujišťovala ji. Opovážila se k ní natáhnout jeden ze svých dlouhých drápů.

Tjava moc dobře věděla o zakázaném doteku. Strážci a Stíny byli tak protikladní, že kdyby se navzájem dotkli, mohlo by to roztrhat dimenzi. Alespoň to tvrdily knihy, z nichž čerpala. Nechtěla to testovat na vlastní kůži. Proto sebou cukla zpátky a zavrtěla hlavou.

„Zakázaný dotek," dodala slovně, aby bylo jasné, proč to udělala.

„No jistě. Svaťoušek. Co jiného mám od Strážce čekat, že ano? Tak šup, zaplať mi, a já za tebe udělám tu špinavou práci."

Dívka se zarazila. Špinavou práci? Pletení sítí bylo to nejčistší, co existovalo.

„Nepotřebuji tvou pomoc, Stíne," odsekla, když na krátký moment získala špetku odvahy potřebnou k pořádnému odporu.

Dobu, za jakou se ze samolibého šklebu stalo zmatené mračení, by dokázala určit naprosto přesně. Stínka držela huňaté obočí vysoko nad prázdnýma očima a hleděla na budoucí Strážkyni jako na největší omyl světa.

„Někdo z lidí musí dostat ty vzpomínky. Ty toho o světě moc nevíš, že? V teorii to vypadá tak, že Stíny lidem zatemní mysl a Strážci mezitím sklidí vzpomínky. Tak to funguje. Takže pokud chceš uspět a nezbláznit se, moji pomoc přijmeš."

„Ne," stála si Tjava za svým.

Pevně tiskla prsty v pěstích. Měla sto chutí ji praštit. Netušila, odkud se ta tendence k násilí vzala. Možná ji ten podlý Stín něčím nakazil, protože sama od sebe by na násilí nikdy nepomyslela.

„Však ty budeš žadonit, Strážníčku bezradná," zasyčela na ni Stínka skrz dvě řady špičatých žraločích zubů a odrazila se od země.

Stínka vzlétla. Tjava na ni zprvu civěla s překvapením. Ale dávalo by to smysl. Stíny se přesouvali mnohem rychleji než Strážci. Protože jim chyběla umělecká duše, jejich schránky nadlehčovalo to nic, co je naplňovalo.

V jednu chvíli jí záviděla. Moci se odpoutat od země a dotknout se mraků bylo něco, po čem toužila už od prvního momentu, co zahlédla oblohu. Ale na druhou stranu byla ráda, že v sobě měla něco - vlastně cokoli.

Nedokázala se pohnout, dokud jí Stínka nezmizela z dohledu. Až poté, co se ujistila, že se neschovala za nedaleké stromy, se odhodlala pokračovat v cestě k trhlině mezi dimenzemi.

Přestože si to odmítala přiznat, nad rozhovorem se pečlivě zamýšlela. Stínka se ji snažila zlákat, o tom nepochybovala, ale v jedné věci měla pravdu. V žádném spise se nepsalo o tom, jak se lidé vzdávají vzpomínek. Začínala se bát, že nebude mít co chytat a do vísky se vrátí s prázdnou - a nebo vůbec.